Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Einstürzende Neubauten a jejich letitý, proměnlivý a vytrvalý vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu. Text berte jako úvod do problematiky berlínských kreativních svářečů, stejně jako důvod k poslechu celé jejich diskografie, včetně nové nahrávky Alles in Allem, jež vyjde v květnu.

Pokud při poslechu hudby zavřete oči a ponoříte se hlouběji do samotné skladby, nejspíše spatříte za konkrétními tóny záblesky svých pocitů. Někdy při delším rozjímání můžete za melodiemi a zvukovými plochami rozpoznat vyprávění nějakého mikro příběhu, který se vám začne projektovat na zavřená oční víčka. Hudba je sama o sobě abstraktní, ale lidé si ji vždy vizualizovali. Není náhodou, že prvním spojením hudby a videa byl hudební film Jazzový zpěvák. Bude už to skoro sto let od této audiovizuální revoluce a od té doby se možnosti videa ve spojení s muzikou zmnohonásobily. Dnes si může dovolit vizuál téměř jakákoli kapela.

Industriální legenda Einstürzende Neubauten se relativně brzy od svého vzniku vydala audiovizuální cestou. Máme několik typů videí lišící se podle využití výsledného díla a jeho smyslu. Obecně lze vytvořit čtyři hlavní kategorie a to videoklipy, koncertní videa, dokumenty nebo v aktuální době oblíbený VJing. Poslední jmenovaný žánr kapela nevyužívá, všechny ostatní v jejich historii najdeme.

ZVIDITELNĚNÍ HLUKU

Kapela svoje první videa používá výhradně pro zprostředkování koncertů, které byly v Západním Berlíně legendární. Nick Cave ve své komiksové biografii vzpomíná, že když skupinu uviděl poprvé v nějakém zapadlém klubu, uvědomil si, jak nudní jsou The Birthday Party, a založil s Blixou Bargeldem uskupení Nick Cave and the Bad Seeds. Koncerty Einstürzende Neubauten byly animální a extrémně destruktivní, a to jak směrem ke svým členům, tak k okolním předmětům a místům vystoupení. Kapela si stavěla své vlastní nástroje a hrála na všechno, včetně vybavení klubů, což jejich majitelé nenesli libě.

Prvním oficiálním záznamem je dvacetiminutové koncerní video z roku 1981 Stahlmusik. Vizuálně zajímavější je pozdější Performance Autobahn (1983), kde vidíme EN v industriálním prostředí mezi dálnicemi – hrají na kusy plechů, ocelové trubky trčící ze země a jiné kusy stavebního šrotu. Místo většiny nástrojů kapela používá vrtačky, sbíječky a další nástroje ze stavebního průmyslu, které jsou i různě modifikované. Snímání těchto performance je pro EN velmi přínosné a bez videa by v této fázi ztratili velkou část své energie a možnosti sebepropagace. To platí i pro Hospitalische Kinder / Engel der Vernichtung, kde ukazují stejný postup s o něco lepší filmovou produkcí. Obě dvě videa vychází v roce 1983 a je na nich vidět, že počet fanoušků kapele stále roste a ani finanční prostředky jim nechybí.

V roce 1985 se EN vydávají na vytoužené turné po Japonsku, kde se potkávají s režisérem Gakurjú Išiim a společně vytváří dlouhohrající film Halber Mensch, v překladu Poloviční muž. Jde vlastně o skladby ze stejnojmenného alba, které skupina hraje v rozbitých továrnách a zchátralých industriálních komplexech, tedy navazuje na předchozí videa. Novinkou je hraná linka. Ta vychází z nové vlny japonských filmařů, kteří se zaměřují na kafkovskou proměnu člověka v jinou bytost - v asijském prostředí je to změna v kyborga, napůl člověka a napůl stroj. Halber Mensch nabízí scény, v nichž se členové kapely rozkládají a jejich lidská tkáň je nahrazena slitinami kovů. (Zde načrtnutou poetiku v následujících letech dovede do dokonalosti film Tetsuo z roku 1989, který se stává výkladní skříní industriálního filmu.) Halber Mensch je považován za jeden z nejzásadnějších filmů EN a jde o ideální tip na večerní promítání při svíčkách v městské zástavbě.

Prvním nekoncertním videoklipem je Seele Brennt (1985). Vychází na VHS s dalšími materiály a jde o nasnímání umírajícího motýla, lapeného v průhledné sklenici. Poselství odcházející krásy je silné, ale v dnešní době neakceptovatelné, asociace za práva zvířat by si k tomu řekly své.

S kritiky dobře přijatým albem Tabula Rasa přichází videoklip k písni Interim Lovers (1993), ten nejhorší, který kdy kapela natočila. Po profesní stránce mu sice nelze nic vytknout, je profesionálně nasnímané v populárním MTV stylu, plné kamerových nájezdů a odjezdů, světelných efektů a bláznivých prostřihů. V kontextu poetiky EN ale působí neautenticky.

ZNOVUZROZENÍ ITALSKÉHO FUTURISMU

Ze stejné desky a od stejného režiséra je i video Blume, které naopak představuje skvělý průnik hudby a vizuálu. Dnes uznávaný režisér John Hillcoat rozpohyboval industriální hudební nástroj zvaný Intonarumori. Hudební vynález vymyšlený v roce 1913 italským futuristou Luigim Russolem obsahuje devatenáct hlukových náčiní, které vydávají různé neharmonické tóny. Nástroj „zhmotňuje“ manifest Umění hluku, který zkoumá rozklad melodii a tónu na základní částice. Ve své době se manifest neujal, dnes je považován za základní kámen industriální hudby. Této skutečnosti využil režisér a podle dobových fotografií vytvořil jednotnou mizanscénu. Jde o nejvíce koncepční a výtvarný videoklip z dílny Einstürzende Neubauten.

