Jolanda Moletta (She Owl): Vytvořit soundtrack pro surreálný sen

V září přijíždí na turné do Čech duo She Owl, které založili před čtyřmi lety v San Franciscu rodilí Italové, multiinstrumentalisté Jolanda Moletta a Demian Endian. Ačkoliv se sami smějí pokusům o žánrové vymezení své hudby, s označením psychedelický folk jsou nejspíš už celkem smířeni. Po dvou dlouhohrajících albech vydávají nové EP Drifters (6. října). Následující rozhovor s Jolandou je nejen o něm.

Vaše hudba přetéká přírodou, ale život muzikanta často přetéká úplně jinými věcmi. Nahrávání a koncerty se uskutečňují ve městech, mezi nimi nekonečné cestování. Jak je to s tou přírodou? Zpíváte o něčem, co spíš postrádáte, anebo je pro vás opravdu všudypřítomná?

Příroda je všude: od nejmenší květinky rostoucí z praskliny v betonu k největší hvězdě planoucí daleko, daleko, daleko od naší planety. V minulosti jsme žili dohromady více než dva roky v domku v italských Alpách a i dnes se sem snažíme vracet, kdykoliv je to jen možné, třeba jen na jeden den. Je to čarovné místo plné divokých tvorů, mlh plazících se po úbočí hory, zvuku těžkého zimního sněžení, vlků a lišek lovících v noci. Opakovaně jsme po nocích chodili v lesích: to může být opravdu strašidelné. Možná se cítíme jako naši předkové před staletími. Příroda je něco krásného, co nám připomíná, že nejsme jen tím, co denně ukazujeme na veřejnosti, ale může být stejně strašidelná jako civilizace. Nemáme romantické představy o přírodě, ale jsme její součástí: můžeme růst jako květina z pukliny v betonu anebo se tvářit, že můžeme být bez ní.

Mluvíš o přírodě ve spirituálním smyslu, jako o "nesmrtelnosti". Připomíná mi to vaši píseň o staré ženě, která vezpívává duše vlků zpět do jejich kostí. Co si myslíš o smrti?

Máš na mysli Over the Bones. Ta píseň je inspirována mexickou pohádkou, kterou jsem našla v knize Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés. Smrt je část přirozeného cyklu biologických proměn, toho, který zahrnuje například housenky nebo motýly. Egocentrická kultura se vždycky bojí smrti viděné jako konec všeho, největší strach ze všech, ale vlastně... kdo ví, jestli je smrt konec? A kdo ví, co se stane, až umřeme?

Když poslouchám vaši hudbu, shledávám ji dokonale vyčištěnou ode všech zbytečností, všechno je na svém místě a v souladu s texty zní až tribálně. Byl tenhle zvuk od začátku ve vašich představách nebo je výsledek dán i možnostmi, prostě jste jen dva a musíte všechno uhrát čtyřma rukama za pomoci looperu? Chtěli byste znít stejně, i kdybyste byli součástí kvartetu?

Když jsme rozjížděli tenhle projekt, rozhodli jsme se, že budeme jen dva a zvládneme všechny nástroje i aranže: chtěli jsme být schopni hrát ty písničky živě, aniž bychom byli nuceni cestovat s kapelou. Chtěli jsme být hudebníky na celý úvazek, cestujícími a hrajícími tolik koncertů, kolik jen bude možné. Vzhledem k našim předchozím zkušenostem už jsme věděli, že kapela by naše plány brzdila. To byl začátek, teď bychom si přáli mít hostující hudebníky na festivalech a výjimečných koncertech. Už jsme vystupovali s Robertou Cartisano, úžasnou multiinstrumentalistkou z Itálie, která hraje na všech našich nahrávkách na basu. Na několik koncertů se k nám připojila na basu a indické harmonium, sedlo si to úžasně a my byli na pódiu o něco uvolněnější.

Jste takoví nomádi, neustále na cestách, převážně po Evropě. Nakonec se ale vždycky vracíte do San Franciska a nahráváte tam. Takového zvuku byste nedosáhli ve Francii, v Německu nebo Itálii?

Je třeba odhalit jedno tajemství: Ve skutečnosti je jedno, na jakém místě nahráváš, záleží na tom, s jakými je to lidmi. Všechna naše alba nahrával a spoluprodukoval George S. Rosenthal, talentovaný mladý producent a multiinstrumentalista ze San Franciska. George je tím, kdo nám pomáhá převést náš hudební vesmír do proklatě kvalitních nahrávek od začátku. George je technicky zručný, ale hlavně má intuici, je důrazný a dobrý v zachycení toho nejlepšího i nejjemnějšího z našich zvukových krajin. A je to taky krásná bytost: dělat s ním je tím nejlepším zážitkem, jaký si hudebník může přát.

Georgovo studio ComplexSF je taky magické místo. Stojí za návštěvu, pokud se dostanete do Friska, můžete vidět studio, které dává rok za rokem dohromady vynalézavá a vášnivá osobnost. Je plné bláznivého a neobvyklého vybavení a nástrojů, atmosféra je příjemná a inspirativní. Víme, že pokud bude George součástí naší party, i kdybychom byli v Tokiu nebo Buenos Aires, náš zvuk bude růst a rozvíjet se do krásy.

Co nám povíš o nové nahrávce Drifters?

Kamarádi a spolupracovníci popsali naše nové EP jako "vzrušující cestu po dálnici Davida Lynche, s Bat for Lashes a P. J. Harvey sedícími na předních sedadlech". Naším hlavním záměrem bylo vytvořit soundtrack pro surreálný sen. Od začátku nahrávání jsme měli jasnou představu, kam by hudba měla směřovat, naše mozky byly nabité miliony nápadů a obrazů jak z filmů, tak ze života. Výsledek je tak filmový, že bychom mohli natočit ucelený film ke každé písničce. Zatím jsme vybrali čtyři různé obaly (ke každé písničce), které je možné střídat. Po hudební stránce jsme se tentokrát ponořili, ve snaze udělat všechno co možná nejlépe funkční pro duo, hlouběji do vokálních a nástrojových harmonií.

To zní skvěle. Jak se ti, mimochodem, líbí nové Twin Peaks?

Je to dost jiné než původní série, ale nás to baví hodně. Cítím hluboké propojení s prací Davida Lynche. Objevila jsem ho docela pozdě, v devadesátých letech jsem byla moc mladá na to, abych sledovala Twin Peaks nebo jeho filmy. Jeho vesmír jsem objevila po roce 2010. Dívala jsem se na jeho filmy dokola a našla spojitost mezi jeho imaginativním vesmírem a svým. Bylo to jako: „Tohle už jsem viděla v hlavě!“