Továrna na absolutno. Om

„Po poslechu se zakládaly terapeutické skupiny. Demoverzi hrálo špitální rádio a tři pacienti, co leželi v kómatu, si sbalili věci a šli domů.“ Správně, Červený trpaslík. Začalo to kdysi dávno epizodou Fotostroj času, ve které mladší verze Davea Listera s kapelou Degen a spol. zapěla naživo jeden ze svých největších hitů. Jmenoval se Om. Ve školních lavicích vše přirozeně prohloubil úvod do východní filozofie a výklad věnovaný védám, sánskrtu a období upanišad. K experimentální rockové psychedelii tříčlenné kalifornské formace pak zbýval jen krůček. Následovala deska Advaitic Songs a poslední dílky skládanky do sebe zapadly v sobotu večer v narvaném sklepení Chapeau Rouge. Je vedro, hlava třeští a z hypnotického rytmu State of Non-Return se vám vaří krev. Z první linie pak mžouráte před sebe a s podivem zjišťujete, že šibalský Robert Lowe vypadá in natura úplně jako vousatej Danny John Jules, představitel Kocoura z Červeného trpaslíka. Kruh se uzavřel.

„Tolik lidí jsem tady v životě neviděl, tyvole.“ Šapóčko je zvláštní plac. Kamenná nudle s bezchybným zvukem má výhodu, že na desátou večerní tu nikdo dvakrát nekouká. Navíc leží kousek od Staromáku, takže na zpáteční cestě můžete s gustem přihlížet, kterak si krás Prahy plnými doušky užívají početné davy rozevlátých turistů. Průšvih je, že nepřijdete-li včas, máte smůlu. Prvních pět řad ve spoku, kdo stojí od zvukařského pultu (klece?) dál, dává si už jen „audio“, obraz je sice k mání na dvou menších monitorech (jeden na baru, druhý v půlce tunelu), ale co do kvality se jedná přibližně o dvoustou padesátou čtvrtou VHS kopii, takže z pódia rozeznáte nanejvýš nějakou tu šmouhu. Koncert je naštěstí nekuřácký, i tak stíhá klima udržovat dýchatelnou atmosféru jen s vypětím všech sil. Vyprodáno znamená, že máte-li dobrej flek, pivo či vyprázdnění měchýře musíte nechat na potom, zpátky už se neprošťoucháte, ani kdyby...

Večer otevřel krátce po osmé chlapecký elektročaroděj Lišaj, který nepochybně dělá zajímavou muziku, jen ji prezentuje pohříchu nezajímavým způsobem. Jeho ambientní temnota by zasloužila víc než jen statické růžové reflektory. Snad projekci, tlumenější světlo… Možnosti tu jsou. One man pičus Calvera to neměl o moc jednodušší, ale se svou trudomyslně vrstvenou basou si počínal zkušeně a jeho kriticky přemítavé texty si adresáty našly. Úsporně, bez příkras, Hlína. Om nastoupili krátce po půl desáté. Napětí, soustředěnost a monstrózní doommetalová psychedelie si rychle podmaňují každičký centimetr vydýchaného prostoru. Nespoutaná energie se obřadně valí do davu, zbabělci loví ze zpocených kapes užmoulané špunty, vládne sugestivní síla meditativních repetic.

Horko si brzy vybírá svou daň, kotel opustí první pobledlí odpadlíci, někteří za nezbytného doprovodu nejbližších obětavců. Tempo nepolevuje, rituál vrcholí. Al Cisneros prstí svou pestrobarevnou sadu Rickenbackerů, jako by byl transu, dlouhatánský plnovous dodává jeho svéráznému vzezření na démoničnosti. Emil Amos s rozšafným úsměvem loví postrockové přízraky a prožívá každý úder, Grails můžou za takového bubeníka oblíznout všech deset. Kocour, totiž Robert Lowe střídá kytaru s klávesami, levitující tamburína dostává pokouřit. Zmámené obecenstvo jen fascinovaně přikyvuje. Na rameno mi klepou mrákoty, propadám se publikem a vysílen počítám mátožné stíny. Dunivé mantry nenápadně přecházejí ve stonerrockové struhadlo na hříšníky, dva, tři pohyby a jsme zpátky ve stavu slastného nevědomí mezi nádechem a výdechem. Vzduch rezonuje, stěny se potí, prozření nikdy nebylo blíž.