Akana | Články / Reporty | 01.05.2022
Zatímco v latinskoamerickém světě je velkou hvězdou, pražské vystoupení brazilské zpěvačky Céu proběhlo v komorní atmosféře před publikem, které by se dalo spočítat v desítkách. To ovšem nepředstavovalo až takové minus. Písně, v nichž Céu kombinuje tradiční brazilské rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény. Tomu vycházela vstříc i úprava prostoru Paláce Akropolis. Parket byl pomocí černé plenty zmenšený na úroveň přečnívajících balkónů a vytvořil tak intimní koutek, který s rytmicky nakažlivou, emocionální, ale přitom decentně pojatou hudbou skvěle souzněl.
Zpěvačku doprovázelo trio hudebníků na bicí, baskytaru a akustickou kytaru, z podkresu ale zaznívaly i nenápadné party kláves, elektronických zvuků nebo vokálů. Nepůsobilo to nijak alibisticky ani lacině, přesto by fyzická přítomnost nějakého klávesisty nebo turntablisty na pódiu možná přispěla k větší živelnosti a v pozitivním smyslu „chybovosti“ produkce. Pravda, vizuální dojem akustického tria s dynamickou zpěvačkou v popředí byl harmonický a malebný, nicméně celek se tak zdál někdy až příliš nalinkovaný. Elektronika ostatně tvoří nedílnou součást většiny alb Céu, tak proč ji skrývat do záznamu. Na druhou stranu se ukázalo, že leckterý zvuk, který jsem zpočátku považoval za přednastavený, vlastně hraje akustická kytara díky šikovně využitým efektům.
Navíc vřelost, jakou má Céu ve svém hlase, dokázala hravě eliminovat podobné připomínky. V jejím případě nejde o silovou expresi ani teatrálnost, to spíš o neokázalé, pečlivě odstíněné vnitřní napětí, jemnou procítěnost, příbuznou té, kterou si pamatujeme od Zuzany Navarové. Céu má své emoce pod kontrolou, jejich sílu je třeba vycítit někde pod povrchem, ať už je zpěvačka vkládá do temperamentních popových hitů, melancholických bossanov nebo písní s jazzovou náladou, které umístila doprostřed vystoupení.
Jeho páteř tvořily ukázky z loňského alba Um Gosto de Sol, kde rodačka ze São Paula prostřednictvím řady zdařilých coverů vyjádřila obdiv ke svým idolům z latinsko- i euroamerického hudebního světa. Písně Ao romper da Aurora a Teimosa z úvodu této desky zahájily také pražský koncert, dále se dostalo třeba na evergreen Feelings brazilského zpěváka Morrise Alberta, Criminal od Fiony Apple nebo velmi zdařilou verzi Paradise z repertoáru soul-popové divy Sade. Se stejnou chutí Céu sahala i po skladbách z předchozích dvou, elektronikou výrazně nasycených desek Tropix a Apká!. Publikum nadšeně aplaudovalo především tanečnějším hitům Arrastarte-Ei, Pardo, Varanda Suspensa nebo finální skladbě Forçar o Verão, v níž zpěvačka pranýřuje korupci jako jeden z největších problémů současné Brazílie.
Naopak nejkomornější okamžik nastal v úvodu přídavku, kdy na pódiu zůstala jen Céu s Lucasem Martinsem, který pro tu chvíli vyměnil baskytaru za španělku a společně připomněli album Acústico, na němž rovněž v loňském roce přepracovali některé starší zpěvaččiny písně v čistě akustických verzích pro hlas a kytaru. Vděčné osazenstvo Akropole tak mělo možnost ocenit umění sympatické hudebnice ve všech jeho podobách. Nezbývá než zalitovat, že si na osvědčenou žižkovskou scénu nenašlo cestu víc lidí. Delikátní skladby Céu jsou pohlazením, jakých v těchto napjatých dnech nemůže být dost.
Céu (br)
27. 4. 2022 Palác Akropolis, Praha
foto © se souhlasem Céu
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.