Všechno a nic zároveň (Metronome Prague 2023)

Pražský festival Metronome už pošesté před začátkem letních prázdnin lákal na zvučná jména zahraničních interpretů. Zaplnil tradičně prostory holešovického Výstaviště stánky, pódii a především návštěvníky, kteří od hlavních hvězd mohli přebíhat na menší scény nabízející mladé a nadějné kapely. Nakolik se jedná o záležitost pro hudební fajnšmekry a nakolik jde jen o další z podobných festivalů?

VÁCLAV: Na začátku to vypadalo, že určujícím faktorem pohody bude počasí, ale nakonec se avizované bouřky přehnaly později a krom čtvrtečního vedra a pátečního deštíku se meteorologická katastrofa nekonala. Na počasí tedy žehrat netřeba.

FILIP: Moc jsem netušil, co od Metronomu čekat. Na spoustu jmen jsem se těšil, ale nic mě, vyjma srdeční záležitosti White Lies, zároveň netáhlo do prvních řad. Nakonec jsem měl ale kupodivu co dělat, abych zvládal přebíhat z jedné stage na druhou. Jejich umístění na holešovickém výstavišti mě bavilo a areál jako celek působil jako příjemné místo na letní víkend. S čím jsem ale bojoval nejvíc, mimo šíleného vedra první den, byl zvuk hlavní scény.

VÁCLAV: Je pravda, že zvuk a natřískaný program byly asi nejbolavější místa festivalu. Rychlé přebíhání sem a tam bez větších odstupů působilo na akci, kde nakonec není tolik koncertů, trochu zbytečně. Zvuk byl problém skoro všude. Hlavní stage trpěla především nízkou hlasitostí, což na u headlinerů působilo zvláštně. Vypadávání zvuku, občas přepálené momenty, to moc na dojmu nepřidávalo. A bohužel tím trpěly i menší scény – na rapové byl opakovaně tichý zpěv utopený v podkladech, na Ploom Moon zase často splývaly nástroje do těžko identifikovatelné skrumáže. Problémy se zvukem vystihuje např. moment, kdy Jamiroquai začali hrát a repráky mlčely nebo když odstartovali Noisy a posluchač byl zmatený, jestli jde o špatný zvuk či záměr. Co samotné koncerty, nějaký highlight?

FILIP: Mám dva, plus jeden čistě fanouškovský. Prvním vrcholem byli Moderat, kteří splnili bezezbytku to, co jsem od jejich show očekával. Děkoval jsem nebesům, že jejich koncert byl umístěn na Park stagei, která až tolik netrpěla popsanými neduhy. Moderat do lidí napumpovali i přes svůj minimalismus nejenergičtější set na celé akci, podpořený tradičně pohlcujícím vizuálem. Jak jsem později procházel areál a snažil se najít nějakou rozumnou stravu za přijatelný peníz, mnohokrát jsem zaslechl, že Moderat vedli i u spousty dalších lidí. Druhým nečekaným highlightem byli v sobotním odpoledni Low Island. To, že je mám naposlouchané, jsem sám zjistil až v průběhu vystoupení. Do té doby utahané odpoledne pročísli svěží elektronikou a charisma frontmana Jamieho Jaye přivábilo asi největší publikum na nejmenší stage v parku, kam se jinak chodilo spíše odpočívat. Fanouškovským vrcholem pro mě byli White Lies, na které jsem se těšil nejvíc. Nevím, jestli to bylo právě tím, jak je mám pod kůží, ale byl jsem v rámci jejich setu chvíli přesvědčen, že najednou zní i hlavní podium dobře. To už pak za celý festival nezvládla utáhnout (zvukově) žádná jiná kapela mimo výjimky jménem Aurora. Co dostalo tebe?

VÁCLAV: Obecně mi přišlo, že dramaturgicky jede Metronome dost na jistotu – velká popová jména, jak okopírovaná z lineupu Colours of Ostrava před nějakými pěti lety a jen s malou přidanou hodnotou. Proto mě velice příjemně překvapila izraelská zpěvačka Riff Cohen se svou specifickou směsí blízkovýchodních melodií, lehce psychedelické kytary a synťáků. Energické a hudebně zajímavé. Druhé překvapení bylo v podobě slovenské vložky. Zatímco Para předvedli „festivalovou pohodu”, Jana Kirschner možná nezaskočila zástupy věrných fanoušků, zato mě notně. Dávno pryč jsou doby, kdy produkovala rádiový pop, dostali jsme řemeslně i umělecky poctivou muziku silně ukotvenou ve východoevropské tradici. Co další headlineři?

