Tiger Lillies: V cirkusu zrůdiček a pochybných existencí

Londýnské Soho nebylo vždy jen pastí na turisty. Pokud své formativní roky navíc trávíte v budově, kde sídlí nevěstinec – ostatně jako v každém druhém baráku v Soho –, nepochybně to jisté stopy zanechá. Martyn Jacques, frontman a multiinstruemntalista britských Tiger Lillies, své zážitky přetavil do dekadentní formace s makabrózní vizáží berlínského předválečného kabaretu, kterému dominuje právě jeho charakteristický vokál. Ne nepodobný vykleštěnci… Tygřím liliím, květinám botaniky nazývanými taktéž ďábelskými, jsou přisuzovány léčebné účinky, co dokáží zmírnit bolest i agresi alkoholiků. Symbol nevinnosti a čistoty však dokáže i zabít, stejně snadno a rychle, jako se morduje v textech londýnského tria.

Ze zaplivaných uliček a pochybných kabaretů se Tiger Lillies dostali až k nominaci na Grammy za desku The Gorey End (kde můžeme slyšet třeba i Kronos Quartet), alba chrlí s kadencí jedné i více desek ročně, odkrývajících zkažený svět prostituce, závisláků, násilníků, různorodých existencí a zlodějíčků - inu, Émile Zola by se radoval.

Ačkoliv média letos hlásala změny v obsazení a někteří prohlašovali, že kvůli tomu na koncert ani nemá smysl chodit, žádná tragédie se nekonala. Ba právě naopak. Ostatně basák Adrian Stout je v sestavě už od roku 1995 (kromě toho si odskakuje k Tindersticks, Danielle de Picciotto, Alexi Hackemu, Amandě Palmer nebo Urban Voodoo Machine), nováčkem je tak pouze bubeník Jona Golland, kterého si Lilie odchytli před rokem. Program Songs of the Circus neměl hluchá místa, nespokojenost vskutku nehrozila.

Navíc Archa je trojici více než známou scénou, slavila tu dvacáté výročí kapely a před několika lety tady účinkovala v představení Zde jsem člověkem. Publikum si pánové vychovali a vysoustružili k obrazu svému - mnozí přišli stylizovaní do kapelní image a texty odříkávali slovo od slova. Odměnou byla dvouhodinová show s nepostradatelným pitvořením, skřeky, skučením thereminu i chvějivého zpěvu pily. Lisa miluje Tonyho, co jí za odměnu mlátí, zrůdičky a kuřata bez hlav, zábava pro dolní vrstvy, ze které nespustíte oči. Martynův šantánový akordeon střídající se s procítěným přednesem šansonů La Vie En Rose nebo Non, je ne regrette rien u piána. Piafce by ukápla slza a cestou domů by si prozpěvovala „The crack of doom is coming soon…“