Trans nestandardních stupnic, houslí, techno (Kutu)

Etiopská hudba je pro běžného posluchače stále na periferii dění. Fajnšmekři možná znají svébytný a kouzelný etiopský jazz (někdy označovaný jako „ethio-jazz“) a jeho legendy, jako jsou Mulatu Astatke či Getatchew Mekurya. Specifické etiopské stupnice se již od sedmdesátých let začaly míchat s jazzovými postupy a nástroji a fenomén, který si poslední desetiletí získal věrné příznivce i napodobitele, byl na světě. Etiopie se však hudebně vyvíjí a krom pozoruhodných elektronických experimentů spjatých se jmény Ethiopian Records či Mikael Seifu je zde především nezkrotná vlna pop music. Před lety k této scéně přitáhl pozornost i Bill Laswell, který produkoval album slavné etiopské zpěvačce Gigi a také produkčně vedl album více rockově orientované kapely Jano. Dvě členky této skupiny, Hewan Gebrewold a Haleluya Tekletsadik, navštívily Prahu se zbrusu novým projektem nazvaným Kutu, který pestrost etiopské hudby předvádí ve zcela jiné podobě.

Kutu je projekt francouzského jazzového houslisty Théa Ceccaldiho a zmíněných zpěvaček. Tato dravá kapela se ubírá jinou cestou nežli ethio-jazzové projekty či čistě elektronické experimenty. Nabízí totiž unikátní směs tradičních motivů z Etiopie či Somálska, umně zakomponovaných elektronických prvků, rafinované rytmiky a houslových partů oscilujících mezi dlouhými meditativními plochami a extatickým šílenstvím.

Šestičlenná skupina hned po nástupu na pódium Paláce Akropolis kypěla nadšením a vehementně se jala publikum rozhýbávat, dokonce roztleskávat. U spousty kapel by to působilo nuceně, ovšem Kutu od úvodních tklivých tónů houslí po poslední energický výbuch překypovali jednou zásadní výhodou: sršelo z nich nadšení a radost nové formace, která má co nabídnout a své hudbě bezmezně věří. A tak si díky bezprostřednosti koncert užívalo nejen záhy roztancované obecenstvo, ale především sami muzikanti s upřímnými díky vstřebávající nadšení z hlediště.

Centrální trojice na sebe strhává nejvíc pozornosti. Zpěvačky zaujmou líbeznou barvou hlasu i suverénním projevem, Ceccaldi přináší do produkce Kutu nečekaný element. Ať již smyčcem, nebo pizzicatem, ať s efektem nebo bez, jeho mistrná hra se dokáže svézt na energické taneční vlně a podpořit probíhající šílenství, ale stejně dobře dokáže ukonejšit.

Kutu ale nejsou jen o zpěvu a houslích a krom senzační klávesistky Akemi Fujimori a baskytaristy Valentina Ceccaldiho je třeba vyzdvihnout fenomenálního bubeníka Cyrila Atefa. Íránsko-francouzský matador má na kontě nejednu zajímavou spolupráci (za všechny jmenujme alespoň Salifa Keitu či Winstona McAnuffa) a jeho provedení komplikované rytmiky, která je tvorbě Kutu vlastní, bylo radost poslouchat. Časté změny rytmů, energičnost a nápaditost jsou jeho hlavními proprietami.

Ačkoliv se nepoučenému publiku mohlo prvních pár minut zdát, že dostanou standardní porci world music, opak byl pravdou. Kutu jsou příliš svébytní, aby byli snadno zařaditelní. Ani fakt, že jejich kořeny jdou hluboko do etiopské tradice, je nijak neomezuje a v úrodné hudební matérii se svazují s kořeny dalšími, ostatně místy se některé skladby překlápěly až do techna.

Ať již šlo o skladby jako Dantada, která je inspirovaná somálskou kulturou, hitovku Baamet Beal či dubem nasáklý závěr Yamabra – ve všech polohách Kutu nabídli entuziastickou smršť plnou neočekávané krásy. Jejich debutové album Guramayle, které na koncertu představili, stojí za poslech samo o sobě, ale živé vystoupení dalo jejich tvorbě nový rozměr. Potvrdilo totiž, že skupina překypuje jak energií, tak nápady.