FILIP: Všem jsem dal šanci a u nikoho se nevydržel trápit až do konce. Jamiroquai přilákal do Holešovic největší počet návštěvníků, kteří z jeho lehce důchodcovského křepčení byli nadšení. Já jsem během dvouhodinového setu zvládl odejít dvakrát a při každém návratu jsem se vrátil do stejného, lehce unaveného víru generické funkové kytary a basy. Nikdo nemládneme, ale Jamiroquai působil jako pán u vedlejšího stolu v hospodě, kterému kumpáni na hlavu narazili indiánskou čelenku a řekli mu: pojď si s náma zazpívat. Velké mrzení představovali Editors, kteří dojeli na špatný zvuk. Místo monumentálně valících se kytar jsme dostali zastřené šelestění, kdy bicí v pozadí zněly místy jako údery do popelnic. Nechci být úplně přísný, M83 zněli v rámci možností dobře a žádné z kapel na hlavní stagi se nedá upřít nasazení. Nakonec jsem se ale nejvíc vydováděl na Tygroo. Ostatně, byli jsme tam spolu.

fotogalerie z festivalu najdete zde

VÁCLAV: Je pravda, že Tygroo umějí rozjet řádnou párty. Z Jamiroquai jsem taky nebyl unešený, ale jejich hodnota je dnes asi hlavně nostalgická, rozpačitý dojem z Editors připisuji na vrub „opatrnému“ zvuku. Z velkých jmen byla nakonec nejpříjemnější Aurora, která předvedla o něco lepší koncert než loni ve Foru Karlín. I přesto, že vyprodává koncerty všude po světě, působí mile, upřímně a místy až trochu mimo, což dělá z jejich koncertů vždycky zážitek. Narozdíl od loňska předvedla pestřejší průřez svou tvorbou a pro nás, její fanoušky, to byl opět skvělý koncert. Takže silné hudební zážitky bychom nakonec našli, ne?

FILIP: Určitě. K těm, co jsem zmiňoval, bych přidal amerického rappera J.I.D. Ten zachránil celou rapovou část programu. Těžil z umístění mimo Rap Club stage a taky toho, že naživo by jeho kulometná flow dostala do varu i mrtvého. A nerad bych, abychom opomněli Biig Piig, na kterou jsem utekl z vedra prvního dne. Ač se taky prala se zvukem, vynahradila to dvakrát energií a nadšením. Na druhou stranu jsem ale nepochopil umístění Lazer Vikinga na druhou největší scénu uprostřed odpoledne, kde se jeho set vyloženě utopil. Obecně by se tak dal charakterizovat celý festival jako místy zběsilé přebíhání mezi zklamáním a nadšením.

Potěšilo zařazení rozsáhlého doprovodného programu, poprvé pod zastřešující hlavičkou Metronome Fair. Ne že by se v už tak nahuštěném lineupu dalo mnoho ze všech debat, live podcastů nebo workshopů stihnout, ale kdykoliv jsem byl poblíž, nebyl jsem zklamán. Zvlášť bych vyzdvihl diskuze Dope Yeah!, kam mě nalákali zpovídání White Lies - nebáli se jít se zpovídanými do těžkých témat, jako je válka na Ukrajině, a obecně jsem vnímal live podcasty jako užitečné zpestření. Dost jsem oceňoval i koutek určený neziskovkám Konsent, věnující se vzájemnému respektu a souhlasu v sexu (s radostí jsem si nechal dát tetovačku “respekt je sexy”), nebo Nevypusť duši, která se zabývá duševním zdravím. O zájmu o tuto část areálu svědčilo množství hemžících se lidí.

VÁCLAV: Jakkoliv jsem cenil začleněné projekty, popravdě moc netuším, kdy to měl člověk stihnout, byl jsem rád, že jsem tu a tam ukořistil něco k jídlu a stihl přesun na další kapelu. Takže výsledný dojem je poněkud rozpačitý. Pravda, že se špatně hodnotí městský festival, který má člověk pár stanic tramvají od domu, ale celkově jsem měl až příliš výtek na to, abych si ho plně užil. Předražené jídlo a pivo už k takovým akcím tak nějak patří, ale ve městě, kde o kulturní program není nouze, je otázka, zdali je jde o dostatečné lákadlo. Přidáme-li k tomu soustavné problémy se zvukem, časově napěchovaný program a celkově zaměření na spíše středoproudé publikum, Metronome působí jako takový chudý příbuzný Colours of Ostrava.

FILIP: Na to, že byl festival ve městě, kde to mám pár minut domů, jsem bojoval s únavou, u které jsem nevěděl, jestli plyne z pařáku nebo šíleného tempa festivalu, kde se děje tak trochu všechno a nic zároveň. Kladl jsem si otázku, čím přesně chce Metronome být. Jestli akcí postavenou na několika hvězdných jménech, které na sebe pohodlně natáhnou pražské davy a zbytek programu je tak nějak v dopočtu (Prague Rocks), nebo jestli pozoruji pokus o plnohodnotnou multižánrovou přehlídku, kde se jednotlivé body programu vzájemně chytře doplňují, jsou obohaceny o poutavý doprovodný program a nalákají co nejširší publikum (Colours of Ostrava). Odpověď jsem za ty tři dny nenašel. A stejně zmatení mi přišli i lidi, kteří chvílemi působili, že by šli raději na piknik do Stromovky, než aby chvátali na nějakou z kapel na menších scénách, kterou ani nebudou znát. Ostatně podle počtu lidí poslední den tak mnozí i udělali. Je ale možné, že jsem to celé nepochopil jen já sám.