Jacob Kirkegaard: Kremace, nebo rozklad, toť otázka

Dánský (nejen) zvukový umělec par excellence Jacob Kirkegaard není českým posluchačům neznámý. Vystoupil například v již neexistující galerii Školská 28 (2007) a na FAMU měl ten rok přednášku i praktický kurz pořizování terénních nahrávek, před pěti lety se pak představil na Silent Night v Ponci. Letos se objeví na festivalu Alternativa v Divadle Archa, kde naživo odprezentuje své dílo Opus Mors, zachycující v detailech zvuky, které člověk už sám běžně neuslyší, jelikož se odehrávají bezprostředně po jeho smrti. Což byl i dobrý důvod Jacobovi zavolat a položit mu pár otázek.

Jestliže globální restrikce související s pandemií těžce dopadly na všechny umělce, pro Jacoba to bylo složitější i proto, že předtím hodně cestoval už kvůli pořizování svých nahrávek. „Možnost věnovat se něčemu novému jen na jednom místě a snažit se míň jezdit byla fajn, ale mám vlastně dva protichůdné pocity,“ zamýšlí se. „Miluju pocit být v jednom kole, těšit se na prezentaci dokončené práce, koncertovat. Dvacet osm let jsem kvůli tomu cestoval. Tahle energie se ve mně začala hromadit a já pro ni neměl ventil. Měl jsem neodbytný pocit, že skutečně ovlivňuje moje tělo.“ A jak se jí tedy zbavil? „Za barákem jsem měl les, soustředit se na nahrávání tam fungovalo ozdravně, i když to bylo úplně jiné. Bral jsem to jako čas rozjímání, ale vlastně taky čas nicnedělání. Tuhle jsem četl, že pandemie je skvělou příležitostí sebereflexe. To je ale čirá fantazie. Lidé jen tak nepřepnou svoje vnímání. Jestliže byli všichni předtím posedlí svým pitomým telefonem a sociálními sítěmi, tahle situace to spíš zhoršila. Neví, co jiného dělat, nejsou na to zvyklí, to všechno platí i pro mě – párkrát jsem se přistihl, že místo inspirace mám v hlavě jen prázdno. Můj drajv je potkávat nové lidi, poznávat nová místa a nahrávat nové situace.“ Před rokem si udělal řidičák, ale přijde mu absurdní jezdit autem, pokud chce mít během cesty jakýkoliv pocit spojení s krajinou.

„Právě pracuju na projektu o střelných zbraních. Příští týden půjdu navštívit dánskou armádu, abych nahrával dělostřelectvo, tanky... Začal jsem s kamarádem, kterého zbraně baví,“ pokračuje Jacob ve vybírání kontroverzních nebo přinejmenším kuriozních konceptů. „Já se jich vždycky bál. Tak mě napadlo, že by bylo dobré uchopit to téma zase prostřednictvím mikrofonu. Už jsem tam byl asi před měsícem a bylo to kupodivu velmi útulné prostředí, nic jako Full Metal Jacket od Kubricka, jak jsem čekal,“ směje se. „Právě probíhal trénink s vojáky, co pojedou do Iráku. Stříleli nad jejich hlavami a oni měli poznat, z jaké zbraně a z jaké dálky. Poslouchat, jak kulky prolétávají vzduchem, bylo fascinující.“ Po mé zmínce nahrávky Guncontrolla kolektivu Seekers International, založené na samplech rozebírání a skládání pušek, se pozastavuje nad tím, že každá zbraň, kterou zatím nahrával, má při těchto opakovaných úkonech úplně jiný zvuk…

Jacob už nahrával kdeco: ledovce, odpadky, gejzíry, hraniční zdi. Anebo za pomoci stejného principu jako Alvin Lucier na svém opusu I Am Sitting in a Room, nasnímal v Černobylu zvuk prázdných místností, který je do nich okamžitě reprodukován a znovu nahrán, a takto dokola, dokud z nich výrazně nevystoupí jejich přirozené frekvence. Něco podobného aplikoval i při nahrávání vnitřku svého ucha při vytváření tzv. Tartiniho tónů. Dvě blízké frekvence ve středním uchu vytvoří třetí, která zní pouze tam. Tyto nahrané intimní stopy pak opět aranžoval frekvenčně blízko sebe tak, aby stejného efektu dosáhl znovu u posluchačů. Kritik Douglas Kahn zmiňuje Duchampův výrok „Můžeme sledovat vidění, nemůžeme však slyšet, jak někdo poslouchá“, který Kirkegaard svou deskou Labyrinthitis vyvrátil.

