George Cremaschi: Žít v Česku je fantastické

Amerického hudebníka George Cremaschiho znám jako skvělého kontrabasistu, improvizátora a jednoho z „otců zakladatelů“ Pražského Improvizačního Orchestru neboli PIO. Tento spolek, který George vede spolu s Petrem Vrbou, je volným sdružením vynikajících hudebníků. Z jejich dílny vycházejí nesmírně zajímavé projekty, improvizační koncerty, hudebně-taneční vystoupení i minifestivaly. Kromě toho George společně s Michalem Wróblewskim pořádá pravidelné improvizační večery v Kampusu Hybernská. A právě na Hybrid Sessions jsem se s Georgem dala do řeči a ukázalo se, se toho v sobě skrývá ještě mnohem víc. (Rozsáhlejší rozhovor s Georgem Cremaschim o další tématech hledejte v listopadovém čísle magazínu Full Moon #115.)

Jak PIO vzniklo?
Měl jsem zkušenosti se scénou v San Francisku, a odtamtud vím, jak je skvělé, když je scéna na určité úrovni organizovaná. Děláte koncerty, přijdou mladí a řeknou si, tady bych chtěl hrát taky a takhle se to nabaluje, inspiruje to ostatní. Pokud není kde hrát, lidi třeba ani nenapadne, že by to mohli zkusit. Čím větší scéna, tím víc se to rozrůstá. A tak jsme si s Petrem Vrbou říkali, jak by bylo skvělé zařídit, aby se toho v Praze dělo víc.

Z počátku jsem ani nečekal, že to bude hudebně nějak extra dobré, byl to spíš takový sociální experiment. Byl to jeden z mála případů, kdy jsem šel do projektu, od kterého jsem neměl žádná velká umělecká očekávání. Samozřejmě jsme nechtěli dělat mizerné koncerty, ale taky jsme věděli, že tohle je trochu jiný koncept, projekt, ve kterém chceme svést dohromady lidi z různého prostředí, z různých generací. Protože lidé nejen že se příliš nemísí v rámci scén, oni se moc nedruží ani napříč generacemi. Na začátku jsme si hodně naivně mysleli, že to bude fungovat bez jakékoliv hierarchie, že to bude tak trochu anarchie, že prostě všichni přijdou a budou se chtít rovným dílem podílet i na organizaci. Tohle přesvědčení nám moc dlouho nevydrželo, skončili jsme s tím po dvou nebo třech koncertech. Každý má svůj život a svoje starosti. Možná by to tak šlo udělat v jiném typu společnosti, ale v Česku jsou lidi vůči takovým představám pořád dost podezřívaví, protože za komunismu byli do podobných věcí nuceni silou. Museli vstupovat do různých organizací a podílet se na hromadných činnostech. V příští generaci už tohle možná vymizí, protože si to už nebude nikdo pamatovat, určitě ne mladí muzikanti. V našem případě se ale rychle ukázalo, že je potřeba mít organizátora, vedoucího. A tak nám s Petrem došlo, že pokud se máme starat o organizaci, můžeme si rovnou vzít na starost i ostatní rozhodování. Jako třeba to, koho přizvat k různým kompozicím a podobně.

V Berlíně existuje něco, co se jmenuje „Splitter Orchester“, v něm to takhle funguje. Je to pořád stejných 24 lidí. O všem rozhodují společně, mají dlouhé schůze a je to trochu jako vrátit se do roku 1968. Ale taky mají dobré financování – žijí v Berlíně, kde jdou do kultury velké peníze, takže jim to stojí za to, protože dostanou dobře zaplaceno. Tady by to znamenalo žádat o účast na schůzi dvacet lidí, kteří by tam museli jít mezi měněním plenek a druhou prací. Už od začátku s námi hráli i lidé z Bratislavy, Pardubic nebo Brna a my si uvědomili, že tohle nemůže fungovat. Hudebníci, kteří rozumí tomu, jako to funguje a vyhovuje jim to, s námi zůstali. Současné osazenstvo disponuje potřebným nadšením a úroveň naší hudby neustále stoupá.

Jak nabíráte nové členy? Vybíráte si vy je, nebo se hlásí sami, nebo je to oboustranné?
Tak i tak. Každé naše vystoupení je jiné, pokaždé si zveme jiné lidi, záleží na tom, čeho chceme dosáhnout. Pokud jde o nové, slyším je někde hrát, jde jim to skvěle, jsou mi sympatičtí, a tak je pozvu. Už se mi stalo i to, že někdo přišel za mnou a zeptal se. Líbí se mi, když má někdo odvahu, taky ale záleží, na co hraje, záleží na více faktorech. Někdo časem ztratí zájem, jiný se odstěhuje, dalšímu se narodí děti a už nemá tolik času… PIO se neustále přirozeně proměňuje a vyvíjí.

