Murder by Death, který nejsou Murder by Death, a pak je mi blbě

Apačko. Apačko. Je tohle večer, o kterym se píše do Full Moonu?
Já nevim.

Fakt jsem nechtěl nikam jít, ale dozvěděl jsem se, že v Mumii bude za mixážnim pultem Apačka a Jiří Imlauf, a tak jsem svolal pár lidí, abychom se opili, chvíli razili městem (kdekoliv) a pak šli tam. Univerzální alibi.

A je to tam. Já (já), Cajta (ústeckej Casanova), Čejkys (nejroztomilejší člověk od dob... od dob), Tuky (nejlepší chlap) a Bičus (šílenej všudybyl) se posadíme do Amnesie, což je nejšílenější bar v Ústí, kterej má jukebox a je fakt skvělej a úžasnej, ale má jeden háček – tak to všem vyprávím - ten háček je, že je to bejvalej teploušskej bar, ale gayové ho neberou jako bejvalej teploušskej bar. To je ale jedno. Piva, vodníkovo sperma, první runda, druhá runda, třetí runda, čtvrtá runda, Wake me up before you go go (já), další runda, pozvi sem tu servírku, já ji dam! (Cajta), kámo, já se tu necejtim dobře (Tuky), já se potřebuju ožrat (Bičus), Půjdem spolu do Betléma (Cajta) a pak zakončení na karaoke aka Cajta, kterej zpívá už ani nevim co (ale je to nahraný), a pak Ručičky, nebojte se; celej bar šílí, směje se, tleská, ale spálili jsme to až na dřeň, a tak říkám, je čas jít dál, je čas jít dál.

Je čas jít do Mumie.
Kdo je ta lapačka?
Apačka.
Apačka. Kdo je ta Apačka?
To je ženská, co je chlap víc než nás pět, ale pořád ženská. Takovej ten typ, kterej někam přijde, a všichni si přejou, aby je milovala.
Aha.

A taky že jo. Hned pět objednávek na baru, prohodim s Apačkou pár slov a pak už se jen sunu od stolu k pultu, k pultu ke stolu, country (prej proč jsem nepřišel dřív, že se tu hrál dvakrát Hank Williams), Rolling Stones, 16 Horsepower, všichni seděj kolem, kejvaj hlavou, okupujou bar, El Jimador sem, El Jimador tam, všude kam se podívám, potom The Smiths, There is a light that never goes out, skoro brečím, jsem sice samozřejmě největší chlap, ale chápete, znáte to, někoho milujete, a zpíváte if a double decker bus atakdál atakdál. Potom 16 Horsepower a nějaká pecka od nich, kterou původně hráli Indiáni v roce 1491 těsně před tím, než přijel Kryštof, tak trochu magoříte, panák na to hned, zpátky ke stolu a všichni se na mě sesypou, že jdou do Havany. Havana je univerzální ústecká seznamka. Klub, kam se chodí se seznámit a vyspat se s někym. Antonymum ke slovu straight edge je Havana – takhle to řeknu, abyste to pochopili i vy, vy chytrý kluci a holky, co choděj na výstavy a znaj to pravý umění (jo, je to vtip, ty kluku). A já tam fakt nechci, v životě jsem tam nebyl, ale pak tam najednou sedím a Cajta celou cestu říká – Jdem za písničkou! (je to tutově hláška z nějakýho starýho českýho filmu, protože Cajta říká jen věci ze starejch českejch filmů nebo blbosti) a pak hrajou Nonstop od Michala Davida a já se musím zvednout a jít tancovat na truc všem těm blbečkům, co se na tohle mračej jen proto, že to maj v „popisu stylu“. A pak už chci jít, ale začne hrát Helena Vondráčková (jo, je to Dlouhá noc) a tak tancuju dál, a pak je to Takata Takata, tak tam jsem pořád, a je tam blondýna, co tutově chodí do posilky, ale posiluje jen nohy a zadek a zadek, a já pořád řikám Cajtovi, jdi do toho, ty blbče, a on že se na to dneska necejtí, no. Ta blondýna si ale přišla pro to, tutově. Pak tam jsou další ženský, a všichni se baví, a chlapi tancujou, a dýdžej do toho dvakrát šáhne, všichni tleskaj – tak málo stačí ke štěstí – a další písnička, je to něco, co neznám, a tak říkám, že jdu zpátky, že se vracím.

