Stále svěží šumperské blues (Blues Alive 2022)

Jezdit takhle kolem státního svátku 17. listopadu do Šumperka na festival Blues Alive, to je skoro jako jednou za rok přijet domů. Prostě jako návrat k širší rodině, kterou nemusíte vídat pořád, ale když už na setkání dojde, pokaždé to stojí za to.

Jedeme s kolegou fotografem Radimem po známých silnicích a snažíme se dopočítat, kolikrát jsme tu už takhle byli. Do centra bluesového dění přijíždíme posedmé, potřetí do stejného hotelu. Doufáme, že to stejně jako vloni bude bez problémů. On je totiž šumperský festival nejen nevyčerpatelnou studnicí skvělé muziky, ale i smůly, která se na nás prakticky od prvního ročníku lepila. Bydlení v motelu, kde jaksi zapomněli zprovoznit internet, příjezd na ubytování, které bylo sice rok dopředu rezervované, ale jaksi na nás nezůstalo místo (hned dvakrát!), ucpané silnice i ztracená peněženka a podvečer strávený na policejní služebně. Letos na problémy podobného rázu nedošlo, jen počítač protestoval. Až to vypadalo, že nakonec nebudou fotky. Jsou. Naštěstí.

„Tady už je to vlastně ve fázi, že nevíš, jestli ty lidi doopravdy znáš nebo jsi je jenom zahlédl,“ přidává svůj pohled na domáckost Blues Alive další známý, když spolu postáváme v pravděpodobně nejvýraznější novince šestadvacátého ročníku, stanové Jam Stage. Ta vyrostla jen pár metrů od vchodu do Domu kultury a po celou akci nabízela příjemné zázemí, ať už se na malém pódiu hrálo nebo ne. Přesunuly se sem tradiční jamy, pro které býval dlouhé roky vyhrazen podnik zvaný U Dřevařů. Bylo to tradiční místo, ale Jam Stage, kam přeběhnete bez vyzvedávání bundy ze šatny a navíc můžete hladce střídat hned dvě muzikantské sessions zároveň – druhá hned po skončení programu v hlavním sále vypukala v jeho foyer –, to se povedlo. A ještě jednu výhodu to mělo. Prostor v předsálí se šatnami to značně uvolnilo a dav se rozptýlil na dvě místa.

Jinak zůstalo všechno při starém. Na vteřinu přesná organizace, která nepřipouští překročení času a prostor na přídavek, jakkoliv si je rozparáděné publikum žádá, dostanou muzikanti jen zcela výjimečně. Pracovníci ochranky, kteří působí jako inventář kulturního domu už z dob jeho výstavby. Pohodová atmosféra, kde se nikdo nepře, nikdo necpe a nikdo nenadává. A samozřejmě skvělá hudba a dramaturgie, která se nebojí tříbit vkus a popichovat milovníky konzervativního přístupu k blues. Dvanáctky žijou, ale ani zdaleka nemusí být tím jediným možným přístupem.

KONZERVATIVNÍ POCTY

Takovou příjemně konzervativní tečkou za celým festivalem byl projekt Etta James Celebration. A byla to skutečně velká a radostná oslava hudby výrazné bluesové zpěvačky, o jejíž repertoár se podělila čtveřice dam. Sestavě svým charismatem kralovala Dana Gillespie a procítěnou verzí klasiky I’d Rather Go Blind se blýskla Robbin Kapsalis. Alice Armstrong, která celý set zahájila, byla možná až málo svá a moc „ettajamesovská“. Naopak originální až až byla Daria Biancardi, která svým hlasem doslova rvala omítku kulturáku. Za těmito divami hrálo speciálně zformované těleso, kterému vévodili staří známí, pianista Bruce Katz a harmonikář Giles Robson. Britský hráč na foukací harmoniku hrává na Blues Alive v různých sestavách pravidelně – sám jsem ho viděl potřetí – a nejsem rozhodně jediný, kdo by odpřisáhl, že to byl jeho nejlepší koncert. Alespoň na prknech v podhůří Jeseníků. Oslava samotná byla uctivá i strhující.

Blízko k tradičnímu blues, navíc v jeho akustické pra-formě, má šestadvacetiletý Jontavious Willis. „Jako by se do něj převtělili všichni ti bluesmani z Mississippi,“ vykládá mi nadšeně Honza Švihálek z Band of Heysek či Hoochie Coochie Bandu a taky kytarista, který Willise doprovází na aktuálním českém turné. V Šumperku hrál Willis sám a naprosto s přehledem, s humorem a obrovským kouzlem osobnosti. Mělo to autenticitu jako máloco, ale i jaksi duchovní, povznášející rozměr.

