Jan Starý | Články / Reporty | 17.10.2019
Ženský sbor The Mystery of Bulgarian Voices má za sebou fascinující historii. Jeho původním účelem bylo udržet a renovovat bulharskou lidovou tradici, a potlačit tak cizí, antikomunistické vlivy v hudbě. Časem se ale nahrávky sboru dostaly na Západ a přes Petera Murphyho z Bauhaus až ke klasickému gotickému labelu 4AD. Tam se s nimi seznámili Dead Can Dance. Pro Lisu Gerrard, polovinu tvůrčího dua, to tehdy znamenalo revoluci, inspiraci přejít od temného postpunku k něčemu pozitivnějšímu. A jak Dead Can Dance s Lisou Gerrard, tak tento bulharský sbor poté zásadně přispěli k rozvoji world music.
Oba fenomény se ale nakonec sešly. Po třech dekádách od vydání na 4AD vyšla společná nahrávka BooCheeMish Lisy Gerrard s Tajemstvím bulharských hlasů, která měla být v české premiéře představena. Večer se ale odvíjel poněkud jinak, a to vlivem úkazu jménem doprovodná kapela.
Sedmnáctičlenný krojovaný sbor, který nejprve nastoupil bez Lisy Gerrard, měl sílu. Poměrně jednoduché melodie stavěly jednak na hutnosti zvukového proudu, jednak na netradičním tónovém materiálu a harmoniích, které byly při všech různě posazených hlasech velmi působivé. Právě tady bylo skvěle slyšet, jak se v bulharské hudbě mísily slovanské melancholické melodie i skočné rytmy se zvláštně zabarvenými předovýchodními plochami.
Ve chvílích, kdy sbor dominoval, šlo o skutečně nevšední zážitek. Jenže místo aby se vedoucí souboru pokusili vytvořit situaci, kdy zvuk prostoupí prostor a vokální masa pohltí posluchače, vydali se cestou obohacení výrazových prostředků o kapelu. To v prvé řadě znamenalo rozmělnění dojmu ze sboru. Ten se jednak musel dělit o zvukový prostor, jednak došlo k narušení jeho puristického charakteru.
Flétna a dronující smyčcový nástroj gadulka lyrickým projevem sbor doplňovaly vkusně a smysluplně. V případě perkusí Davida Kuhrmanna, který jinak jezdí s Dead Can Dance, to už bylo složitější. Vynalézavý bubeník vynikal v klidnějších polohách, přímočařejší rytmika hraná porůznu na tibetskou mísu nebo africký buben djembe už ale sklouzávala do postmoderního mišmaše. Vyloženou pohromou pak byli kytarista vnášející do hudby až funkové elementy a mistr světa v beatboxu, který se při vší technické zdatnosti vracel ke čtvrtstoletí zastaralým rytmům. „Doprovodná“ kapela dostala prostor na dlouhé (zřejmě) jamy, a dokonce i sóla, se kterými se z koncertu stávalo utrpení. Celá tahle precizní etno průměrnost působila jak propad časem.
Pozdní nástup Lisy Gerrard přišel po nesoustředěné první části jako vykoupení. S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter, koneckonců stejně jako u Dead Can Dance, kteří by se bez úžasných hlasů snadno utopili v kýči. Kapela rázem začala hrát mnohem účelněji a nesourodé jednotlivosti začaly konečně fungovat jako celek. A co víc, v intenzivnějších pasážích srážel zpěvaččin sytý, výrazný kontraalt do kolen.
Ani druhá část koncertu ale nebyla dokonalá. Spojení sboru a sólistky naplno fungovalo, jen když se obě strany ve zpěvu střídaly, jinak se, možná i vlivem nazvučení, spíš rušily, než doplňovaly. A když sboristky zpívaly sólové party, působily vedle majestátu Gerrard jako Popelky. Bulharská zemitost vedle éterických eposů jaksi skřípala. A to jen dotvrzovalo celkový dojem, že sbor The Mystery of Bulgarian Voices, který byl inzerovaný jako hlavní část programu, byl Lisou Gerrard i doprovodnou kapelou tak trochu odsunut do pozadí. Večer, i přes úchvatné momenty, mohl prostě dopadnout mnohem lépe.
The Mystery of the Bulgarian Voices (bg) & Lisa Gerrard (aus)
15. 10. 2019 Divadlo Hybernia, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.