V pyžámku s kočičkami (den druhý)

Jak vlastně vypadaly stage? Většinou to byly jen čtyři sloupy a plachta nahoře – nic víc, přičemž třeba Journey znamenala jen kousek plácku v buši – a nic víc. Přístup ke každé scéně byl ze všech stran, tudíž jste mohli na koncert koukat zepředu, z boku, zezadu nebo se posadit na repráky nebo ho strávit na podiu vedle umělce, což se stávalo běžně. Legrační je, že scény nebyly vůbec zajištěny proti počasí – celé tři dny bylo krásně (jen Noisy a Renegade byly stage v budovách, asi pro zhruba stovku lidí), nikdo je nehlídal, takže se tam válela aparatura, kytary, laptopy zcela bez dozoru. Neuvěřitelné.

Mimochodem, alkohol se na fesťáku neprodával, ale mohli jste si nakoupit ve vesnici, co jste chtěli a kdy jste chtěli – a to doslova, kyvadlový autobus stál dolar a jezdil každou hodinu. Ve stánku s merchem byly k dostání CD, vinyly, kazety a trika za směšné ceny zhruba do tří set plus nějaké základní potraviny a pitiva. Nerýžovalo se. Red Bull stál šestatřicet korun a byl levnější než v obchodě. Tak to má být.

Druhý den začal na Regenade koncertem nějakého Harrise pro pět lidí. Týpkovi to na kytaru furt ujíždělo a hrál folkové romantické heartbreak songy – skvělé. Potom na sourozenecké duo Athuzela Brown, dream folk lehce psychfolkový (připomněli mi ranou Marissu Nadler, asketismus Paavoharju a hlavně sesterské, tehdy patnáctileté duo ze Švédska, nemohu si vzpomenout na jméno) – totálně upřímné. Krásné. Tiny Ruins na Journey (a můj první koncert na tomto skvostu) – folk před spoustou lidí, copak jsme na Portě? Hezké, normální... škoda, že jsem si nekoupil cédéčko s krásným artworkem. Strange Harvest měli v brožurce napsáno, že takový dárek byste na Vánoce dostat nechtěli, svatá pravda! Týpek kytara a pazvuk, zpěv à la Lou Reed, holka na klávesy a zpěv melodický. Bylo na nich něco iritujícího, víc než půlka publika odešla, bylo mi jich celkem líto, produkce zajímavá a originální. (Zpěváka jsem potkal jednou ráno ve sprše, které byly pro muže jen dvě.) Ale co, přežít se to dalo.

Některé kapely vynechány. Name UL, Alba, Black City Lights (jak to poslouchám, mrzí, mrzí a velice; posledně jmenované jsem viděl o pár dní později ve Wellingtonu), ale musím jíst, čurat, jet do města a tak, navíc se občas zaseknu na „Odpadlíkovi“, chvíli plážová prasata Beach Pigs – beach punk s popem, kteří mají možná právě díky tomu popu i komerční budoucnost, a už si to štrachám zpátky na Journey, která byla asi půl kiláku od Forest. Natěšený jsem šlápl při přechodu jednoho z potoků do bahna. Sleep over forever, forever! Stefanie Franciotti zůstala po odchodu děvčat do Boy Friend osamocena, takže jsem se obával, ale zbytečně. Synťáky, laptop, dokonalý zpěv, verze líbivější než na albu, popový ráj. Podle zvýšeného počtu mužů v ženských šatech si říkám, asi párty, a ano, Totems – dubstep, mladíček, který předtím hrál už v punkových Caroles. Ten den to šlo, v neděli už mě vysloveně štval a odešel jsem. School Girl Report jsem neviděl, Anthonie Tonnon také ne, chyba, parádní epigon Morrisseyho, který je místy lepší než originál, tohle album jsem si měl koupit. Ani Salad Boys, No Aloha (jak to tak zkoumám, neva), kolem A Dead Forest Index jsem prošel a stačila mi jediná píseň na to, abych si koupil CD, kouknout se v Big Stage (která mohla pojmout i tisícovku lidí, ale možná taky jen pět set, těžko říci) na v brožurce poměrně vychvalovaný projekt Zen Mantra mladinkého Sama Perryho. Zase školka – doprovodné vokalistce nemohlo být více než šestnáct, ale třeba taky čtrnáct. Chlapec má možná před sebou velkou budoucnost, pop s punkovým přelivem raných Blur. Hipsta punkýše z Austrálie Scot Drakula jsem viděl už v pátek na Lagoon, Parents si nevybavuji, ale mám pocit, že to byla hardcore kapela se slabým zpěvákem, Lightening na Forest předvedl pozitivní taneční hudbu, léčivě krásné. Druhé album, které jsem si koupil. Popravdě, kdyby to bylo v Česku, nakoupil bych mnohem více, tady jsem v tom měl chaos, navíc už teď jsem zvědav, jak to budu převážet...