Papírově největší hvězdou byla Ana Popović. Americkou kytaristku se srbskými kořeny si vyžádali sami diváci v anketě před několika lety a odezva na její vystoupení byla podle očekávání. Inu holka, přesněji dáma s kytarou, to je něco, co v Šumperku funguje. Výrazné odezvy se o den později dočkala i Ally Venable, mladá krev, která vždycky festivalu slušela a další ukázka toho, že Blues Alive umí spolehlivě vyhmátnout jména na vzestupu a zasadit je do kontextu prověřených žánrových jistot.

Letošní program sice nezářil vyloženými legendami à la loňský John Primer, už dříve vystupující Johnny Winter nebo Hubert Sumlin, špičková sestava to byla i tak. Třeba nepřehlédnutelný Popa Chubby, na jehož obřím těle působí každá kytara jako drobné párátko, a přesto je každý tón dokonale přesný, a je úplně jedno, jestli hypnotizuje riffem z Hendrixova Hey Joe nebo ukolébává u netradiční verze Somewhere Over the Rainbow.

HODNĚ JINDE

Hlubší stopy než headlineři letos zanechávaly bluesové naděje a výrazně ty domácí. Severočeši The Peanuts, loňští vítězové vyhledávací soutěže Blues Aperitiv, letos hráli na velkém pódiu a rostou před očima. Ještě více se očekává od Steven’s, kteří se pyšní stejným titulem, a i když dostali zatím prostor pouze ve foyer, jejich pověst je předchází. Dynamické směsi blues a funky sice naživo trochu chyběly dechy z debutu Runnin’ Man, dravost ale neschází. Ani energie. Byli to muzikanti z téhle karlovarské bandy, kteří jak v pátek, tak v sobotu nad ránem uzavírali pověstné jamy. Blues je s takovými osobnostmi, mladými, ale autorsky vyzrálými, v dobrých rukou.

Mou oblíbenou koncertní kratochvílí je – kromě hudby – pozorování publika. Na koncert bývá příprava důkladnější, navíc jdete na někoho, koho nejspíše dobře znáte. To festivaly jsou jiná káva, tam se necháváte překvapit. V Šumperku je to extra zábavné, protože bluesoví fanoušci jsou přece jen se svým stylem pevně svázaní a některé přístupy jim nemusí být po chuti. Sám jsem si udělal drobný experiment a na čtvrteční program dorazil v tričku z Brutal Assault. Ty pohledy byly k nezaplacení.

fotogalerie z festivalu najdete tady, tu anebo zde

Dramaturgie Blues Alive má schopnost popichovat ortodoxní fanoušky žánru nečekanými odbočkami. Například když do programu zařadí formaci typu Delvon Lamarr Organ Trio. Výhradně instrumentální trojice vyplula z bluesových vod do světa, který nehraje na žánry a styly. Chvíli jazz, chvíli pop, chvíli hypnotické groovy, vše tmelil humor a chemie mezi muzikanty, kteří si navzájem přehazovali hudební nápady a motivy a navzájem se šibalsky provokovali. „Tihle chlapi jsou hodně jinde,“ zaznělo uznale vedle mě v závěru setu. To jsou přesně ty chvíle, kdy se vyplatí sledovat nejen dění na stage, ale i pod ní, všímat si proměny ve tvářích diváků, jak se ze zaražených a soustředěných, mění v rozzářené a nadšené. Kapela Delvona Lamarra měla publikum okamžitě v hrsti v momentě, kdy se rozezněl klávesový riff z Girls Wanna Have Fun od Cindy Lauper. V tu chvíli jako by se dav „nasál“ z foyer do hlavního sálu a už jej neopustil. Bluesman nebluesman, známá popina táhne. A pokud ještě někdo scházel, zlákala ho podařená verze Seven Nation Army.

Podobně „hodně jinde“ byli i Muddy Gurdy, zvukově nejoriginálnější koncert letošního roku. Drzá kombinace mississippského blues a originálního zvuku niněry působila na papíře divně, z nahrávek neobvykle a naživo naprosto strhujícím a omamným dojmem.

Loňský rok byl v Šumperku ve znamení oslav, ať už se slavily narozeniny Boba Dylana nebo pětadvacetiny samotného festivalu. Letošek jako by startoval novou éru, uvolnění po ročníku následujícím po covidové pauze bylo znatelné. Pokud byl jubilejní ročník prodchnut obavami o budoucnost, vyprodáním letoška byly rozptýleny. A netřeba se ani bát toho, že by festival stárnul. Šedivé brady stálých návštěvníků jsou sice nepřehlédnutelné, ale rok od roku jezdí do Šumperka víc a víc mladších posluchačů. A to je skvělá vizitka celé akce.

Blues is still alive. Thank God.