To, co probíhá v Hybernské, zní trochu jako PIO, jen v trochu otevřenější formě, menším měřítku.
Ano, v podstatě je to tak. Nikdy bych si nepomyslel, že budu organizovat takovouhle jam session, protože na ně mám dost nepříjemné vzpomínky. Do Hybernské chodí opravdu skvělí mladí jazzoví hráči, chodí tam rádi, baví je to a jsou skvělí. V New Yorku bývaly jazzové jamy plné soutěživosti, chlapi se předháněli, kdo zahraje líp, kdo zahraje rychleji, kdo zná song, který ostatní neznají. Jako mladý hudebník jsem měl jen ty nejhorší zkušenosti, bylo to jako sportovní klání. Pozvou tě na pódium a záměrně tě znemožní. Tyhle tuhé jazzové „zápasy“ bývaly legendární. Jistým způsobem tě to jako hudebníka posílí, ale já se tomuhle snažím za každou cenu vyhnout, protože je to úplně špatně. Možná ze mě mluví hipík, ale kdybychom se na tohle jednou provždy vykašlali, možná by nám bylo líp. Někteří lidé pod tlakem podávají lepší výkony, ale taky jsem viděl spoustu přátel se pod takovým tlakem zhroutit. Ať už z něčeho takového vzejde jakkoliv dobrá hudba, nestojí to za to. Já mnohem raději pracuju v přátelské atmosféře. S touhle myšlenkou jsme s Michalem Wróblewským začali ve Skautském institutu dělat Sólové středy. Pak se nám ozval někdo z Hybernské s tím, že by chtěli, abychom tam udělali jam session. Ten člověk není hudebník a myslím, že neměl moc jasnou představu, co vlastně chce. Mluvili jsme o tom s Michalem a mně se do toho nejdřív moc nechtělo. Ale pak jsme se rozhodli to pojmout jako otevřenou improvizaci a povzbuzovat dobré hudebníky. Tohle je vždycky trochu těžké, protože když je to otevřené, může přijít kdokoliv a ty mu nemůžeš říct ne, ty tady hrát nebudeš, protože se mi nelíbíš a nelíbí se mi, jak hraješ. To se nedělá. Na začátku jsem byl nervózní, co když přijde někdo, kdo bude hrát fakt mizerně a my si to celé budeme muset protrpět? Jak tomu zabránit? Říkali jsme si, že tomu musíme dát nějakou strukturu. Původní představa byla vytvořit místo, kde si improvizaci budou moct vyzkoušet i lidi, kteří se k ní zatím třeba nedostali a chtěli by si to vyzkoušet a třeba by je to začalo bavit. Taková juniorská liga PIO. A protože jsme od Hybernské dostali trochu peněz, napadlo nás, že bychom si mohli vždycky pozvat nějaké profesionální improvizátory, kteří spolu normálně nehrají. Aby přišli a ukázali publiku, co se děje, když dáš dohromady dva profesionály, kteří spolu hrají poprvé, dát tomu trochu úroveň.

Často mluvíš o komunitách, taky máš velkou zkušenost s táborskou Cestou, což byla komunita svého druhu.
V postkomunistických zemích vyznívají řeči o komunitě jako komunistická propaganda, ale rozdíl je v tom, že tohle je dobrovolné. Lidi si komunitu chtějí vybudovat, nikdo nikoho k ničemu nenutí. Mám pocit, že už se blíží doba, kdy už se na podobná rezidua zapomene, na druhou stranu vím, že obzvlášť starší lidi tyhle řeči neradi poslouchají. Říkají si, to už jsme všechno slyšeli a bylo to příšerné. Ano, to je pravda, ale ne všechny ideje jsou špatné, záleží na tom, jak jsou aplikovány. Když je něco zábavné, otevřené a zdarma, lidi se chtějí přidat. Kdo by nechtěl patřit do nějaké komunity? Filip Remunda natočil film s názvem Obec B. Je tam scéna, která skvěle zachycuje neustále přetrvávající konflikt. Režisér tam mluví s jednou paní u ní doma, ona mu nadšeně ukazuje svůj nový vysavač. Dlouho na něj s manželem šetřili. No a pak se kamera posune na fotku, na které je ta dáma jako dívka v basketbalovém týmu. A Filip se ptá, co to je, a paní říká, že o tom nechce mluvit. Proč? To byl basketbalový tým, do kterého nás nutili chodit. A potom se paní rozpláče a řekne, že to vlastně byla nejlepší doba jejího života, protože po škole se všichni rozešli, začali pracovat a se starými kamarády už se nevídá. Scéna zachycuje napětí mezi touhou vytvořit utopickou společnost a tím, že k tomu lidi nelze donutit, že to musí být dobrovolné. Záleží na tom, jak lidi přimět, aby to sami chtěli. A to se komunistům nepovedlo. Nemyslím si, že každý vstupoval do komunistické strany ze špatných důvodů, pro mě osobně jsou některé jejich ideje lákavé – společně pracujeme, zpíváme, pijeme, žijeme! Jenže oni si mysleli, že mohou lidi přinutit tohle chtít. Tohle může fungovat jedině tehdy, pokud je to zábavné, přitažlivé a dobrovolné. Jenže když tady v Čechách začnu takhle mluvit, jsem okamžitě označen za komunistu.

