Funny, how things turn out

„If you told me that band Converge would become one of the most important to not only myself but to aggressive music and its various scenes and factions, I would have cracked a smile, at the very least. Funny, how things turn out.“
-- Chris Gramlich, Exclaim! Magazine

Je pár věcí, na kterých se s Jacobem Bannonem shodneme. Na tom, že „hardcore needs to be about something more than bad poetry and Slayer riffs“ a že The Web od Neurosis „is the song to die with“. Podle mě k „songs to die with“ patří i první singl z nové desky Converge, Aimless Arrow. Pak je to kompletní. Teda ještě si stihnout koupit deluxe edici se žlutým vinylem a padesátistránkovou knihou Bannonových kreseb, která vyšla devátého října. Pak můžu umřít. A vlastně ne. Ještě jejich koncert v prosinci. To bude teprve úplný konec.

Converge začali hrát v zimě roku 1990 v Bostonu. Nejdřív to byly jen covery a předělávky, o rok později už si troufli na podium s vlastní tvorbou a postupně, neúnavným hraním, si začali prorážet cestu do světa. Prvními členy hc-metal-punkového uskupení byli zpěvák Jacob Bannon, kytarista Kurt Ballou, basák Jeff Feinburg a bubeník Damon Bellorado. Roku 1994 se přidala druhá kytara Aarona Dalbeca a o sedm let později, v létě 2001, zase zmizí. Dnešní složení je pozměněno o basu Natea Newtona a bicí Bena Kollera.

Jacob Bannon je zároveň zakladatelem a majitelem Deathwish Inc., nezávislého labelu, pod kterým vydává krom některých pokladů Converge, jejichž oficiální stájí je vydavatelství Epitaph, nahrávky dalších třiceti spřízněných kapel. Deathwish Inc. založil s Treem McCarthym roku 2000, na facebooku slaví kolem dvaceti tisíc příznivců a vydávají mj. desky Touché Amoré, kapely, která jim v prosinci v Praze (a jinde v Evropě – pozn. ed.) předskakuje.

O výkonu, který Converge podali na letošním Brutal Assaultu, někdo napsal, že šlo o „pravděpodobně nejextrémnější hardcore koncert letošního roku vybičovaný četnými změnami nálad“ – a jestli vše půjde podle plánu, resp. jako obvykle, podobné to bude ve Futuru. Horká prosincová noc. Říznout hardcore metalem není kombinace, která dá dohromady koncert na pokyvování hlavou. Spíš je to na zlomená žebra, vyražený dech, rozřízlé obočí a bude fajn, když se to nepřiblíží tomu, čemu čelil Randy Blythe. Romantika. Jako vždycky.

Romantika je i videoklip ke zmíněné Aimless Arrow. Vypustili ho do světa na konci srpna a je to... šílené. A zase nejlepší. „I’m that aimless arrow lost from my very start...“ Když je poslouchám, chce se mi psát o čemkoliv jiném, jenom ne o nich. O tom, jak je ten život složitý, jak musí člověk do čtyř do rána pracovat na baru, aby měl v devatenácti na nájem a aby si odložil korunu po koruně na svoje sny. Řve mi to do uší pořád dokola a neřeší nic. Jenže tak je to vždycky: když chci něco řešit, pustím si Say Yes od Waxe Tailora, když uvolnit, Chucka Ragana. A když chci přemýšlet, pustím si Converge. Mám v empétrojce spoustu nových kapel, které jednou ozkouším. Jednou. Ale zatím pokaždé, když svítá a já se vracím z práce, nahmatám jistoty. Většinou jsou to Converge, protože... Protože když se vracím z práce, přemýšlím o těch snech. Když už v ně skoro nevěřím, přeřve moje myšlenky Jacob.

Bylo to tak pokaždé. Osm let nám na gymplu vymývali hlavu tím, že muzika je bezcílná, zbytečná a angažovat se v ní je ztrátou času. Že my jsme elita – zodpovědná a trpělivá budoucnost národa. Že bychom s ledovým klidem měli sledovat, jak nám život protéká mezi prsty, a uvědomit si, že v osm nula nula musíme sedět v lavici a že na nás jednou čeká místo v kanclu. A celou tu dobu to byli lidi jako Jacob, kteří mi dokazovali, že to, co tě baví, není bezcílné. Že to má smysl i cenu a že docházka na matiku počká. Profesorky, které tam učí celej život, říkaly, že koncerty, práce na baru a bicí v garáži mi zničí život a ze mě nikdy nic nebude. Pak jsem odmaturovala, dostala se na práva a na žurnalistiku a říkala si, že je funny, how things turn out.

A tak je to vždycky. Jen se nesmíte nechat. „I’m that aimless arrow lost from my very start...“ Jo. We are. Alespoň letíme a nestojíme na místě.