Vítejte v době hluku (Unsound 2024)

V srpnu 2023 streamovací služba Spotify ohlásila, že její uživatelé a uživatelky za poslední rok naposlouchali přes tři miliony hodin nahrávek bílého šumu. Tenhle zvuk začal být extrémně populární jako prostředek k uklidnění dětí i dospělých. Lidé za jeho pomoci usínají, vytváří si bariéru proti jinému hluku nebo ho používají ke zvýšení efektivity. I tohle se dozvíte na krakovském Unsoundu, který za více než dvacet let existence povýšil z hudebního festivalu na světovou událost pro praktiky i teoretiky z oblasti zvuku.

Téma, které si jedenadvacátý ročník vytyčil k prozkoumání, byl hluk. „Doba informací skončila, začíná doba hluku,” prohlásil harvardský profesor Eryk Salvaggio v přednášce, která mě ve čtvrtek přivítala hned po příchodu z vlakového nádraží. Radikální vplutí do festivalové atmosféry, říkala jsem si. První důkaz, že Unsound dává kromě nejodvážnějšího zvuku prostor i neotřelým výzkumníkům a výzkumnicím. A přednáškový program je skoro podobně nabitý jako ten hudební.

Hra s úvodním tématem tu měla mnoho podob. Set Antoniny Nowacké s harfou, autoharfou a éterickými vokály jako by se snažil hluk eliminovat, potlačit. Polsko-italská hudebnice v sále krakovského kina Kijów hrála společně s dalšími hudebnicemi své letošní album Sylphine Soporifera. Podle středověkých legend byly Sylphs mysteriózní vzdušné bytosti, které prováděly člověka procesem transformace, a publikum tu skutečně nehnutě mlčelo a sedělo jako přikované, ruch neměl nejmenší prostor.

Po Nowacké stage přebral Bill Callahan. Mám k němu speciální vztah, když jsem se v roce 2009 pod záminkou venčení našeho retrívra Belly bez vědomí rodičů poprvé vplížila na festival Creepy Tepee, hrál zrovna tenhle americký písničkář. Jeho tvorba mi tam jako holce ze satelitního městečka se psem na vodítku mezi nejdivněji oblečenými lidmi ve městě přirostla k srdci, sleduju ho a tady jsem ho od té doby viděla živě poprvé. Měla jsem tedy velká očekávání, nicméně jeho vystoupení působilo trochu rozpačitě. Mezi písněmi nastávaly dlouhé prodlevy a elektronické podklady hudebníka moc neposlouchaly, lidi hromadně odcházeli, z čehož si Callahan částečně dělal srandu a na zmatečnosti pak ještě performativně přidával. Těžko říct, co byl koncept a co omyl. Hluk je údajně zároveň přebytek i nedostatek informací, tohle tomu odpovídalo.

MŮŽEŠ SLYŠET JEN TO, CO CHCEŠ

Páteční přednášky představily ohromně zajímavé akademiky z oblasti zvuku. Ponor do nejnovějších hudebních technologií přinesl americký univerzitní profesor Mac Hagood, ve své přednášce The End of Listening mluvil o technologii noise cancelling sluchátek, o jejím rychlém vývoji. A o blízké budoucnosti, kdy si bude možné zvolit, co z prostředí okolo nás uslyšíme a co ne. Sluchátka v amerických laboratořích už to prý skoro umí. Realita toho, jakou každý z nás prožíváme, se stává čím dál víc individualizovaná a fragmentarizovaná. Děsivé.

Divadlo Łaźnia Nowa je od centra odlehlé, veřejnou dopravou jsme se dostávali skoro padesát minut. Čtvrť Nowa Huta byla za socialismu projektovaná jako samostatné město, od zbytku Krakova se odlišuje a v činžákových komplexech se dá lehce ztratit. Tuhle venue zdálky nakonec najdete bezpečně, v jednom bodě poklidného sídliště se to hemží lidmi v černém a na ulici popojíždí menší kolona Uberů. Večer otvírají Still House Plants. Britská artrocková kapela před nedávnem v pražském Punctu koncertovala pro pár lidí, tady skoro naplní sál s kapacitou 600 míst. Hlas zpěvačky Jessicy Hickie-Kallenbach se rozléhá budovou rekonstruovaných bývalých lázní, repetitivní riffy kytaristy Finnlayho Clarka uvádí mou hlavu do transu.

Po relativně čerstvých absolventech umělecké školy, kteří s aktuální deskou zažívají první velký průlom, je čas na osvědčené jméno. Na stagi se chystá kapela, která tu zanedlouho přehraje svou třiadvacátou desku. Americké metalové duo The Body je hyperproduktivní, i přesto se hudebníkům daří pořád přicházet s podmanivými zvukovými plochami. Album Orchards of a Futile Heaven, které nahráli ve spolupráci s berlínskou producentkou a vokalistkou Dis Fig, je jedním z nejsilnějších letošních releasů. A naživo se trojice postarala o jeden z hudebních vrcholů festivalu.

