Večer střízlivého hardcore-punku (Magnitude & co.)

„Praha je asi moje nejoblíbenější město v Evropě,“ deklaruje zpěvák Magnitude Russell Bussey, zatímco neúnavně poskakuje po pódiu a bez ustání burcuje publikum k větší aktivitě. Dav před ním má sice více než sto hlav, ale na frontmana hardcorové kapely ze Severní Karolíny reaguje střídmě. Vedle několika nejoddanějších tanečníků zůstává v pitu během půlhodinového setu pořád hodně volného prostoru.

Páteř setu Magnitude tvoří skladby z povedené loňské desky Of Days Renewed…, která pětici napevno přišpendlila na nástěnku nejzajímavějších straight edge kapel současnosti. A například otvírák nahrávky Deliverance má se svým nekompromisním nástupem výborný tah i naživo. Sílu přímočarého hardcore-punku postaveného na střídání delších jednotvárných ploch a prudkých, agresivních výpadů navíc v Underdogs' umocňuje zvuk, který dává jasné struktury jak vokálům, tak jednotlivým nástrojům.

Magnitude se při hraní úspěšně vyhýbají přílišné jednotvárnosti. Do svých songů vkládají drobné nápady, změny tempa a rytmu, díky kterým nezní jako tupé mlácení slámy, ale zároveň neztrácí flow. Pětice navíc přesně ví, kdy už je čas skladbu ukončit, a to je v tomto žánru přednost.

Dobré muzikantské výkony i energie, která se z pódia šíří, přesto co chvíli zůstávají bez odezvy. Několik hluchých míst, kdy přímo před kapelou zůstává díra čekající na moshery váhavě přešlapující po stranách sálu, působí až groteskně. Na známější hity se ale končetiny konečně dávají do pohybu a Bussey se má na chvíli s kým podělit o mikrofon. Přestože Praha v intenzitě interakcí mezi kapelou a publikem mírně zaostává za dalšími zastávkami aktuální tour, Magnitude nepolevují až do poslední skladby To Whatever Faithful End. To je výborně gradující tečka, jakou by měla mít v repertoáru každá hc-punková kapela.

Floridští souputníci Seed of Pain, kteří Magnitude na cestě Evropou předskakují, jsou během svého setu bohužel o poznání méně kreativní. Jejich metalický hardcore není špatně zahraný, teoreticky mu nic nechybí, postrádá ovšem nápady, vlastní invenci. Kapela je nejsilnější při agresivních breakdownech, i ony jsou ale jako vystřižené ze žánrové příručky. Jednotvárnost podpořenou nepříliš variabilním vokálem nedokážou narušit ani občasné kytarové vyhrávky, a tak trochu do prázdná vyznívá i závěrečná skladba Champions of Chaos. Propojení kapely s publikem nefunguje a až na několik mosherů se žádný chaos nekoná.

Underdogs' se nebortí ani při prvním čísle večera, který mají na starost domácí Protijed. Jejich pojetí straight edge hardcoru ale nelze upřít osobitost danou Banánovými texty a promluvami mezi skladbami, stejně jako kytarovými postupy. Protijed navíc svůj set neustále zkracují, a když jej uzavírají po rychlém průřezu tvorbou a devíti minutách hraní, není na nudu ještě ani pomyšlení.