Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 19.06.2016
Siru McCartneymu by dost pravděpodobně stačilo si jen stoupnout před nabitou O2 arenu a dvě hodiny jen stát a mávat na všechny strany. Takové bylo přijetí dlouho neviděné (a pravděpodobně viděné naposledy) živé legendy. Naštěstí Paul McCartney hrál. Bez dlouhých prodlev za dvě a půl hodiny vysázel kolem třiceti skladeb, z nichž drtivá většina patří do zlatého zpěvníku moderní populární hudby.
Očekávatelně postavil McCartney svůj set na písních The Beatles a okřídlených hitech své postbeatlesovské kariéry. Úlitby tomu, že ten člověk po sedmdesátce stále ještě tvoří, byly přijaty spíše vlažně, byť do konceptu koncertu skladby z čerstvé desky New zapadly skvěle. Nadšení sklidilo naprosto zbytečné zařazení novinky FourFiveSeconds, původně natočené s Rihannou a Kanye Westem - těch hitů, které místo toho mohly zaznít, ach jo… Písnička, mající sice McCartneyho rukopis, je totiž jen úlitbou současnému mainstreamu. Reakce publika byla bouřlivá, ale také plná otázniků. Wow, on zpívá písničku Rihanny a Kanye Westa? Fakt, že je jejím autorem, zůstal - minimálně v mém okolí - opominut.
Netřeba zastírat fakt, že většina lidí přišla na The Beatles, jejich trička byla nepřehlédnutelným doplňkem. A Sir Paul dělal fanouškům jen a jen radost a neváhal sahat hluboko ke kořenům. Večer odpálil skladbou A Hard Day’s Night, o chvilku později následovala Can’t Buy Me Love. Obzvláště potěšující byla pak střední víceméně akustická část koncertu se sborově odzpívanou Love Me Do, pre-beatlesovskou In Spite of All Danger a akordeonem podpořenou We Can Work It Out. Tečkou pak byla neobyčejně silná Blackbird, kterou McCartney odzpíval sólově na vyvýšené platformě. Jednoduché, ale převelice účinné.
Celý večer se nesl v mírně nostalgickém duchu. Vědomí toho, že je to dost možná poslední příležitost slyšet v originálním podání Yesterday, Band on the Run, Maybe, I’m Amazed, bylo všudypřítomné. Snaha chytit každé slovo, každý pohyb, každý vtípek, každý tón byla až poněkud svazující, jakkoliv byla každá píseň odměňována bouřlivým potleskem a beatlesovské hity zpívala celá hala. Publiku scházel pohyb, fascinace legendou převážila snahu o tanec.
McCartney přes svůj věk sršel energií, pohybovou show přenechával mladším spoluhráčům, které hraní po boku legendy očividně baví. V jeho věku by stačil suše profesionální výkon, ale to by nebyl Paul McCartney. V Praze předvedl show v plném nasazení, radostnou, optimistickou a nezatíženou starostmi. Počítám, že ten večer bylo v hale pár tisíc splněných snů. A tak to má být.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.