Remote Control Zimmer

Hans Florian Zimmer, už podle jména Němec jako poleno. Mnohými milovaný, mnohými nenáviděný hudební skladatel poprvé rozvibroval své hlasivky 12. září léta páně 1957 v západoněmeckém Frankfurtu. Bývá nazýván otcem integrace elektronické hudby a tradičního orchestru. Obviňují jej z toho, že filmové hudbě ukradl duši a proměnil klasické komponování v digitální nudu, která symfonický orchestr neviděla ani z rychlíku, v prachsprostou komerci, kde se místo na hoboj hraje na harddisk. Je mentorem více než tuctu nadějných skladatelů, kteří jako pilné včelky udržují jeho společnost Remote Control Production v kladných číslech. Tohle je jeho život.

Ještě jako malý chlapec se přestěhoval do Londýna a začal se věnovat hudbě, nikdy však nechodil do hudební školy. Veškerá tajemství zvuku a melodií objevoval sám, kariéru začal hrou na klávesy a syntezátory. Pracoval s kapelou The Buggles, s Trevorem Hornem, Geoffem Downesem a Brucem Woolleym. V roce 1979 produkoval a dokonce se i objevil ve videoklipu k jejich hitu Video Killed the Radio Star. Dále pracoval s kapelami Krisma a Helden a během působení v Londýně složil pár reklamních věcí pro Air-Edel Associates. V osmdesátých letech se spojil se skladatelem Stanleym Myersem a založili menší nahrávací studio nazvané Lillie Yard. Zimmerovo první sólové album vzniklo pro film Terminal Exposure režiséra Nica Mastorakise a za hudbu k The Last Emperor získal svou první cenu akademie.

Rain Man jako mezník
Mezníkem v jeho kariéře se stal rok 1988 a snímek Rain Man Barryho Levinsona. Zimmer chytil příležitost za pačesy a ještě spolu s „kolegou z práce“ Jayem Rifkinem dali vzniknout společnosti Media Ventures, která v té době čítala jednu nahrávací místnost pronajatou ve slavných studiích United Artists. K Rain Manovi za pomocí oblíbených syntezátorů a steel drumů složil na svou dobu velice specifickou a o dost „jinou“ hudbu, než v takovém druhu filmů bývalo zvykem, a byl poprvé a ne naposled nominován na Oskara. Zimmer s Rifkinem si poté pronajali rozsáhlejší prostory v Santa Monice. Po Rain Manovi jej požádal Bruce Beresford o hudbu k Driving Miss Daisy a pak už to jelo jako na drátkách. Ve filmu Thelma & Louise poprvé zaznělo trademarkové klouzání po strunách Petea Haycocka. Zimmer byl Haycockovým velkým fanouškem a oba společně pracovali ještě na soundtracích k filmům K2 a Drop Zone. To už se z Media Ventures stala zavedená značka a jak pro producenty, tak diváky záruka líbivé filmové hudby.

The Lion King, který přišel v roce 1994, byl pro Zimmera obrovským úspěchem. Nejen že to byl první animovaný snímek, ke kterému komponoval hudbu, ale zároveň za něj obdržel Oskara, zlatý Glóbus a dvě Grammy. Media Ventures mezitím vstoupili do zlaté éry. Dále hledali nové posily Mark Mancina, Gavin Greenaway, Harry Gregson-Williams, Jeff Rona, Trevor Rabin, Nick Glennie-Smith, John Powell) a taky do světa chrlili jednu chytlavější orchestrálku než druhou. V té době Zimmerovi vyšla hudba k dnes již legendárním snímkům Broken Arrow Johna Woo nebo The Rock (1996), kde poprvé pracoval s Michaelem „destrukcí“ Bayem. Do konce tisíciletí pak stihl mimo jiné opatřit svými specifickými motivy thriller The Peacemaker (1997) a válečnou, pro mnohé dodnes nepřekonanou kompozici k The Thin Red Line (1998) Terrence Malicka.

Perly z Karibiku
Rok 2000 přivítal Hans Zimmer stylovou hudbou k oskarovému (i když nominaci za hudbu neproměnil) snímku Gladiator. Jeho oblíbené africké melodie se znovu rozezněly ve válečném Black Hawk Down (2001) nebo Tears of the Sun (2003). Při psaní hudby k The Last Samurai (2003) s Tomem Cruisem se Zimmer pustil do rozsáhlého studia japonské hudby, čím více však studoval, tím větší měl pocit, že zná méně, a odjel do Japonska „na konzultace“. Šlo o jeho stou kompozici, tak si chtěl dát záležet.