Jestliže jsou na jednom pólu umělci jako třeba Matmos nebo Matthew Herbert, co rádi koncept a field recordings, které si pak tvarují do muzikálních struktur, Jacob je spíš na pólu opačném s umělci jako Chris Watson nebo BJ Nilsen. Jeho koncepční desky představují terénní nahrávky poměrně puristické, většinou pouze s využitím ekvalizéru jako jediné úpravy, ale rád by se vrátil ke komponovanějšímu projevu jako na svých raných nahrávkách, kde jednotlivé stopy míchá přes sebe a používá další úpravy. Kdysi hrál Jacob dokonce i na čelo a kytaru a dodnes má sen vydat kytarové album. Jak moc pro něj znamená koncept? „Původně jsem hudebník, takže je pro mě důležité, aby zvuky fungovaly samy o sobě i bez konceptu. Spousta konceptuálního sound artu mi přijde nudná. Motiv za tím beru jako bonus, pozvánku k případnému mentálnímu cvičení. Rád pracuji s vícero vrstvami a médii, tedy i s příběhem, nikoliv přímo ve smyslu narativu, ale jen jako tématem, stejně jako se statickým vizuálem a videem. Z díla se pak stává více hybrid neukotvený jen v jedné oblasti. Ale zrovna tak mám rád, když cestu určuje jen a pouze zvuk. Občas může být nudné vědět přesně, co posloucháš.“

Jacob nahrával na kotoučový magnetofon od šesti let, později v pubertě se k němu dostala musique concrète a mě zajímalo, jestli si pamatuje nějaký konkrétní zážitek z dětství, který ho přivedl k fascinaci zvukem. „Jo, rodina si pořídila radiomagnetofon, tehdy se jim říkalo ghetto blaster, v Německu, které bylo výrazně levnější než Dánsko. Jednou ráno, když rodiče ještě spali, jsem si s ním hrál a projížděl jeho krátkovlnné rádio. Doteď si pamatuju sekvenci něčeho jako morseovka, pak snad nějaký arabský zpěv, znělo mi to orientálně, a nakonec hluk. Absolutně mě fascinovalo, jak můžu mezi těmi třemi zvuky proplouvat jemným pootočením ladícího kolečka. Šel jsem vzbudit svého otce, abych mu ten zázrak předvedl… Taky si pamatuju, jak jsem si představoval, že ten proměnlivý statický šum je bouře. Vlastně se toho tolik nezměnilo, pořád to vnímám podobně.“ Na otázku, zda pro něj hrála nějakou zásadní roli i tradičněji pojatá hudba, vzpomíná na electric boogie a breakdance, které pouštěl dánský rádiový DJ Kim Schumacher, který pro desky jezdíval do Ameriky, a tehdy nic podobného v rádiu nebylo. V roce ‘85 nebo ‘86 ho pak bratranec zasvětil do heavy metalu: „Byl nějakou dobu jako můj mentor, pokaždé měl nové desky. Nikdy nezapomenu, když jsem poprvé ve dvanácti vlezl sám do podzemního obchodu s touhle hudbou, kde byli všichni aspoň o pět a více let starší, s mnohem delšími vlasy, než jsem měl já. Strašně mě pak ovlivnil ještě bratrancův kamarád, což byl pankáč s čírem. Metal pořád poslouchám, ale tehdy to vyhrál punk, ve čtrnácti už jsem měl taky číro. Měli jsme pak spolu kapelu, co se jmenovala Escape From the Outside.“ Tenhle vliv se v Jacobově účesech mimochodem promítá dodnes.

