Člověk člověku vlastníkem (Vlastníci)

Ne že by se u nás točilo málo komedií. Jen se na ně nedá koukat. Vlastníci Jiřího Havelky představují výjimku z pravidla. S prstem v nose strčí do kapsy soudobé lifestylové „vztahovky“ s Hřebíčkovou a/nebo Langmajerem, v mnoha ohledech naplňují klišé o jednookém mezi slepými.

Už plakát se povedl. Panel se zvonky, na jmenovkách našlapaná herecká sestava. Jednoduché, účelné, k věci. Vlastně je zarážející, že s podobným námětem už dávno někdo nepřišel. Stát se (spolu)vlastníkem nemovitosti v hlavním městě je pro leckoho kýženým životním milníkem. Nicméně v realitě všedního života může být jeden výpis z katastru jak vstupenkou do světa milionářů, tak i žádankou o hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Vlastnictví zavazuje a sousedy si člověk nevybírá. Jiří Havelka ve svém celovečerním debutu tohle všechno velmi dobře chápe a okem poučeného pozorovatele zkoumá třecí plochy (s)prostého mezilidského soužití.

Dokud se jen míjíte na chodbách a trousíte zdvořilostní fráze, nemáte problém. Zato v momentě, kdy musíte s ostatními najít společnou řeč a dohodnout se na opravě střechy či zbudování výtahu, začíná absurdní drama, jež se zprvu tváří jako svižná konverzační komedie, nevyhnutelně však metamorfuje v tragédii o marnosti lidské existence. S přibývajícím časem se smutné představení láme v zákopovou válku, ve které není vítězů, jen poražených. Na povrch vyplouvají staré křivdy, konstruktivní dialog se stává utopií a jedinou jistotou zůstává neschopnost domluvit se i na elementárních věcech, třeba na tom, kdo bude sčítat hlasy na společné schůzi vlastníků bytových jednotek. Takže dřív než se rozhodne, kdo bude skrutátor a kdo ověřovatel, vyletí všechen elán oknem.

Vlastníci nezapřou, že jejich autor má k divadlu o něco blíž než k filmové kameře (mj. soubory VOSTO5, Studio Ypsilon), snímek ostatně vznikl podle Havelkovy divadelní hry. Logicky se soustřeďuje na břitké dialogy, využívá klaustrofobních kulis jedné vydýchané místnosti a umně nechává kulminovat dusný emoční napnelismus. V přímém přenosu se tak z nesourodého vzorku běžné populace stává panoptikum obskurních figurek. Spořádaní občané se pod tlakem mění v cholerické kreatury, úsměvy nahrazují bolestné grimasy, argumenty pro změnu urážky a vulgarismy. Precizně vypointované smeče si navíc vyměňuje prověřený herecký ansámbl, ze kterého trochu překvapivě nejvýrazněji vyčuhuje dvojice Ramba/Kotek v rolích manželů, jejichž odhodlání je sice obdivuhodné, leč zhola zbytečné. Ne nadarmo se říká, že nejhorší je srážka s blbcem. A v tomhle domě je jejich koncentrace až nebezpečně vysoká, čehož Havelka v řadě vypjatých scén bezezbytku využívá a svůj film pojímá jako sympatický manifest proti malichernostem, malosti lidské duše a debilitě obecně.

Škoda proto zkratkovitého závěru i několika slepých odboček, které rozmělňují tempo vyprávění a narušují konzistentnost celku. Kupříkladu není jasné, z jakého důvodu doprovází postava Kryštofa Hádka na toaletu těhotnou Japonku a následně se zdráhá dopřát jí nezbytné soukromí. Jde o projev voyerismu? Má to význam pro další události? Ovlivní to nějak chování postav? Nikdo neví, Havelka coby vypravěč zarytě mlčí. Stejně tak vsuvka s porodem na jednacím stole v žádném ohledu nefunguje, děj nikam neposouvá, a i když je natočená efektně, nedozvíme se z ní víc, než že Havelka-režisér zvládá krom statických „stolových“ scén à la Jan Hřebejk točit i dynamičtější pasáže. Charakter Ondřeje Malého zase upomene na poučku o opakovaném vtipu, jenž přestává být vtipem. Ve chvíli, kdy se počtvrté, popáté, pošesté… přihlásí o slovo se svou „firmičkou“, jde o scenáristickou křeč.

Pohříchu nečitelná zůstává i role Ladislava Trojana, která počínání postav celou dobu dozoruje zpovzdálí. Má jít o tichého pozorovatele? Svědka umírajícího času? Ve filmu Davida Lynche by se nad podobným manýrismem zřejmě nikdo nepozastavoval, ale v ryčné konverzačce o popudlivých sousedech to působí zvláštně, nedořečeně. Obdobných otazníků visí nad filmem hned několik. Snímek po většinu stopáže kalkuluje s faktem, že postavy jsou ve svých světonázorech dokonale rigidní, ve finále však na své pozice řada z nich až příliš ochotně rezignuje, čímž popře svoje dosavadní chování a z části tak devalvuje vyznění celého filmu. Akademii to ale nevadilo a Vlastníky ocenila hned třemi Českými lvy. To Jiřího Havelku pasovalo do role tvůrce, který dokáže oslovit početnou diváckou obec a současně získat uznání odborné veřejnosti. Otázkou zůstává, zda-li si k filmu od divadelních prken pouze odskočil, nebo se po úspěšné „vlastnické“ rozcvičce odhodlá věnovat filmařině naplno.