Youdon’tknowwhatmypainfeelslike! (Brutal Assault 2018)

Vojenská pevnost Josefov má do letních resortů daleko, ale co člověk vlastně od dovolené v pekle čeká? Teče tu voda, dobří lidé dovolí za příspěvek smočit tvář i paži, holky jsou tu prej pěkný, pivo hořký a jídlo? Nejeden festival (s jedinou výjimkou) by se mohl nechat proškolit, jak nakrmit všechny, od každého trochu, teplé, sladké i bez karmy. Sabdži a řepná kofta z Góvindy je jistota, i masožrouti hryznou robi burger s domácí tofunézou a neva, že je ostřejší, zato na limetkovou polívku je potřeba spousta fantazie. Každoročním headlinerem je ale čokoládové bochté a naprosto exkluzivní americano od Kafky, tmel a provokatér dlouhých konverzací o muzice. A byť tropické vedro metalu nepřeje (a přát nebude), muzika je na prvním místě.

„Lvmen vládnou!” vzkazuje hezounek, co se sotva vyklubal. Ochudit se o vrcholy? Neznalost se dá odnaučit. Zvuková zkouška s Counterparts konečně hraje v jejich prospěch. Nasekaný technický hardcore s melancholickýma kličkama (Burn) a breakdown kladiva v kanadským stylu (totální vražda Choke) přidrzlých fracků. Nová deska, nová sestava, nekonečná děkovačka a zpocená jatka zkérovaných odvážlivců, co z nich ještě slunce nevysálo životy. Stačí jediná skladba a je dokonáno. Blues for the Redsun tentokrát už na klubové Metalgate scéně, není vidět na krok, natož špičku nosu, a kosti tančí svalovinou. Tohle bolí. Tam, kde už není dost místa pro světlo, tam místy probleskne struna, co zve spíš na jointa než lajnu koksu. Drogy už nikdy, pivo se nepočítá?

„Přijeli jsme jako delegace ze Států, abyste nám věřili, že ne každý Američan je rasistický sobecký prase!” uvítali se Municipal Waste a spustili tu starou odrhovačku: thrash-hára-piva-džíska-ratata-tralala. Včelíny a šicí stroje a punkový étos a hardcore hesla a vůbec tady crossover thrash funguje každoročně nejlíp. Naháči crowdsurfujou na oděných, zvedá se prach, co dusí, parno žene na další kafe, tentokrát zase černý. Zatímco nervózně přešlapuju zákulisím a vyhlížím lví klec, zívám Carnifex, stejně jako pár let nazad, kdy jsem do pevnosti vešel poprvé. Chci dát šanci Pallbearer, přestože poslední oceňovaná deska Heartless mě spíš odpuzuje a nevydržím ten kolovrátek dlouho, možná moc art a možná dneska není ten den, ale úplně jinej den.

fotogalerie z druhého festivalového kouře zde

Zvědavci už vyhlíží Amalii Brunn, pseudopisálci se v zákulisí můžou uslintat z obnažených kotníčků a bílých kostí, stejně se všichni ptáte furt na to samý, ženský umí řvát? A kdože tu desku nahrál a pak vydal? Dying Fetus dávají na prdel všem death metalům, co potřebujou zabrat celou stage stěnama z aparátů, ve třech se to táhne úplně stejně, jen tohle je nekompromisní. Když nastoupí Myrkur, přijde s ní aura, zahalená kapela anonymních virtuozů a následně výpadek proudu, hlášení o požáru, druhý nástup a rychlý konec. Dvacet minut ukázky, že ta holka umí a ví, ať už to přiznáme nebo ne. Stejně jako Moonspell, metal pro dámy a báby na úrovni, a bestofka Laibach. Strojové temno tepe mystickým strojem, tohle je retro v tónech ocelový šedi, tohle je zákon mašiny! A stejně si vyslechnu nejčastěji zkratku přes Rammstein? To si ze mě děláte prdel, ne? Nabízí se otázka, pro koho sem headlinery a legendy vozit, pokud jde o jména tohodle formátu? „Na další Highty Sounds se vrátí kapela SKAtapult!” Nestárnoucí vtip? Ale kdo z vás se mu nezasmál, co?

Ben Koller spouští na bicí znělku 20th Century Fox, medley Metalliky i Slayer a nechá dav vybroukat riffy a melodie. Zavazuju si boty. Kurt Ballou zápasí s kytarovým boxem, start se posouvá. Odkládám brýle a šrajtofli. Nate se zdraví se starými známými, s Banánem v čele, basu pověšenou na aparátu. Rozcvička, protáhnout, zahodit triko. Rozezní se otvírací melodie poslední skladby poslední desky. Slzy stříkají, obrním se husí kůží, zatmění. Vrchol je tady, klec dokořán, lev vypuštěn. Pot a sbory. Vybíhá Dark Horse, klušeme v sedle circle pitu, padám a zvedaj mě, letím okem tornáda, setlist je kronika, dusím se vlastním potem, plivu krev a přijímám další rány, další loket do břicha. Když dojde na Eagles Become Vultures, šplháme po sobě hlava nehlava. Život je krátký a jediný, co máme, je čas. Čas žít a prožít si to tady a teď, v nejdivočejším kotli, co míchá nejlepší KA-PE-LA na světě! Není to klišé, nejsou to kecy. Všechny výtky beru, metr je přísnější než kdy dřív, ale životní forma se nedá nafingovat. Odnáším si modřiny, zvracení střídá žízeň, nemůžu rovně stát, odnáším si na památku cejch, co nechci zahojit.

Dneska slaví třinácté narozeniny debut Doomriders - slavme a těšme se, že zítra snad konečně sprchne.