Beseda u Bigbítu, 4. - 5.8.2017, Tasov

Přesně tak to říkala, s naprostou samozřejmostí a nevinným úsměvem: „Dobrý den, pane řidiči, já bych chtěla nekonečnou jízdenku. Čtyřikrát!“ Koukám na lidi nastupující do zpátečního autobusu. Jako obvykle, prohlížím si, zírám, civím, poslouchám, hlavně nenápadně, už druhý den v kuse. Mám vše nahrané uvnitř hlavy a teď, v klidu, doma, uprostřed noci, si to protáčím myslí pořád dokola jako desku. Zvuk dobrej, jen decentně škrábnuto pivem a ořechovkou...

Ta plachta už není, co bejvala, pobrumlává skepticky soused při zarputilém montování cizí části stanu na ten svůj. Rozhřešení záhady se neobejde bez oslavného přípitku - kvalitní sousedské vztahy, ty jsou důležité. Naprosto nezbytné je však slyšet Tomáše Paluchu. A hned v závěsu Kovadlinu. Rezignovat na všechny a na vše spolu s Ospalým pohybem a nechat si poté dobrovolně vydrápat oči i uši z těla vyšinutě nádherným „THERE IS NO GOD!!!!!“ doprovázeným divokou gestikulací démonického J.R. Robinsona z Wrekmeister Harmonies. Rovněž nezapomínám na osudový okurkový salát za patnáct. Ani na náhodná setkání. Na padající švestky u rybníka, malou velkou výčepní, zpívajícího makrelového muže a slečnu v červených šatech, která dávala do kávy plátky pomeranče.

A rozhodně nezapomínám na maličkatý tasovský kostelík, ve kterém vidím prťavé varhany pro Annu von Hausswolff. To aby mohla dohrát mé oblíbené písničky, všechny, na něž předchozího večera nepřišla řada. Spokojeně poslouchám usazená v dřevěné lavici... vlastně na sedačce autobusu. A i když nevím, jakou jízdenku té holce řidič nakonec prodal, pevně doufám, že přesně takovou, jakou si přála nejen ona. Nekonečnou.