Temné atavismy? (Prague Gothic Treffen)

Koncem srpna Praha opět nabídla svou lokální odpověď na podstatně větší goth svátek Wave Gothik Treffen, který se konal o pár měsíců dříve, v květnu, v Lipsku. Po vzoru slavnější a původní události se rovněž nespokojila s obyčejným víkendovým formátem a program organizátoři ze Sanctuary.cz natáhli do tří večerů, včetně neděle. Nechyběly ani doprovodné aktivity, dotýkající se daných subkulturních klišé – od absinthové přednášky přes piknik po tombolu (!).

Hned první večer vsadil na nejzajímavější jména celého programu. Exportní darkwave projekt Ariel Maniki and the Black Halos z Kostariky už předem zaujal nejen exotickým původem, ale také ideovou inspirací z tamního domorodého folklóru. Line-up byl nicméně stanoven na příliš brzké hodiny. Paralelně pořádaný DIY koncert black metalem nasáklého noisového dua Tuscoma (ex-Hollywoodfun Downstairs, kteří se před rokem zasloužili o nezapomenutelný zážitek ve všetatské nádražce) priority večera nutně obrátil. Jak by ne, když ho navíc doprovázelo kouzelné prostředí rozpadlého, betonového bunkru uprostřed pole na pražské Vidouli. Nebylo čeho litovat.

Pro pozdní příchod do podzemí smíchovské Eternie jsem si tím napsal pádnou omluvenku, italští Ash Code ale stále zůstávali ve hře jako zlatý hřeb. Tóny ještě čerstvého hitu Perspektive ze stejnojmenné desky budili při vstupu nadšení a plané naděje. O pomalé vystřízlivění se postupně staral utopený zvuk bez jakékoli dynamiky, rozsahu, a i když se skupina snažila, jejich skladby působily rozvolněně, znaveněji než na desce, pochodové tempo a agresivní drajv, který jinak Ash Code mají, zůstal jinde. Překvapení budil leda fakt, jak jsou Italové drobní – na mysl mi záhy přišla traumata z pokusů o nákup obuvi větší velikosti v obchodech a oděvních řetězcích jihoevropských národů. Rozčarování ilustrovalo i rozdíl mezi pražským a lipským Treffen. V Lipsku Ash Code triumfovali jako headlineři po Guerre Froide a pulsující, bohatý zvuk rezonoval ještě hodiny poté, v Underdogs vyšuměli spíše do ztracena. Přesněji řečeno do následujícího setu DJe Cyberpagana z německé provenience, který tvořil kulisu k závěru večírku a pomalu se vyprazdňujícímu prostoru.

Odpolední gotický piknik v Kinského zahradě se prý přesunul na Kampu. Důvodem bylo konání open-airu Národopis a obsazení sadů cimbálovými soubory. Je to jen dobře, cimbálové večerní speciály měly své pravidelné místo i na letošní Letní filmové školy a rozhodně šlo o highlighty. Sobotní cimbály dohrály a jasným středobodem večera se stali Das Ich – temná, industriálem protknutá elektronika z Německa, archivní poklad z osmdesátých let. Předcházela jim poněkud nudnější show germánského EBM The Saint Paul, která si pletla tvrdost s upoceností. Půlnoční Das Ich si do Futura připravili teatrální, peklem inspirovaný koncert, jehož negativem byla hlavně povážlivá délka a pozdní hodina. Přes zmíněnou divadelnost se vyhnuly trapnosti, i když ne občasným hluchým místům. Prorocké charizma zpěváka, infernální kostým s rohy, lepší zvuk a různými směry se pohybující pojízdné klávesy fungovaly v dynamické choreografii. Na zasloužilé legendy své éry, pionýry neue deutsche todeskunst jistě vitální představení. Kabaret v rudé, pouťový dům hrůzy, záhrobní rituál.

Nedělní tečka za víkendem a opět zaplněné Futurum, atmosféra zůstává vřelá, fanoušci z celého světa se mísí mezi české, černě oděné publikum – různé styly, různé země, různé přístupy. Resuscitované XIII. Století přitahuje davy i v dnešní době, na třináctém ročníku festivalu. Milým objevem před nimi se zdají být čeští Phosgene Girls. Dobrý dojem z osobitého pojetí darkwavu a na tuzemské poměry zajímavých aranží i civilního vystupování ale sráží patetický, otravný ženský vokál. Slibovat si něco od hlavního aktu? Sál je přeci plný, určitě je o co stát. XIII. Století je už asi trochu jinou gothic rockovou kapelou než v devadesátkách, jasně to říká viditelné omlazení sestavy. Proti srsti, příliš pompézně, příliš nudně, u konce s dechem ve vydýchaném sále. To nepůjde, nostalgie na mě neplatí, odcházím ještě před půlkou a ztracenou rovnováhu nacházím na menší, komorní stagi Futura, kde klasické tváře netopýří DJ scény pouští ledový synthwave a postpunk prokládaný elektronikou. Nejvíc připomínají večírky Batsave nebo i Rare, zde jde o útěk do konformní, bezpečné zóny. Zdá se, že jisté scény existují hlavně v minulosti – když ne v minulých stoletích, tak desetiletích. Některé atavismy zůstávají živé a mají smysl i místo na slunci, jiné už tolik ne.