Sdílím, tedy jsem (Kinolab Film Festival)

How Technology Made Us Share – takový byl podtitul prvního ročníku filmového festivalu platformy Kinolab. Šedý listopadový páteční večer byl ideálním časem na to přestat se na chvíli za něčím honit, odložit telefon, dát si zázvorový čaj a v klidu se soustředit na důležitá témata současnosti.

Většina umění v dějinách lidstva autorské právo neznala a jeho dnešní podoba se začala formovat až s rozvojem moderní společnosti. První snímek festivalu s názvem Everything Is a Remix na různých příkladech hudebních a filmových děl nebo technologických patentů názorně rozebral, jak tenké jsou hranice mezi citací, inspirací a krádeží. Z mnoha jiných zajímavostí bych vypíchnul rozbor, že největší hity od Led Zeppelin složil někdo úplně jiný.

Všichni už jsme slyšeli o Wikileaks nebo Cambridge Analytica a tušíme, že za Facebook platíme tím, že sdílíme svá data, která pak může získat prakticky kdokoli, kdo za ně zaplatí. Dokument Nothing to Hide si dal za cíl ukázat, co všechno lze z těchto dat vyčíst. Ihned po poukázání na alternativy Googlu a Messengeru však tyto možnosti sám mrazivě zkritizoval: „V totalitních režimech už samotné používání takových služeb bude podezřelé. Bude to jasné znamení, že máte co skrývat – a půjdou po vás.“

Večer zakončil italský film Naprostí cizinci, ve kterém se skupina přátel sejde u večeře a shodne se, že před sebou nemá co skrývat. Slíbí si, že ten večer budou všechny příchozí hovory přijímat na odposlechu a stejně tak SMS zprávy budou číst přede všemi nahlas. Jde o spíše divadelní konverzační drama převedené na plátno, ve kterém samozřejmě zjistíme, že všichni mají své kostlivce ve skříni.

Téma nepodmíněného základního příjmu, které řeší dokument Free Lunch Society, čas od času proběhne médii. Zdá se být progresivní, utopistickou myšlenkou – film ale ukazuje, že malé experimenty tohoto typu začaly už v šedesátých a sedmdesátých letech ve Spojených státech a Kanadě. Zejména z politických důvodů je i po padesáti letech tato zajímavá myšlenka stále ve fázi výzkumu a bádání.

Po obědě následoval film The Pirate Bay Away From Keyboard, dokument sledující nejen soudní spory vedené se skupinou programátorů, ale i jeho zákulisí. Hollywoodští právníci zde plní roli zlých korporátních kravaťáků, nicméně ani samotní provozovatelé slavného serveru nejsou bez viny a problematiku ušlých zisků umělců se nesnaží nijak řešit: stále jen upozorňují na to, že pouze poskytují prostor pro sdílení.

I toto téma se řešilo v jedné ze dvou sobotních debat, z nichž první se jmenovala Pirátem bez vlastní viny. Během rozhovoru právníci narazili například na to, že služby typu Netflix a HBO pomalu svojí produkcí začínají konkurovat klasickým studiím. Lepší než restrikce a žaloby by tedy pro tyto společnosti bylo přizpůsobení se novému typu trhu.

Prostor mezi debatami překlenul Slavoj Žižek a jeho Perverzní průvodce ideologií, kdy na kultovních i téměř neznámých filmech předvedl, jak na jednotlivce působí různé ideologie. Toto téma bylo ideální předehrou pro následující debatu, kdy se o Lidovém umění kyberprostoru bavili právníci s anarchokapitalistou. Bez těchto ideologických rozdílů by celá debata dost možná probíhala jen jako klidná konverzace o paragrafech a precedentech – takhle se ale stočila k filosofování o samotném principu vlastnění, právu na vymahatelnost, dobrovolném sjednávání smluv a podobně.

Festival zakončil oceňovaný film Čtverec, který se příhodně odehrává především v galerii současného umění. Její kurátor se snaží upozorňovat veřejnost na závažná společenská témata, v komunikaci s obyčejným člověkem ale selhává. Zatímco do galerie proudí miliony švédských korun, za jejími zdmi existuje reálná chudoba. Když už se hlavnímu hrdinovi podaří upřímně vyjádřit emoce, není to z očí do očí, ale ve formě videa na telefonu. A tak skončil první ročník Kinolab film festivalu – další z řady zamyšlení nad tím, co pro nás v dnešní době sdílení vlastně znamená.