O několik let později spatřuje světlo světa album Ende neu (1996). Jonathan Batowski natáčí dva videoklipy. Jedním z nich je můj oblíbený Stella Moris a druhý The Garden. Oba představují čistou filmařskou práci a přináší vizuály, které kapele sluší. Odkazují na klasické filmaře 60. let, pracují s černobílou estetikou a zakládají si na kompozici obrazu. Rozdělení obrazu ve Stella Moris na dvě okna není samoúčelné a vytváří oddělené světy dvou hlavních protagonistů. Ti iluzorně žijí každý v jiném domě a bez reakce proplouvají místnostmi. V závěru se dvojzáběr spojí v jeden a klip přináší zajímavou pointu. Druhé, minimalistické video představuje pouze téměř nehybného zpívajícího Blixu Bargelda. Obě videa nesou prvky konceptualismu vlastnímu tvorbě Einstürzende Neubauten.

V roce 2000 se vrací John Hillcoat, který už má v té době za sebou klipy pro Nicka Cavea nebo Depeche Mode a přichází s filmovým pojetím skladby Sabrina. Ta je v současnosti nejpopulárnějším kouskem Einstürzende Neubauten na YouTube s úctyhodným 2,6 milionu přehrání. Klip se odehrává na veřejných záchodech, ze zdí kape rezavá voda a zářivky lehkým problikáváním osvětlují nehostinný prostor. Objevuje se bizarní postava, něco jako minotaur zkřížený s prasetem, a s nemotornými prsty svírá rtěnku, s níž se snaží namalovat si rty. Líčidlo nese barvy německé vlajky a postava zpívá: „I wish this would be your color…“ Celé se to dá interpretovat jako existenciální krize jedince tváří tvář státnímu zřízení, hledání skutečné podoby vlastní země. Video má velký úspěch a skvěle vystihuje atmosféru západního Berlína. Jde o poslední spolupráci s Hillcoatem, což je velká škoda, protože jeho další klipy (namátkou Muse - Time Is Running Out, How to Destroy Angels - Ice Age nebo Massive Attack: The Spoils) si drží velkou kvalitativní úroveň a bylo by pěkné vidět jeho práci na nových skladbách Einstürzende Neubaten.

UŽ ŽÁDNÉ VIDEOKLIPY?

V polovině kariéry EN se dostáváme k té chudší části videografie. Členové omezují vydávání videí a více se zaměřují na živé záznamy. Důvodů může být několik, od osobní nechutě přes chybějící peníze až po rozdílnou strategii prezentace. V duchu předešlých konceptů se nese i jeden ze dvou klipů, které kapela vydává - Nagorny Karabach. Na poloobdélníkové zákoutí jsou pomocí zadní projekce promítána živá vystoupení kapely a v tomto divadelně laděném prostoru se pohybuje Bargeld a reaguje na videa zpěvem, čímž dotváří výsledné dílo. Celek neurazí, ale ani nenadchne.

Pustíme-li si současné záznamy živých vystoupení Einstürzende Neubauten, stále se můžeme kochat nevšedními nástroji a žasnout nad technikou tvorby. Ovšem kulisy rozbitého a utopického města nahrazují mainstreamové koncertní haly a zběsilou energii unylé postávání na unifikovaných praktikáblech. Natáčení záznamů v komerčních sálech s sebou nese sdílení „dekorací“ s jinými kapelami, které tady rovněž „vyrábějí“ své živáky, a videa tím ztrácí na vizuální originalitě. Schází prach a špína z raných let, schází použití původních prvků vyjma těch hudebních.

Výjimkou je DVD z koncertu v Paláci republiky v Berlíně. Do této budovy postavené jako sídlo parlamentu Německé demokratické republiky se díky své rozloze vešel i velký víceúčelový sál pro hudební produkci. Po revoluci v roce 1990 zde bylo zjištěno zamoření azbestem a stavba začala chátrat, rozpadat se. Toho kapela využila a zahrála na tomto místě poslední koncert před samotnou demolicí. Einstürzende Neubauten díky tomu dostáli svému jménu a symbolicky připomněli i stržení diktátorského režimu.

Jen pár dní je starý videoklip Ten Grand Goldie. Povedená skladba nezapře hudební osobitě a hned se dostane pod kůži, s videoklipem je to bohužel opačně. Forma působí nekonzistentně a skládá se z domácích videí fanoušků, ze záběrů tancujícího Blixy Bargelda a z promo fotek k nové desce Alles in Allem. Zpracování připomíná recept z pohádky Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort a estetický zážitek odpovídá tomuto postupu. Jako vlog obstojí, coby videoklip působí příliš jednoduše.

Einstürzende Neubauten se aktuálně zaměřují na koncertní záznamy a vydávání krátkých vlogů pro fanoušky. V těchto dnech je například aktivní crowdfundingová kampaň na Patreonu, kde odměnou můžou být i videa, jak probíhá dumpster diving nových originálních nástrojů. Poslední položky ve videografii sice nedosahují kvalit videoklipů Blume či Sabrina, ale u hudebního tělesa typu Einstürzende Neubauten bude pro posluchače vždy důležitější hudební stránka než vizuál k ní. A ani v případě nové desky Alles in Allem tomu nebude jinak.