Take me home, country roads... Zpráva z El Camino de Santiago (1)

Jedenáctka je podle numerologie prej nějaký magický číslo. Pamatuju si to z výtvarky na gymplu, kdy jsme měli sečíst svoje datum narozenin a já, jelikož jsem slabá v matematice a nejde mi moc počítat přes desítku, se sekla o jednu cifru a vyšla mi jedenáctka. Profesorka se ke mně sklonila jako temnej guru a slavnostním mystickým tónem svýho prokouřenýho hlasu řekla, ať dvě jedničky již nesčítám a namaluju svoji velkou jedenáctku tyrkysovou.

Stejně tyrkysový jako tahle vzpomínka bylo i moře lemující krásnou zelenou severošpanělskou provincii Galicie, podél níž jsem měla tu čest putovat jedenáct dní během své první svatojakubské pouti. Jaký jen je, strávit magickejch jedenáct dní na španělským venkově, pít mlíko od šťastnejch negramotnejch krav a počítat kilometry a puchýře v rytmu svýho těla... I když jsem asi nedošla osvícení a na zákopčaníkovské slunce v duši nebylo počasí, byl to naprosto neopakovatelnej duchovní zážitek, kterej pod semišovým plátnem věšteckýho stánku nejde koupit.

Konec 15. června. Půlnoc. Reisefieber.
Horkej lublaňskej večer. Ležím v zatemněným pokoji, špunty hluboko v uších a dole na zahradě duní poslední goodbye party na Zagrebške. Náš vlak do Benátek odjíždí ve 2:20, tak jsem chtěla aspoň na dvě hodiny zabrat, ale nejde to. Kapituluju a sbíhám dolů. Všichni lítáme jak blázni, jsme vyklepaný, hlavně Mark, protože se po roce stěhuje z Lublaně přímo do Barcelony, stejně jako Gavin, kterej bude žít dva měsíce v Santiagu a učit se španělsky. Pobíhám mezi lidma z různejch zemí, potkávám Chorvata Vladimira, kterej mluví jako gay, ale prej není, Britku Georgiu, chroptící hlubokým hlasem sexy fóry, který si už nepamatuju, a dalších dvacet lidí. Chvíli se bavíme s Vladimirem česko-chorvatsky a smějeme se tomu. Pak se snažim zdrhnout, když do mě chce s balkánskou neoblomností lejt nějaký levný víno. Jdu se schovat a snažit se nebejt nervózní. Objednáváme si s Heli pizzu a je na ní úplně všude divnej chřest z plechovky, tak se v něm ňoumám a koukám na hodinky. Je jedna ráno. Jdu se naposledy v životě podívat k Florianovi do pokoje.

1:50. Odcházíme s Florianem na vlak, Gavin, Mark a jejich stolitrový krosny si berou taxi. Jdeme pevným krokem ještě s nějakým Francouzem, který se snaží žabožroutí angličtinou tázat na klišovitý erasmácký kecy, jakože odkud jsem a co studuju. Ble. Naštěstí už jsme u nádraží.

2:30. Z prapodivný nádražácký angličtiny a slovinštiny se dozvídáme, že vlak bude mít zpoždění dvacet minut. Jdeme se vozit ze schodů po jezdícím pásu na zavazadla. Gavin si kupuje v automatu lahvičku s jahůdkou na etiketě. Není to smoothie, ale syrovátka s ovocnou příchutí. „Oh my God, that tastes like assmilk!“ Mlíko vyždímaný z prdele se stalo hitem celé naší cesty.

3:00. Dedukujeme, že jsme se přeslechli a vlak nebude mít zpoždění dvacet, ale sto dvacet minut. Gavin rozpaží ruce, předstírá americkýho turistu, mručí bodré: „Eeeeeeee,“ a dělá, že padá na Marka. „Excuse meeeeee...“ Hehe. Za chvíli nálada klesá. Je trochu zima. Tisknem se všichni čtyři k sobě jako tučňáci a Gavin zapíná macbook s nějakým filmem.

4:20. Přijíždí vlak. Kolem našeho kupé ve vlaku ze Záhřebu pořád přechází nějaká skupinka Balkánců, asi z Albánie nebo Makedonie, nervózně nakukují, slyším, že řeší něco o vízech. Radši zabíráme všechna místa a snažíme se tam srovnat. Kluci se soukají na sedačky, já na zem na samonafukovací karimatku, hlavu mam nacpanou pod sedačkou přesně pod Gavinovým zadkem. Vzbudí mě Gavinovo prdění. Směju se do polštáře jak blázen. Později zjistím, že Gavinův zadek je poklad. Vždy mě dokáže rozesmát a zvednout náladu v těch nejtěžších chvílích, hlavně když s ním vrtí a předvádí zmateného turistu. Na můj blízký vztah s jeho zadkem nejde zapomenout. Za pár dní, když se trochu víc skamarádíme, ho plácám do ramene a řikám: „Gaaaaviiiin, remember our private time in the train coupé? Gaviiiiin, I love your ass,“ a dělám na něj ukazováčkem tytyty. Padám ze židle, plácáme se po zádech, smějeme se jako blbci a ostatní nevědí proč.