Jacob zdůrazňuje nezaujatost ve vnímání zvuku, stejně jako se vyhýbá přílišné popisnosti. Slyšel tedy někdy něco, co by ho znechutilo nebo aspoň zklamalo? „Vyhýbám se pozitivnímu či negativnímu hodnocení, jen se snažím být otevřený a pochopit, co vlastně nahrávám. Jestliže jsem zklamaný, pak to nechápu. Neshodli jsme se nedávno během jedné diskuze s režisérem Inukem Silisem Høeghem, se kterým spolupracuji. Byl otrávený, když stoupající mlhu, kterou chtěl natočit, vál vítr opačným směrem. Nikdy bych to takhle nevnímal. Když pracuješ s přírodou, musíš tyhle neočekávané věci jako třeba vítr brát jako dar. Když chceš absolutní kontrolu, musíš do studia.“ Jacob jde ale ve vysvětlení ještě dál, když mluví o tom, jak býval ve studiu nerozhodný ohledně toho, proč zrovna zvolit ten který tón, jaké tempo udat, jak přistoupit k aranžím: „Důvod, proč jsem si vybral tuhle tvorbu místo skládání vlastní hudby na počítači nebo klávesách, je, že mám taková překvapení rád. Objevovat neznámo, ohromeně stát a jásat ‘zatraceně, tenhle stroj zní úžasně!’ nebo ‘aha, takže mozek zní takhle, když je čtvrcen’.“

Opus Mors, o který při jeho nynější návštěvě Prahy půjde především a který jsem slyšel v Berlíně, působí všelijak, jen ne morbidně. Jacob sám připomíná historku, jak během jeho instalace ve švýcarské stodole posluchači procházeli a relaxovali, dokud si nepřečetli doprovodný program s detaily. Přesto se vkrádá na mysl, zda zažil sonickou obdobu ataků na vizuální a čichové smysly nepříjemnými signály během zpracování odpadu nebo pitvání, ale nezdá se, že by nějaký zvuk dokázal vnímat jinak než jako krásný sám o sobě, a nepřímo se tak vrací k předchozímu odůvodnění: „Zajímavá otázka, protože jsem takový vjem v uších nikdy neměl. Asi to souvisí s mým nahrávacím přístupem nepředjímat a nemít očekávání, co bych rád (ne)slyšel; nebo se o to aspoň snažím. Ale dá se to aplikovat na vše v životě – ve vztahu s partnerkou taky nemám právo čekat, že se bude chovat nějakým daným způsobem. Rád bych, aby se chovala jako osoba, kterou je. Rozvíjela se směrem, který jí vyhovuje. Mám to tak i s přáteli, se zdravím, s čímkoliv. Mám prostě jen zájem, zvědavost, jdu ven do světa a snažím se poslouchat, přičemž vím, že nikdy neuslyším to, co jsem si představoval. A to je skvělé. Nebylo by směšné jít nahrávat ledovce a mít svoje egoistické představy, jak by asi mohly znít? Malý človíček s rekordérem a myšlenkou na následnou výstavu proti celé arktické krajině, která překypovala ledovci miliony let.“

Proč by vlastně měli lidi přijít, pokud je nezajímá ani sound art, ani smrt? „Každý by si měl najít svoje oblíbené věci sám. Nerad lidem říkám, že by měli z nějakého důvodu poslouchat mě. To je upřímná odpověď.“ Ale nakonec odvětí i jinak: „Všichni jednou zemřeme a myslím, že Opus Mors nabízí neobvyklý prostor pro přemýšlení nad smrtí. Většinou smrt nahlížíme přes náboženství, horory nebo zpravodajství. Ale skrze zvuk, navíc pohromadě s dalšími, většinou neznámými lidmi, to je úplně jiný zážitek.“ Zjišťuji, zda se během procesu nahrávání Opus Mors změnilo Jacobovo vnímání smrti: „Ano, ale ne můj strach z ní nebo mé obavy z umírání, život miluji. Neměl jsem žádné preference ohledně zpopelnění či pohřbení, je to spíš na lidech, co mě přežijí, ale když jsem nahrával přirozený rozklad – a fakt nejsem nekrofil –, tak mi to přišlo nádherné. Dostat se za strach a za prvotní reakci ‘fuj, to je nechutné’, opravdu jen poslouchat, jak příroda dělá svou práci. Naproti tomu proces kremace je čistý průmysl.“

Vzpomínám na jednu posluchačku v Berlíně, která po Opus Crematio s jistotou prohlásila, že teď ví, že rozhodně nechce být zpopelněna. Ovšem tahle kompozice mě naopak ohromila svou silou a dospěl jsem k opačnému závěru. Jacob se směje: „Nakonec máš možná pravdu a nechám se zpopelnit. Taky tam slyším věci jako chór nebo odlet někam jinam. Občas, když se dívám na návštěvníky se zavřenýma očima během toho burácení, přijde mi, že jsme všichni už na cestě.“