A příjdu a sednu si, mam dost, mezitím jsem toho totiž vypil tak tři kýble a jestli ne, tak se tak cejtím. Pivo, který jsem položil na stůl, je tam pořád, akorát chyběj tak tři třetiny. Tak si sednu a řikam si, už nepiju, budu jen poslouchat. A to jste měli slyšet. A vidět. Lou Reed s Johnem Calem, Hello it's me, uplně slyšíte, jak někdo umírá, a pak zas country, kadilaky, a vy zapalujete asi tak osmý cigáro za minutu a máte prázdnej žaludek, prostě tak jak to má bejt, když chcete bejt slavnej, a pak je na řadě Leonard Cohen, kterej možná není Leonard Cohen, a pak jsou na řadě Murder by Death, který skoro určitě nejsou Murder by Death, a pak je mi blbě, tak jdu na záchod, a pak zpátky a příjdu k Jiřímu Imlaufovi (neznám ho osobně, ale jsem Ústečák a chodím často do Mumie, takže vím, kdo je Jiří Imlauf) a řeknu mu, že vím, že není jukebox, ale jestli by mi nepustil The Ship Song od Nicka Cavea. A on prej, že je to skvělej, skvělej nápad. Tak jsem z toho hotovej. Víte, to je jedna ze tří písniček, který chci, aby hráli na mym pohřbu. Come sail your ship... around meeee... and burn your bridgeees down, a přitom já budu stoupat do nebe. To je fakt krása. Ty další dvě vám neřeknu, do toho vám nic není. A tak sedím, a je mi blbě a je mi blbě a je mi blbě, a Apačka se mě ptá, jestli už mi někdo řek, že vypadám jako Morrissey a já řikam popravdě, že jo. To je kompliment jak svině, když mně je devatenáct a jemu asi tak sedmdesát osm (i když vypadá na třicet pořád), to jo. A já pořád sedím a čekám, vinyly se měněj a měněj, a pak vidím, jak se blejská The Good Son a já už to jen očekávám, chvíle ticha, pozor pozor, a pak se tam pustí uplně jiná písnička a Jiří Imlauf mi říká, tak jsem nakonec vybral jinou než šip song. Ale tahle je taky skvělá, říká nějaká hlava, co stojí u něj. Ale to mě přece nezajímá, tohle je písnička mýho pohřbu a tys jí nepustil a já tu sedim s prázdným žaludkem a prázdnou sklenicí už dvacet minut sám. Tak jsem trochu zklamanej a chci jít pryč, ale Imlauf pak vytáhne vinyl Boba Dylana a já nevim jak vy, ale já čekám v životě jen smrt a Boba Dylana, takže pořád sedím, žaludek kručí a bolí a víčka padaj, a čekam něco zapomenutýho, něco intelektuálního (což je samozřejmě v Bobově případu nepřípustný) a pak se to ozve a já mam mokro v kalhotech, a znova jsou mi čtyři a já poprvý lezu do kterej má tak dva metry, ale pro mě je to Amazonka, poprvý v životě vidím cizí nahou ženskou (Kate Winslet, Titanic), poprvý v životě, protože se spustí Like a Rolling Stone. A jestli jsem mluvil o smrti, tak jsem vždycky tvrdil, že tohle je písnička mýho života. Something you can't fake, like a favorite song... A tak já už byl připravenej umírat, ale pak stačí jedna změna osudu a – hlavně – jedna písnička, a celej život se roztočí zas úplně opačně, stoosmdesát stupňů, sever-jih, vpravo-vlevo, všechno pryč. Vstávám, tancuju, lidi kolem mě jsou olympionici v air kytaře, zamilovaný páry tancujou, nezamilovaný páry se taky snažej, neohrabaný polibky, pomluvy od stolu, pšššt pššššt koukni na ty ožraly pšššt pššššt, El Jimadora věčná radost. On your own, no direction home.

Kdybych se nejmenoval Jakub Kreč, ale Ernest Hemingway nebo Thomas Wolfe, všichni to analyzujete a zkoumáte a maturujete z toho, ale přitom stačí jen říct, že stačí jedna písnička a náš svět naruby. Naruby, chápeš, to znamená nasračku.