Full Moon on Stage 2016: Zu

Hromotlukům Zu pozornost nezaujatého fanouška nejsnáze získáte připomenutím jejich dřívější spolupráce s všeumělem Mikem Pattonem – společnou deskou Carboniferous v roce 2009 prorazili a u labelu Ipecac vydávají dodnes. Italské trio má ale za sebou nesmírně pestrou historii, jejíž barvy neblednou ani dnes, a jíž je nahrávání s Pattonem důležitou, ale přece jen „pouhou“ součástí.

Pro jejich kreativitu je vlastně nejvýstižnější činorodost všech členů kapely mimo její řady. Takový kytarista Massimo Pupillo, se kterým jsme nedlouho před koncertem Zu na Colours of Ostrava mluvili, jen letos vydal dvě kolaborativní nahrávky (na nichž se dále podíleli třeba Brian Chippendale z Lightning Bolt anebo věhlasný experimentátor Oren Ambarchi) a další dvě desky se svými zbrusu novými kapelami Laniakea a Triple Sun. Není to tak dávno, co procestoval Himaláje a pak rovnou odjel ještě do Peru, aby si urovnal myšlenky. V Jižní Americe ostatně tráví podstatnou část roku dodnes. Rozhovor s ním je osvěžujícím a motivujícím prostředníkem úniku z každodenní vnucené banálnosti.

Se Zu napřesrok oslavíte dvacet let existence. Napadlo by vás kdysi, že budete hrát tak dlouho?
Rozhodně nenapadlo! Nikdy jsme neplánovali na dlouho dopředu, neděláme to ani teď. Osobně se mi nejlépe pracuje, když o albu uvažuju jako o svém posledním, takže se snažím vyjádřit na něm „vše“. S kamarády ze Zu jsem vyrůstal, společně jsme hodně zažili a všichni jsme víc než dobří přátelé. A na tom mi nakonec záleží nejvíce.

Vnímáš cestu, kterou jste urazili, jako cestu kontinuálního vývoje anebo se pohybujete v kruhu a vracíte k dřívějším tématům a nápadům?
Naše začátky se točily trošku v kruhu, měli jsme tehdy značný zájem o hardcore a freejazz. Ale jak rosteš a měníš se jako člověk, tvá hudba tou změnou prochází spolu s tebou. Sám jsem si dal v letech 2011 – 2013 dlouhou pauzu od hudby a během těch dvou let se smířil sám se sebou, ale i tím, co jsem poslouchal jako teenager. Tohle zní, jako že jsem absolvoval jeden z těch kruhů, o kterých mluvíš. A taky se ty dva roky nabývání zkušeností při cestách mimo západní svět promítly do toho, jak dnes vnímám hudbu.
Naše cesta je cestou nepolevujícího vývoje, ať už v hudbě nebo soukromí. V Zu jsme dostatečně blázniví, abychom pořád zkoušeli nové věci. Rozhodně se nepokoušíme znovu a znovu o totéž.

Jsi dlouhé roky aktivní na experimentální scéně, jak se podle tebe proměnila?
Současnost experimentální hudbě fakt hodně přeje. Podle mě jí vlastně nikdy nepřála víc. Děje se toho tolik skvělého, hudebníci překračují hranice způsobem, kdy už nevíš, zda posloucháš soudobou klasiku, ambient nebo drone. Je skvělé, že má hodně hudebníků smysl pro originalitu a následuje svou vizi. Ale čím to je? Netuším. Snad evolucí člověka? Anebo nedostatkem peněz, takže když víme, že z toho nezbohatneme, aspoň se snažíme užít si to.

Co žánry? Jsou podle tebe omezující anebo naopak stimulující v možnosti je překračovat?
Už od dětství jsem poslouchal tolik rozličné hudby a nikdy o ní neuvažoval optikou žánrů. Skvělá hudba vzniká ve všech stylech, stejně jako ta mizerná. Je to otázka energie, vizí a ochoty bádat. My všichni v Zu jsme zapálení hudební fandové a se všemi těmi lidmi, které potkáváme, sdílíme hudební vlivy nás všech. Stanou se naší součástí a my je přeložíme do vlastního jazyka.

Celý rozhovor čtěte v letním dvojčísle Full Moonu.