Jan Starý | Články / Reporty | 17.02.2018
Švýcarský minimal jazz je v jistých kruzích pojem: hypnotický, geometricky precizní kontrast ke klasicky rozevlátému žánru. Pianista Nik Bärtsch a saxofonista/klarinetista Sha, kteří si po roce zahráli v Akropoli, v téhle mikroscéně hrají zásadní roli. Tenhle večer dokazovali, že východiska jejich „zen-funku“ jsou relevantní a přesvědčivá i po téměř dvaceti letech.
Kvalitní minimalismus působí tím víc, čím déle zní. Bärtsch v prazvláštním černém úboru připomínajícím mnišskou kutnu si tentokrát sice nepřipravil některý z pověstných několikahodinových setů, i dva půlhodinové masivy však umožnily důkladný ponor. První část setu složená z nových skladeb se nesla ve znamení nekonečného groovu, který sice nevedl přímo k osvícení, i díky preciznímu nazvučení však jako by posouval mimo tělo do prostoru, kde existoval jen zvuk. Ve druhé, která variovala album Holon, převážilo jazzové hračičkovství na úkor čirého minimalu, groove se vytrácel a set ztrácel tempo. To opět nabral až k závěru, kdy vyniklo až reichovské proplétání nástrojových linek. Dva bouřlivě vytleskané přídavky už byly jen příjemnou drobností navíc.
fotogalerie z koncertu zde
Vlastně se jednalo o důstojné představení silnějších i slabších stránek Bärtschovy hudby. Kombinace klavír/basklarinet postrádala rytmický důraz sestav s basou a/nebo bicími a místo pointilistického transu se rozpouštěla do méně působivých melodií. Na druhou stranu v ní vyniklo několik fascinujících pasáží s rozšířenými technikami, kdy se Sha omezil na klapání a šumy a Bärtsch tlumil struny klavíru, případně na ně rovnou brnkal. Škoda, že tohle čisté ohledávání rytmu nedostalo větší prostor a plnilo spíš funkci intermezza, což je v hudbě hlásící se k zenu (žití v daném momentu!) poněkud paradox. Čím méně se hudba pohybovala, tím dále odnášela. Víc zen-funku, prosím.
Nik Bärtsch & Sha (sui)
14. 2. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Kristýna Padrtová
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.