Část následujících Yellow Swans propovídám. Dobrou vizitku jim ale dělá John Doran, který prohlašuje, že na noisové hudebníky jsou to docela neškodní hipíci a nekoketují ani trochu s fašismem. To je rozhodně sympatické!

SEKRET SZMAKU

Večírkovou část opanuje společné vystoupení italské bubenice Valentiny Magaletti a afro-portugalské producentky Nídie. Hudebnice tu představují jen pár týdnů staré album Estradas plné houpavých perkusí a rytmické vynalézavosti. Na stagi na sebe přátelsky reagují a koncert si viditelně užívají. Odnáším si euforický zážitek.

Před delegací Heartnoize a Jednoty vtipkuju, že na Unsound přijíždím dohnat koncerty, které dělali za poslední měsíce v Praze, a já se na ně nedovedla vypravit. Zdejší lineup se opravdu s dramaturgií těchto promotérských miláčků hodně přikrývá a je zábavné vidět, jak tu jména, která v Praze navštíví pár lidí, plní sály. To stejné platí i pro následujícího Lorda Spikehearta, polovičku keňsko-ugandských grindcorových Duma. Po rozjařené Nídii a Valentině se ale do jeho temných beatů nořím trochu těžko. Po třetí ráno pak uzavírám party argentinskou DJkou Tayhanou.

Highlighty sobotního odpoledne spadají do sekce gastro. Pokud patříte mezi milovníky lahůdek a ocitnete se náhodou v Krakově, neměli byste zapomenout navštívit dechberoucí tržnici Nowy Kleparz. Mezi miniaturními obchody s potravinami z celého světa pak vypátrejte bufet Sekret szmaku, držitele diplomu z Festivalu pierogů, a nechte si nandat od všeho něco. Obchod dekorem připomínající řeznictví prodává okolo desítky druhů chlazených polských pirožků, řízky, velké polské krokety s bryndzou nebo sýrem a neodolatelné dezerty. Vydatný oběd pro devět lidí jsme tu nakoupili za 550 korun a o jeho kvalitě jsme obdivně debatovali ještě několik hodin. Zážitek. Podvečerní gastro jsme pak dali v restauraci Ambasada Śledzia, jejíž nabídku mi kamarádi představili jako polské tapas. Nejím ryby, čili těžko předám hodnocení zdejších sleďů z první ruky. Nicméně o vodce, kvašených okurkách a chlebu se škvarkovou pomazánkou jsem se tu neměla vůbec špatně.

Během koncertu Kali Malone jsem záviděla sedmisettisícovému Krakovu, že na rozdíl od Prahy má důstojný koncertní sál, varhany se tu zarývaly pod kůži. Dublinským Lankum pak kongresové centrum ICE sedlo o něco méně, než jim sedla pražská ARCHA+. Bylo zajímavé sledovat, jak moc jiný koncert je to oproti vystoupení, které jsem viděla a slyšela před měsícem. Zatancovala (a po irsku zadupala) jsem si ale i v sedě, vtipy jednotlivých členů kapely byly na pět hvězd z pěti. A při skladbě, kterou na koncertech hudebníci věnují mrtvým z pásma Gazy, mě nemrazilo ani o trochu míň.

VZPOMÍNKY NA ÍRÁN

V nočním programu v areálu Kamienne, který připomíná trochu komerčněji využité Nákladové nádraží Žižkov, nadchli íránsko-kanadští bratři Saint Abdullah. Ti tu ve spolupráci irským producentem Ianem McDonellem a filmařkou Rebeccou Salvadori odehráli ohromující audiovizuální představení, které se skládalo z live koncertu propojujícího islámskou hudební tradici třeba s dubem. Za nimi běžela home videa prozkoumávající stesk po rodném Íránu, což bylo působivé a pro člověka z hodně islamofobního Česka velmi osvěžující.

Hip děcka z Fuchsu by naprosto milovaly Bassvictim, kteří o stage vedle dali ovacemi oceněnou hodně zábavnou, hravou, (hyper)popovou a heavy on bass show. Na Instagramu je sleduje třeba Caroline Polachek nebo Yves Tumor, tuším tady velkou senzaci.

Aisha Devi se Slickbackem aka Aka Hex měli přes hodinu zpoždění a začali až o půl třetí ráno. Moje předsevzetí tímhle společným vystoupením zakončit festival tak bohužel padlo, tolik energie jsem už neměla. Nasaju aspoň trochu impozantních vokálů švýcarské hudebnice s nepálskými kořeny. A mířím spát.