16. června. Ranní let Benátky – Barcelona. Horko k zdechnutí.
Ztráty. Florianovi na letišti ukradli pár hiking sticks, připevněný ke Gavinově krosně; hrozně se těšil, jak s nima bude chodit a je hrozně smutnej.

Jsme pěkně přiblblý, myslím, že jsem spala asi tak tři hodiny. Jsem na tom dobře, kluci prej nespali vůbec. Rozpálený ráno ve Venezia Mestre. Autobus na letiště. Jsme s Florianem rozespalý jak koťata a povídáme si o rovnosti mužů a žen a o dodržování tradičních sociálních rolí v manželství. Žvejkám starou bagetu a hladim si rozpálený tváře. Ještě jednou přebaluju na letišti svou krosnu, stejně ale má půl kila nadváhu nad deset kilo a je taky na šířku tak pět centimetrů přes povolenou míru dvaceti. Zatím to prochází a dostávám štempl. Letíme.

V Barceloně je vedro jako svině. Taháme s klukama asi na tři přestupy Gavinovy lyže a lyžáky, celkem asi pět krosen nebo co a kufr s Bertinejma věcma. Vysílená žízní kupuju v metru půl litru vody za euro padesát a bratrsky se dělím s klukama. Cesta trvá úmorně dlouho, takže jakákoli prohlídka Barcelony padá, je skoro večer. Byt, kde bude Mark bydlet a kde dneska přespíme, se nachází ve čtvrti Les Courtes, přímo naproti největšímu fotbalovému stadionu v Evropě. Kupujeme dole v supermarketu kilo těstovin, já pro sebe samozřejmě obrovskej balík bílejch, skrz naskrz prosmaženejch brambůrků. Ptám se Berty, jestli jsou dobrý, ona říká, že chipsy nejí, takže neví. Vracíme se do bytu, kluci vaří. Ještě před večeří otvírám chipsy, Berta s Emmou se na ně vrhají. Hehe. Dereme do sebe penne a obligátní červenou omáčku s fromage sýrem jak nezavřený. Snažíme se jít brzo spát, ale je vedro k zalknutí, vzduch stojí jak svatej na mostě, je lepkavej a mastnej. Nakonec dávám nějakou ušmudlanou pět a půlku spánku.

17. června. Ranní let Barcelona – Santiago de Compostela. Odpoledne v Santiagu. Večerní autobus Santiago – Ribadeo.
Ztráty. V pět ráno v Barceloně zjišťuju, že mi někdo ukrad ze země ty úzký šedivý kalhoty, co v nich mám hezký nohy a rychle schnou. Ihned podezírám Marka, kterej si všechno v noci potmě nahamtal do krosny, která je ovšem tak veliká, že by trvalo věky ji probrat, a musíme spěchat na vlak na letiště. Loučím se s converskama a nechávám je ležet v rohu pokoje, snad tady ještě budou, až pojedu zpátky.

Ble, i v půl šestý ráno je v metru jak v peci. Samotný vagóny jsou klimatizovaný, jenže klimatizace pak vyfoukává ven do všech tunelů neuvěřitelnou spoustu horkýho vzduchu, takže si tam v podzemí milá Barcelona dobrovolně topí tak na pětačtyřicet stupňů. Blbci. Na letišti je mrtvo, rozbřeskává se. Procházím přes pasovou kontrolu, nikde žádnej automat na vodu. Neuvěřitelný. Plním lahev, co jsem předtím musela vylejt, neskutečně hnusnou vodou z kohoutku.

He a čapnou mě. Distingovaná nalakovaná španělská letuška neoblomně ukazuje na tu debilní kovovou konstrukci 55×40×20cm, do který mám pro kontrolu strčit svoje „příruční“ zavazadlo. Letadlo už má zpoždění, ženou nás dovnitř, není čas. Nedávám těch dvacet centimetrů, je to tak pět přes. Buď zaplatím čtyřicet čtyři eur pokutu, nebo krosna neletí. Není na výběr, fňukání neplatí, platím já. Je to taková hra. RyanAir mají neuvěřitelně levný lety, cesta z Barcelony do Santiaga vychází na šest stovek, letenky jsou silně pod cenou, letadla jsou našlapaný a aerolinky vydělávají na poplatcích za to, když člověk nemá kreditní kartu, za on-line check-in i za check-in na letišti, za zavazadla. Když s nima člověk lítá dostatečně dlouho, nějak se ta pokuta rozmělní. Ani mě to nesere. Příště budu chytřejší.

