Triky showmana Ibrahima Maaloufa

„Kouzla a hudba mají mnoho společného. V muzice můžete magii často objevit, jenže u kouzelnických triků na rozdíl od hudby víte, že se jedná o podvrh. U hudby to nepoznáme, netušíme, proč se nám něco líbí, nedokážeme ten trik odhalit...,“ tvrdí Ibrahim Maalouf, libanonský trumpetista, jehož život by jednou mohl být zfilmován. Scénář by se psal snadno.

Jako dítě utekl kvůli válce s rodinou do Francie, jeho příbuzní však nejsou řadoví občané, ale intelektuální elita. Rodiče jsou hudebníci, strýc Amin Maalouf uznávaným spisovatelem a nositelem prestižní literární Goncourtovy ceny, dědeček muzikolog a básník. Sám Ibrahim sice od dětství hrával s otcem, vynálezcem čtvrttónové trubky, která později tolik ovlivnila Maaloufovu tvorbu, přesto se při výběru povolání dlouho rozmýšlel nad dráhou architekta. Až ve dvaceti, kdy už měl za sebou mnohá vítězství v hudebních soutěžích, se spíše náhodně rozhodl pro hudbu. Dlouho se však vyrovnával se svou minulostí, válečnou zkušeností, životem imigranta a později i otcovskou rolí. Trojdílný opus Dia (alba Diasporas, Diachronism a Diagnostic) můžeme brát jako terapii, čtvrtá řadovka Wind je v podstatě jen soundtrackem k němému filmu Reného Claira La Proie du vent a pátá a nejnovější deska Illusions je v mnohém odlišná. Maalouf se na ní pustil do probádání hudebních triků, po poslechu však zjistíte, že si spíše hraje s vámi než s muzikantskými tajemstvími. A poprvé na ní také zazní dlouholetá doprovodná kapela.

Maaloufovi čeští fanoušci ho mohli během týdne vidět hned třikrát, zastavil se v Praze, Brně i Trutnově. Přesto ti, co nedorazili na pražský koncert s předstihem, měli smůlu. Sál byl narvaný k prasknutí a masa lidí se vylévala ven oběma východy. Maalouf dorazil s osmičlenným doprovodem, který chvílemi řídil jako dirigent, jindy přenechal veškerý prostor kapele nebo se bavil hudebními dialogy s trumpetisty Youennem Le Camem, Yannem Martinem a Martinem Saccardym. Setlist téměř kopíroval pořadí písní na desce. Po intru Illusions nastoupil asi nejzdařilejší kus Conspiracy Generation, zazněly InPress i Nomade Slang, do sledu novinek zakomponoval pravděpodobně nejznámější skladbu Beirut, aby se později vrátil pomocí If You Wanna Be a Woman a True Sorry. Oproti nahrávce dominovala koncertu elektrická kytara Francoise Delporta, naopak klávesy Franka Woesta se zdály upozaděny. Necelou desítku skladeb natáhl trumpetista na dvouhodinový koncert, při kterém se předvedl nejen jako muzikant, ale i showman pohrávající si s publikem. Nechával ho pískat či zpívat do rytmu, napomínal i opravoval intonační nepřesnosti, chrlil historky a kdo si chvíli počkal, mohl si s ním po koncertě potřást rukou i popovídat.

Eklektická směs jazzu, balkánu i arabského rai prošpikovaná rockem nebo ryčným bretonským folkem Le Camových dud byla k nezastavení. Poslední přídavek z alba Diagnostic, Will Soon Be a Woman, věnovaný Maaloufově dceři, se protáhl mírně přes desátou, což si v Akropoli málokdo dovolí.

Kdo ani po koncertní náloži nemá Maaloufa dost, nechť vyrazí do kina na nový film o životě módního návrháře Yvese Saint-Laurenta a zaposlouchá se do soundtracku. Jeho autorem je právě hyperaktivní Libanonec, který si vtipným, zábavným a živým pražským koncertem nepochybně otevřel dveře do větších sálů metropole.