Jakub Béreš | Články / Reporty | 01.11.2015
V Roxy si známí DJové předávají štafetu jak na běžícím páse a je v podstatě jedno, na koho kdy vyjde. Jistá kvalita je zaručena a pověst klubu stoupá. Organizátoři si drží standard, z něhož nehodlají slevit ani za cenu denní předvídatelnosti.
Tento pátek padlo volba na dvojici DJů Tale of Us. Jeden je z Kanady a druhý z USA, přesto zámořskou scénu opustili a usídlili se v Berlíně. Na rozdíl od tamních techno-houseových producentů a skladatelů své vlivy vrství jinak, barvitě a doširoka, a tak si udržují odstup od minimalem prorostlé metropole, jakkoliv jsou i oni stylově zasaženi. Nejspíše i díky své schopnosti kombinovat zdánlivě neslučitelné proudy dnes slaví takový úspěch.
Úvod setu postrádal WOW efekt, jako by dramaturgie klubu rozdala jasné instrukce, jak si představuje průběh večera. Rozpačitý začátek bez jasného rukopisu účinkujícího dua připomínal spíše party v Ibiza stylu (s hraním na tomto ostrově má duo nemalé zkušenosti) než autorský koncert (může se něco takové odehrát v pátečním Roxy?). Tale of Us brouzdali v mělkých vodách deep houseu namísto odvážnějšího mixu. Plný ponor do beatů nebyl možný kvůli přeplácanému vizuálu, který šel mnohdy proti skromnějším, „komornějším“ částem „skladeb“, nepříjemná byla i jeho neucelenost - obrazce a tvary byly soustavně narušovány zbylým osvětlením klubu, což působilo jako dvě nespolupracující jednotky.
Zato Tale of Us spolu komunikovali skvěle a rozdané karty otáčeli ve svůj prospěch. Set začal nabírat na obrátkách, vybavil sem vám záznam z Boiler Roomu. Každý metr taneční plochy se počítá, a tak tanečníci mohli obkroužit podium, i když tahle varianta nutně potlačovala samotnou dvojici. Ta si dokázala vzít pozornost zpátky v momentech, kdy do éteru vypouštěla nové tracky, i když a právě že ve velkorysejších úpravách vhodných pro danou situaci.
Páteční Roxy obnáší mnoho neduhů, které jsou daní za pořádání prvotřídních večírků. Ty sice přivážejí první ligu producentů, ale celkovým konceptem spíš potlačují jejich osobitost. Celkový zážitek byl impozantní, ovšem v detailech pokulhával.
Tale of Us (us/ca)
30. 10 2015 Roxy, Praha
foto © Filip Kůstka
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.