Jan Starý | Články / Reporty | 17.02.2018
Švýcarský minimal jazz je v jistých kruzích pojem: hypnotický, geometricky precizní kontrast ke klasicky rozevlátému žánru. Pianista Nik Bärtsch a saxofonista/klarinetista Sha, kteří si po roce zahráli v Akropoli, v téhle mikroscéně hrají zásadní roli. Tenhle večer dokazovali, že východiska jejich „zen-funku“ jsou relevantní a přesvědčivá i po téměř dvaceti letech.
Kvalitní minimalismus působí tím víc, čím déle zní. Bärtsch v prazvláštním černém úboru připomínajícím mnišskou kutnu si tentokrát sice nepřipravil některý z pověstných několikahodinových setů, i dva půlhodinové masivy však umožnily důkladný ponor. První část setu složená z nových skladeb se nesla ve znamení nekonečného groovu, který sice nevedl přímo k osvícení, i díky preciznímu nazvučení však jako by posouval mimo tělo do prostoru, kde existoval jen zvuk. Ve druhé, která variovala album Holon, převážilo jazzové hračičkovství na úkor čirého minimalu, groove se vytrácel a set ztrácel tempo. To opět nabral až k závěru, kdy vyniklo až reichovské proplétání nástrojových linek. Dva bouřlivě vytleskané přídavky už byly jen příjemnou drobností navíc.
fotogalerie z koncertu zde
Vlastně se jednalo o důstojné představení silnějších i slabších stránek Bärtschovy hudby. Kombinace klavír/basklarinet postrádala rytmický důraz sestav s basou a/nebo bicími a místo pointilistického transu se rozpouštěla do méně působivých melodií. Na druhou stranu v ní vyniklo několik fascinujících pasáží s rozšířenými technikami, kdy se Sha omezil na klapání a šumy a Bärtsch tlumil struny klavíru, případně na ně rovnou brnkal. Škoda, že tohle čisté ohledávání rytmu nedostalo větší prostor a plnilo spíš funkci intermezza, což je v hudbě hlásící se k zenu (žití v daném momentu!) poněkud paradox. Čím méně se hudba pohybovala, tím dále odnášela. Víc zen-funku, prosím.
Nik Bärtsch & Sha (sui)
14. 2. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Kristýna Padrtová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.