Vystupujeme z autobusu v centru Santiaga. Mrholí a je pošmourno. Líbí se mi to. Mark, závislej na sladkostech, vidí načančanou cukrárnu a hned do ní vpálí. Jako jedinej z nás umí španělsky a hrozně rád si cvičí s domorodcema různý dialogy. Florian je přesvědčenej, že si Mark vždycky jde kupovat něco malého k jídlu jenom proto, aby se procvičil. Kupuje věc, co vypadá jako obyčejnej žlutej piškotovej koláč, nic extra. Ale chutná jako nebe, je plnej másla a rozdrobenejch mandlí. Panebože.

Kluci si dávaj první španělský cafe con leche a pak se vydáme hledat Gavinův byt, kam si kluci uložej věci. My zatím jdeme s Florianem na lov poutnického pasu, který budeme potřebovat, abysme do něj dostávali razítka a na konci pobožnej certifikát. Strašně se rozprší. Bloudíme starým kamenným městem. Florian se zastavuje u vchodu do restaurace, vytahuje z krosny všechno, co má proti dešti, kolem nás procházejí hosté a Florian si pomalu navlíká kalhoty proti dešti, pončo proti dešti, klobouk se širokou střechou a nakonec potah na krosnu proti dešti. Jdeme do úplného centra Santiaga a hledáme poutnickou kancelář a snažíme se vyhnout katedrále, která bude cílem naší pouti, a tak ji vůbec nechceme vidět, abysme pak byli překvapený. Florian taky pořád nenápadně kouká do země. Za chvíli přestává pršet.

V Santiagu jsme našli outdoorovej shop a jdeme koupit nový hole. Nakonec si Florian kupuje jen jednu co nejlevnější, za šestnáct euro, ale výstavní, a už nevypadá tak smutnej. Dokonce má chuť na kebab. Po jídle má extrémně dobrou náladu a hraje si s novou holí. Zasekne se mu stahovací držátko na ruku a nejde povolit zpátky. Vracíme se do outdoorovýho shopu, aby nám vysvětlili, jak to povolit, je ale zavřenej. Hm, siesta. Sednem si teda v pasáži u shopu na schody a pozorujem průhledem lidi, co procházejí kolem. Každej druhej chlap se zastaví u protější výlohy a upřeně ji dvě tři minuty pozoruje. Hádáme, co tam můžou prodávat. Nahotiny? Jdu se podívat. Hehe, pušky, zbraně, náboje. Já strávím u tý výlohy asi tak deset vteřin. Dochází mi to. Jsem zasranej hippie pacifista, nenávidim zbraně a jedu na pouť s vojákem, co nosí khaki trenky, a jednou militantní vojandou, která má ráda zbraně a hrozně touží jet střílet do Afghánistánu. Jenom to ještě nevim.

Běháme v Santiagu po autobusáku, máme už z Lublaně koupený lístky na spoj do Ribadea, obíháme všech čtrnáct nástupišť, ale nikde není ani cedulka s tím, odkud jaký spoj odjíždí. Spanish style. Běháme jako blázni. Už jsou dvě minuty po šestý, takže nám to klidně mohlo ujet. Ale neujelo. Spanish style.

Je půl desátý a stále jsme v autobuse. Všímám si, že slunce je ještě pořád vysoko na obloze. Galicie, severozápad Španělska, po kterém budeme cestovat, je totiž nejzápadnějším bodem Evropy, je dokonce ještě trochu dál než západní pobřeží Irska, ale pořád tady platí středoevropský čas. Uvidím nejvíc východů slunce ve svým životě.

Přicházíme už za tmy do prvního poutnického hostelu – albergue, kterej je nádhernej, kamennej a leží na břehu moře, je tam kupa mladejch lidí, potkáváme asi dvacetiletýho rozčepejřenýho vyjukanýho Němce s vlasama jako anděl a očima zářícíma za kulatýma brýlema, kterej prej už devět měsíců chodí camino, vydělává si hraním na kytaru. Prošel Portugalskou cestu, zase zpátky do Španělska a teď míří pěšky domů do Německa. Kluci jdou ještě na pivo k přístavu. Ukládám se na zem, v postelích už není místo. Budeme tady spát ještě jednou, až se sem vrátíme, za tři dny. Venku je tma a za francouzskými okny slyším hučet moře.

(Pokračování příště.)