Přesunul jsem se na Big, kde začínali Mt. Eerie. Od Phila Elveruma mám jen pár ambientních songů, očekával jsem laptop a tak. Phil vypadal na podiu zdálky jako Morrissey a začal sám s kytarou (což mi bylo divné, protože jsem ho viděl zvučit s kapelou). Kytara vydávala skvělé noiseově ambientní zvuky, ale zpěv byl trochu you’re beautiful, beautiful, jestli si rozumíme. Aha. Ale nastoupila kapela (kytara, bicí, klávesy, basa) a jen jsem čuměl. Z podia se linul mix totálního noiseu, vtahujícího do sebe ambient, taneční hudbu, všechno. Úchvatné. Odhodil jsem špunty do uší a nechal krev stříkat vůkol. Scéna byla potemnělá, nasvícené byly jen stromy za podiem, všude umělá mlha. Neskutečný zážitek. A hlavně neopakovatelný, stejně jako druhý koncert na Journey. Mt. Eerie si poskládal kapelu z kapel, které hrály na fesťáku (na klávesy Sleep ∞ Over) – totální blast. Až po návratu jsem zjistil, že má i blackmetalové songy, třeba Wind’s Dark Poem z alba Wind’s Poem – a důvodem, proč toho od něj nemám více, byl právě jeho hlas. Při závěrečném songu, který měl tak čtvrt hodiny, jsem byl tak mimo, že hrozilo, že tohle nikdy nenapíšu. Kytara a basa a bicí jely tanečně, druhá kytara vazbila, klávesy vydávaly ambientní plochy, uf. Myslím, že to mohla být skladba Pale Lights z alba Ocean Roar, ovšem naživo měla sílu napalmu. Tam pařil i Bůh. Naživo jsem asi nic lepšího neviděl. Na závěr Mt. Eerie sdělil publiku, že je to nejlepší festival na světě a znělo to upřímně, ale takhle vnímavé publikum není nevzácné. Myslím, že se tento podivín stane mým oblíbencem. Nechvíli jsem se z toho vzpamatovával.

Mean Girls – naprosto nekompromisní evil (satanic?) punk. Zpěvák a basák v triku s obráceným pentagramem v oblasti srdce, bubeník vypadal jako nejvyšší pekelník osobně. Zpěvák kolem šířil největší zlo – ale jak to tak bývá, myslím, že bude v pohodě, střetl jsem ho v „koupelně“, kde se mi strašně omlouval, přitom jsem mu vlezl do cesty já... Bavilo mě to moc, naživo to má, narozdíl od studiových verzí, stokrát větší sílu. Dvě rozkošné Švédky The Mob a jejich elektronika s performancí a kiwáci se mohli urvat, protože oni se dívají na Evropu jako my na Austrálii a Zéland. Exotika. Skvělé. Forest rozpálila „buzna disko šou“ Leno Lovecraft, což může znít urážlivě, ale byla to paráda a končilo se hromadně na podiu. Asi jsem místní podcenil, zjišťuji překvapeně, na Thee Oh Sees se rozjel kromě neagresivního poga i mnohačetný stagediving a kytarista vypadal jak potetovaný Mirek Vladyka. Sunken Seas jsem neviděl, Sal Valentine & The Babyshakes jen zdálky přes lagunu, slušný big band, akorát já mám big bandů a podobných plná ústa z Čech. Pokud neposloucháte big band a jazz a nechodíte na ně, jste nula, haha. Ovšem tenhle byl příjemný. West Coast Bullies předváděli elektro a jiné šílenosti, Roland Tings končil se svébytným, jiným druhem elektra.

Druhý den 100 %, nutno zčekovat Athuzela Brown, Tiny Ruins, Strange Harvest, Black City Lights, Beach Pigs, Sleep ∞ Over, Totems, Antonie Tonnon, A Dead Forest Index, Zen Mantra, Scot Dracula, Lightening, Mt. Eerie, The Mob, Leno Lovecraft.

Dokončení příště.