Smile, you're in Morocco!

Když vystoupíte z letadla v Marrákeši, je teplo a sucho. Je to úžasné, zvlášť, když přijedete z nejdeštivějšího začátku roku v Británii za posledních patnáct let. V průběhu ledna jsem v Bristolu zmokl každý den. V Maroku jsem cestou z letiště postupně odkládal části oděvu, až jsem nakonec došel na náměstí Jemaa el-Fnaa zpocený. Studený pomerančový džus, vymačkaný přímo před mýma očima, byl naprosto magnifique.

Podle plánu jsem se šel ubytovat a vyrazil na místní speciality. Po pár stech metrech procházení uličkami plnými obchodů se suvenýry, koberci, kořením a látkami mě zastavil pán s otázkou, co že to mám na ruce za kérku – a já se odvážil optat, jak je to v Marrákeši s tetováním. Věděl jsem, že pokud nechci henu, ale permanent tattoo, tak mám smůlu a musím jet do Casablanky, kde se možná nějaká studia provozují. Ale měl jsem štěstí: „strejda kamaráda“ údajně umí tetovat. Tak schválně!

Byl jsem zaveden do obchodu s látkami a kořením. Ok, tohle teda bude studio... Po několika telefonech byl tatér na cestě. Začal jsem být nervozní.

Sežeňte si jehlu, niť, propisku, motorek z autíčka na dálkové ovládání a kabel od lampičky – a můžete se stát tatérem v Marrákeši. Jo, a knoflík. Muhammad přijel na motorce s poloprázdnou igelitkou. Hlavou mi prolítlo, aha, vercajk má asi tady a veze si gumové rukavice, krémy nebo dezinfekci. Omyl! To, co Muhammad vytáhl z igelitky, byla moje představa o tetovacím strojku v 80. letech. Z kapsy vytáhl balíček šicích jehel: „Clean, clean, you see?“ Potom začal namotávat nit na jehlu, tu zastrčil do náplně od propisky, která byla na jednom konci sletovaná a proděravěná. Tuto věc následně protáhl přes přední část těla propisky připáskované k motorku. Otvorem prostrčil šroubek a přišrouboval na knoflík. Myslel jsem, že spadnu pod stůl. Lessin, jeho kamarád, se na mě s úsměvem podíval: „Smile, you in Morocco!“

Nevím, jak doopravdy vypadal úsměv, o který jsem se pokoušel. Nicméně i ten mě přešel, když Muhammad vytáhl dvě lahvičky s inkoustem. Pokud si představujete typické malé plastové lahvičky s tetovacím inkoustem, musím vás opravit, šlo o klasické inkousty na tiskátka ve skle. To už jsem byl na odchodu a zaplatit něco za ochotu s uctivým Asif, asif. Pak jsem ale otočil. Come on, buddy. Kérku ze studia má každej, ale kérku z centra Marrákeše a ještě z prodejny s kořením? Pche!

Průběh akce byl vcelku normální. Až na to, že na mě neustále šly mdloby. Představa, že by to dopadlo blbě, že by to bylo třeba křivé, nebo jinak pokažené, ve mně vyvolávala strach, který jsem už dlouho nezažil. U „západního“ tatéra máte vcelku jistotu, že to bude v pohodě. Obvykle má renomé, můžete si přečíst názory ohledně jaho prací a hlavně máte všude nespočet fotek. Strach z nakažení žloutenkou nebo infekcí asi nemusím popisovat. Muhammad mi na dotaz ohledně katalogu ukázal naprosto šíleně (šíleně špatně) vytetovaného draka na zádech. Uklidňoval jsem se: je to jenom jedno krátké slovo.

Těsně před tetováním mám zvednout levý ukazovák a opakovat. S rozstřeseným hlasem jsem opakoval arabská slova, jedno po druhém. Muhammad s Lessinem se usmívají. Šlo o muslimskou modlitbu za ochranu a štěstí. Vlastně mě to uklidnilo. Při tetování mi Muhammad utírá ránu utrženou vatou z pytlíku, na kterou dává nějaký krém. Trvalo to jen pár minut a na to, že to je bylo na zápěstí, to vůbec nebolelo! Myslím, že v tu chvíli jsem měl v krvi tolik adrenalinu, jako bych skočil z letadla se slunečníkem.

Každý, kdo ví něco o tetování, si musí říkat, že jsem se zbláznil. A to jsem si říkal taky, nicméně všechno dopadlo dobře. Tetování je rovné, gramaticky správné a po třech dnech, když tohle píšu v zahradách Jardins de la Méndara mezi pomerančovníky u obrovské nádrže s vodou, nejsem žlutý, nemám zimnici ani průjem a kérka se hojí pěkně. Žádné zarudnutí ani opuchliny. Pomohlo antibakteriální mýdlo, co jsem k neskutečné radosti sehnal.

Pokaždé, když jdu z hostelu směrem na náměstí Jemaa el-Fnaa, potkávám Lessina u jeho stánku. Zastavuje mě: „My friend! My friend! Show me, show me!“ Dnes mi řekl, že by bylo potřeba znovu přejet jednu tečku a že se mám stavit, než odjedu. Jsem stejného názoru, ale že jsem naživu a je mi celkem fajn neznamená, že by to nemohlo být po druhém kole tetování horší. Nemám dost odvahy. Spíš to nechám udělat někde při nejbližší příležitosti. Vlastně to bude brzo, protože to sice není ani rok, co jsem byl naposled pod jehlou, ale Muhammad mi připomněl, že mi to chybělo.

A to slovo, na kterém jsme se dlouho domlouvali a kreslili do bločku s Muhammadem a tlumočníkem Lessinem, se čte zhruba Šake-Kači. Znamená „moje sestra“.