Obviňují mě z toho i mí přátelé, přitom je to taková hloupost. Je o tolik lepší stýkat se jen s nejbližšími členy rodiny a jednou za rok si vyjet na čtrnáct dní do Chorvatska? Já nevím. Rád žiju v komunitě, rád se vídám s kamarády a něco s nimi podnikám. V USA jsou takoví jedinci označováni za hipíky, tam to nemá žádný marxistický nádech. Já jsem k těmhle představám přišel v úplně jiném prostředí, a pak přijedu sem, a zjistím, že jsou komunistické.

Další rozdíly mezi Spojenými státy a Českem?
Česko je absolutně v pohodě. Nikdo nikoho nevraždí na ulici, ženy mohou chodit, kam se jim chce v jakoukoliv denní nebo noční dobu, nikdo nemusí být přehnaně ostražitý ani ve čtyři ráno. Večer chceš jít do Puncta? Žádný problém. Ale jako žena v New Yorku musíš mít „seznam“ základních věcí a znalostí, musíš se ujistit, že víš, jak ti navazují spoje, protože stát i jen tři minuty sama na ulici ve dvě ráno je nebezpečné. Jako černoch máš podobných starostí více, musíš být připraven. Když je dětem čtyři až šest let, rodiče si s nimi sednou a dají jim lekci, říká se tomu „rozmluva“. Mluví s nimi o policii, jak se mají chovat, když s ní přijdou do styku, proč se jí bát. 99 % bílých tohle nechápe, ale každý černoch ví, o čem „rozmluva“ je. Četl jsem seznam patnácti věcí, co by žena žijící na Manhattanu měla udělat, než vyrazí do ulic, a říkal si, páni, jako chlap bych řešil tak jednu, dvě věci. Pozdě v noci pravděpodobně nepůjdu na tuhle zastávku metra nebo si dám pozor. Ale ženy tohle musí prožívat a zvažovat každý den. V Česku je neuvěřitelně bezpečno. Doufám, že si Češi při pohledu na USA říkají, že tady je to mnohem lepší. Vážně, věřte mi! Říkám to posledních dvacet let, je to tu o tolik lepší. A všichni si myslí, že jsem blázen. Zřejmě mi to škodí i po profesionální stránce. Potkal jsem pár jazzmanů, kteří se mě ptali, když jsi tak dobrý, proč nehraješ v New Yorku, co děláš tady... Lidi si myslí, že pokud jsi aspoň trochu dobrý, měl bys být v NY. Nikdo mi nevěří, když říkám ne, žít v Čechách je fantastické. Pracuju míň, žiju na hezčím místě, ve skvělé komunitě, život tady je o tolik lepší.

Amerika je tu pořád dost glorifikovaná.
Já vím! A pravda je, že Američani byli příjemnější než Rusové, jenže to, co si lidi o Americe mysleli, byla jen iluze. Ačkoliv Američané bojovali v rámci studené války proti Rusku, nedělali to proto, že by vás měli rádi, nepokoušeli se vás osvobodit, tohle je dobré si uvědomit. Byli jste jim ukradení, byli jste lapeni v mnohem větším konfliktu. Kdykoliv nějaký starší Čech začne vychvalovat Reagana, říkám si, jestli si ze mě nedělá legraci. Byli jste mu šumafuk. Mrzí mě, že to říkám, ale je to pravda. Cílem amerických politických lídrů nebylo ani osvobodit Polsko, byla to jen šikovná propaganda. Ale kdybych se tohle pokusil vysvětlit partičce šedesátiletých chlapů v hospodě, riskoval bych, že mi dají po hubě. Už dávno jsem se naučil vyhýbat se diskusím na tohle téma. Mrzí mě takhle mluvit o USA, nikdo netuší, jak moc mě to bolí, kdykoliv přijde řeč na tohle téma. Nikdy jsem nekřičel: Odcházím, nenávidím Ameriku! Neříkám to proto, že by mě těšilo to říkat, ale lidi mají o Americe příliš romantickou představu.