Protřepat, nemíchat (James Bond 1: Vargr)

Posaďte se, 007.

Vargr není prvním pokusem agenta 007 proniknout do srdcí komiksových čtenářů. V roce 1962 vyšla ve Velké Británii adaptace Dr. No. Na dvacet let se pak ale po Bondovi, s drobnými výjimkami, pro komiksový svět slehla zem a většího úspěchu sklidila série vzniknuvší až v devadesátých letech pod vydavatelstvím Dark Horse. To se před dvěma lety osmělilo nejslavnějšího tajného agenta v duchu filmové série restartovat pro moderní dobu. Bondovky byly vždycky o akci, napětí, ale především byly o stylu, který hlavní hrdina prodával. Ať už šlo o hodinky, boty, auto nebo ženy. Všechno mělo punc dokonalosti a stávalo se instantní klasikou. Hrdina, který určoval směr. Vzor.

Byl to poněkud kratší, ale o to bouřlivější vztah.

Warren Ellis patří k autorské špičce. Jeho satirické politické dloubáky (Transmetropolitan) i úlitby technologickým vrtochům moderní éry fungovaly jak v mainstreamové produkci (Iron Man: Extremis), tak i ve vážněji míněných příbězích s ekologickým přesahem (Trees). Pro Bondovku ale Ellis zvolil styl přímočaré akční jízdy navazující na příběhy Iana Flemminga, jen v modernějším hávu. Přesto právě ke scenáristické dokonalosti něco schází. Jako by se bál jít do hloubky a příliš sázel na jistotu. Psal na zakázku a své nápady musel držet na kratším vodítku? Všechno je tak nějak... bezpečné.

A Monneypenny nechte na pokoji. Její práce si cením mnohem víc než té vaší.

Akční úvod, který (podle klasického mustru) rozvíří příběh, představuje mrazivé Helsinki a dynamickou honičku kombinovanou syrovou bitkou. 008 je zabit a 007 má dotáhnout jeho případ do konce. Bond je po krátkém špičkování s Monneypenny (dle očekávání) vyslán do Berlína, ale po té, co jeho letadlo dosedne na letišti, začne děj působit až příliš uniformě. Ingredience tu jsou: hláškovací ping pong s M, technické vychytávky z dílny Q, zámožný padouch i fyzicky poškození/upravení/vylepšení nájemní zabijáci. Chybí výraznější detektivní linka, všechno probíhá bez větších překvapení a mezi nejzajímavější momenty patří chytré mučící techniky a právě akce. Citelně chybí Bondgirl, která obvykle dodala hrdinovi lidštější rozměr, a hlavně výraznější padouch.

Je rozumné dělat to tady na stole?

Slibný rozjezd a akční finále jsou hlavními devízami především díky kresbě, kterou má na svědomí Jason Masters. Hra s panely, rychlý střih a bolestivé detaily nejrůznějších zranění. Dokonalá kompozice. Ovšem postavy připomínají televizní seriál Archer, který sloužil jako ryzí bondovská parodie. Kruh se tak uzavřel.