Anna Mašátová | Články / Reporty | 12.11.2013
Hudebník, psavec, aktivista, filmový fanoušek, scenárista, malíř pokojů, rocker, Francouz, Arab, svůdník, potácející se postavička i nepředvídatelné tornádo, DJ, majitel klubu, dělník v továrně, legenda i zapomenutá hvězda. Téměř schizofrenní puzzle, který do sebe zapadá a vytváří mnohdy surreálný obraz Rachida Tahy.
Jeho hudební začátky nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. V deseti opustil s rodiči alžírský Oran s vidinou lepší budoucnosti ve Francii, skončili však na předměstí Lyonu, kde otec vydělával pár franků v továrně. Manuální práci se nevyhnul ani Taha junior, od sedmnácti střídal dělnické a sezonní práce, po nocích hrával jako DJ v klubech. Míchal vlivy Bollywoodu a tradiční arabské hudby z dětství, přidával blues, rock a elektroniku. Eklektismus mu nikdy nebyl cizí. V továrně u pásu potkal své dva budoucí spoluhráče, se kterými založil kapelu Carte séjour, což můžeme přeložit jako povolení k pobytu. Na nešvary francouzské imigrační politiky začal reagovat zbraněmi sobě vlastními - ironickými písněmi. Neváhal nazpívat sladkobolný hit čtyřicátých let Douce France (Sladká Francie) s natolik parodujícím podtónem, že nahrávka dostala v rádiích stopku. Rocker gentleman ale zpíval i o strastech arabských žen, rasismu a xenofobii. Obdivoval The Clash, které náhodou potkal počátkem osmdesátých let po koncertě na schodech a s pohotovostí sobě vlastní jim do ruky vrazil své nahrávky. Britové se mu sice nikdy neozvali, o pár měsíců později ale vznikl zásadní song Rock the Casbah. Náhoda? Možná. Nicméně Joe Strummer na Tahových věcech prý opravdu ujížděl a nutil k poslechu i zbytek kapely.
Tahova sláva i tak klikatě stoupala. Přestěhoval se do Paříže a vydal se na sólovou dráhu, ve které mu pomohla spolupráce s britským producentem Stevem Hillagem. Zásadní alba jako Olé, olé, Diwan i Tékitoi vznikala právě pod jeho vedením, stejně jako vrcholné spojení Taha - Faudel - Khaled. Tři imigranti si Francii i zbytek světa podmanili společným vystoupením v Paříži. Králové rai na jednom pódiu ve stylu náležejícímu imigrantské omladině, kteří zpívají mečivé protestsongy i rozněžnělé balady, vynesli live nahrávku a DVD do milionových prodejů. Faudel si proti sobě poštval mnohé fanoušky podporou prezidenta Sarkozyho, Khaledovo rai také upadá do zapomnění, Taha však nikdy nebyl zástupcem jen jednoho žánru a neustále experimentuje. Rozešel se s Hillagem, předposlední album Bonjour už vedl Gaëtan Roussel, zpěvák extrémně oblíbené francouzské kapely Louise Attaque. Bonjour předvedlo Tahu v novém světle - popovější a odlehčenější věc sice vzbuzovala u mnohých rozpaky, dnes je jí ale možno brát jako krůček v dalším vývoji. Taha začal výrazně omlazovat kapelu a tvrdě pracovat sám na sobě. Devátá řadová deska Zoom, kterou produkoval Justin Adams a podílel se na ní i Robert Plant, potvrdila, že rebel do starého železa nepatří. Proměna je znát nejen z alba, ale především při živém hraní. Rachid má na pódiu energie na rozdávání, vedle téměř o dvě generace mladších muzikantů viditelně pookřál. Ze starších dob mu sekunduje už jen hráč na severoafrický mandolut Hakim Hamadouche, zbytek tvoří klávesák Kenzy Bourras, bubeník Guillaume Rossel, kytarista Maxime Delpierre a basák Juan de Guillebon.
Rachid Taha je v Čechách téměř jako doma, hrál tu na největších festivalech od United Islands po Colours of Ostrava, jeho koncerty mají vždycky vynikající návštěvnost. O skvělé formě se debatovalo už v létě po jeho setu na festivalu v Trutnově, pražský koncert laťku ještě zvedl. Neděle večer ani ne zrovna nízké vstupné se na návštěvnosti neodrazily. Lucerna Music Bar byl více než slušně zaplněn, začínalo se jen s akademickým zpožděním, podmínky ideální.
Ačkoliv o sobě pětapadesátiletý zpěvák tvrdí, že nostalgií netrpí, zvolený setlist mluvil téměř o opaku, vzpomínalo se hned úvodní písní Lou Reeda Walking on the Wild Side. Pomalý začátek mnohé zaskočil, navodil ale uvolněnou atmosféru. Poté už následovaly nové kusy – Jamila, Zoom sur oum, teplota v sále začala stoupat, stejně jako dým z jointů i cigaret, které pohotově nabízeli fanoušci z pod pódia. Rachid ve fialovém cylindru připomínal tu Williho Wonku, jindy trochu šíleného Kloboučníka z Alenky, řádil a tančil jako neřízená střela. Jakmile zazněly úvodní tóny megahitů, diváci ryčeli nadšením. Bent Sahra byla kořeněná Guillebonovým basovým sólem i Bourrasovou vtipnou vyhrávkou tradiční bretaňské odrhovačky. Že by připomínka probíhajících nepokojů v Bretani? U Tahy vysoce pravděpodobné. Barra Barra, skladbu proslavenou filmem Černý jestřáb sestřelen střídala další pocta Tahovu miláčkovi, Elvisi Presleymu. Milostný duet Now or Never byl sice jen v podání Hamadouche s Tahou, na svůdnosti to ovšem neubralo. Milostné škádlení vystřídal opět rock. Kultovní Ya Rayah, která bude asi navždy znít ve všech tanečních klubech světa, posmutnělá Écoute-moi camarade i poslední coververze večera Rock el Casbah, která – Clash by jistě odpustili – originál překonává. Rozjeté publikum se dočkalo přídavku plánovaného i neplánovaného. Epická Garab nakonec vygradovala na Tahovo přání i starší věcí Habina, která koncert pompézně zakončila.
Mnozí měli štěstí a mohli se s unaveným maestrem pozdravit osobně, zástup dožadující se společné fotky nebral konce. Ne-li nejlepší koncert, co kdy Taha odehrál v Čechách, potvrdila i nadšená kapela, kterou čeká následující rok intenzivní turné po Evropě a USA. Taha se nechal slyšet, že píše scénář k filmu a že se chystá natočit Diwan 3. Nechme se překvapit, jaké další alter ego mu ještě v budoucnu připíšeme.
Rachid Taha (fr/al)
10.11.2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.