Znáte to, když se spojí mužská a ženská energie? (Die Die Die)

Toho dne jsem stihla zemřít hned dvakrát. O to radostněji jsem ujížděla horkem sálající Prahou do Potrvá, aniž bych věděla, že po mně věční nenasytové budou chtít další malou smrt a recept na to, jak žít. V Lisabonu, v Gentu, v Kunraticích, v údolíčku, v lese. Nevím, často tápu, zkouším. Zaposlouchejte se do sebe. Často nezní ladná písnička, ale možná vám to pomůže.

A dost. Tohle není filosofická revue, ale report ze zatím nejtřaskavějšího koncertu letošního léta. Začátek notně posunutý až kamsi za půl devátou. Cigaret dým, česko-anglické švitoření a novozélandské bermudy přetrhne vejpůl první salva z nálože místní předkapely Or. Chcete-li škatulkovat, na bandcampu se tagují jako alternative noise rock post-hardcore. Nejneviditelnější kapela internetu, což je spíš pocta než výtka, vydává své věci jen na vinylech. Osvědčená kombinace kytara, basa, bubny, ovšem výsledek naprosto nepodobný čemukoliv, co jsem na naší scéně slyšela. Je to poezie všedního dne zabalená do špinavých hadrů. Odkryjte je, rázem jste bohatší než celá parta z Pokladu na stříbrném jezeře.

Stará dobrá mladá krev
Jako mrtvý třešně na kopci
Oprášit taktiku spálený země
...
Na smrt těl už čekaj mrtvý duše

Chytří, zapálení a neodolatelně skromní. “Dík, žes nás poslouchala.” Díky Adámku, Vašku, Františku, že jste, jací jste.

Po kratičké pauze už to rozpálí novozélandští Die! Die! Die!, kteří nejsou v Potrvá nováčci. Jejich výbušná směs noise/popu a punku si u nás stihla za krátkou dobu vydupat slušnou základnu fanoušků. Hrají deset let, stihli vydat pět alb, předskakovat Franz Ferdinand, Brian Jonestown Massacre či Wolfmother a zachovat si pel svěžesti. Nádech a pod vodu. Kotel doráží na stěny, Andrew leze po podlaze i po stropě, hutná směs propuknuvšího léta, potu a vůně mořské soli stoupá do hlavy. Není to komplikované, míří to přesně a skvěle to sedí malému prostoru. Fyzicky se zničíte, leje z vás jako z dostihových koní, ale pořád zbývá prostor na přemýšlení. A o co jiného než o duchaplnost vlastně jde v dnešní vyprázdněností postižené době. Řveme: “aj tý tý áj tý jů dý” a rozdivočelí kluci z kotle stíhají dávat pozor na Andrewův mikrofon, když se pustí mezi nás. Two more songs, guys. You are great but we want here in front saw some girls. A tak se vlnění kotle změní, těžké popsat. Znáte to, když se spojí mužská a ženská energie. Ochranářský kotel plný jisker. Neřízené pohyby střídají obranné manévry. Šatečky zůstávají neporušené, sem tam nějaká pomýlená ruka na noze a pot všude. Zkrátka:

People talk to people
People talk to people
I don´ t want to fight
I just can´t fight no more

V deset deset zbývá jen odpovědět na to, kolik dírek v tričku měl Andrew, kolik politologů se vejde do jednoho kotle a jak chutná vodka s mátou a okurkou.