Někdy v té době ho producent Jerry Bruckheimer oslovil s poměrně rizikovým projektem Gora Verbinského nazvaným Pirates of the Caribbean: The Curse of the Black Pearl (2003), vycházejícím z oblíbené parkové atrakce. Hudba Alana Silvestriho se ukázala být nevyhovující a tak zoufale sháněl náhradu. Zimmer už měl ale závazky k Samurajovi, a tak mu doporučil kolegu z firmy Klause Badelta. Z filmu se stal rodinný hit a v pokračováních Pirates of the Caribbean: Dead Man’s Chest (2006), At World's End (2007) a On Stranger Tides (2011) už se komponování věnoval sám.

Po neshodách s Rifkinem (vzájemně na sebe podali žalobu) se v roce 2004 Media Ventures restrukturalizovali na Remote Control Productions a kromě Rifkinova odchodu se změnilo jen to, že Zimmerovci, vyjma filmové hudby, začali ve velkém komponovat i tu herní. Okamžitě tak stoupla „kvalita” herních soundtracků a často předčila mnohé filmové kompozice. Aby tedy Zimmer ukázal, že mu není cizí ani herní branže, podílel se na hudbě ke Call of Duty: Modern Warfare 2 (2009) nebo The Simpsons Game (2007), která doplňovala jeho The Simpsons Movie (2007) o nejslavnější žluté rodině ne-Asiatů na světě. Zimmerův cestovatelský duch a hlad po neobvyklé hudbě o sobě dal znovu vědět, a tak přesvědčil režiséra Guye Ritchieho k výletu do Bratislavy a světa cikánské hudby, kam se vypravil při skládání druhého dílu Sherlocka Holmese (2011) - v kombinaci s irskými odrhovačkami našel správný zvuk pro britského detektiva z konce 19. století.

Komiksy a Christopher Nolan
Zhruba v polovině první dekády nového tisíciletí začal takzvaný komiksový hlad a Zimmer byl samozřejmě u toho. Stál u Nolanova restartu ságy o netopýřím muži Batman Begins (2005), kde spojil síly s Jamesem Newtonem Howardem, mimimalistická hudba však byla přijata se značnými rozpaky. The Dark Knight (2008) na tom byl o trochu lépe, výrazně těžil z přítomnosti Jokera a kompozice dostala mnohem schizofreničtější nádech. Mezitím stihl stvořit nádhernou hudbu pro jinak rutinní The Da Vinci Code (2006) i pro jejího knižního předchůdce Angels & Demons (2009). Ve finále trilogie The Dark Knight Rises (2012) pak přejal nové hudební pojetí komiksové legendy výhradně pod svá křídla a i přes svůj prvotní odpor se nechal zlákat i ke Snyderovu restartu Supermana Man of Steel (2013), který mu otevřel dveře do světa vydavatelství DC Comics dokořán. A právě Zimmerův hřmotivý waltz uslyšíme při bitce netopýra se synem Kryptonu v očekávaném Batman v Superman: Dawn of Justice (2016).

A znovu Nolan
Batmanem svou spolupráci s Christopherem Nolanem neuzavřel. Snová sci-fi Inception (2010) na sebe upoutala nejen jeho mistrovskou režií a originálním příběhem, ale i burácivou hudbou, která dala vzniknout novému trendu. Hans skládal takzvaně „naslepo“, ještě než byl film hotov. Inspirován Édith Piaf a písní Non, je ne regrette rien přidal něco málo ze svého oblíbence Ennia Morriconeho a za pomocí bývalého kytaristy kapely The Smiths Johnnyho Marra stvořil jednu ze svých nejznámějších instrumentací. Podobný přístup zvolil i u novinky Interstellar (2014), kde se spolu s odvážnými astronauty vydáme červí dírou do neprobádaných hlubin vesmíru a na planety, jaké lidské oko dosud nespatřilo. Hlavní hudební téma bylo hotové už při finálních úpravách scénáře a máme se především dočkat invence a oproštění od světa Bruce Waynea. Ohromující bubny půjdou s největší pravděpodobností do koše.

Hans Zimmer do důchodu jít rozhodně nehodlá. Na známém chodníku v Hollywoodu má svou hvězdu a momentálně se koupe ve slunečním svitu slávy. S manželkou Suzanne a dětmi žije v domě v Los Angeles. Čas od času sejde do svého studia, mnohými popisovaného jako steampunk/techno budoár, a hraje si s nápady, skládá melodie, komponuje.