Klara Wodehn: Ten prvotní impuls je život

Klara Wodehn je umělecké jméno Kláry Odehnalové, mladé a nadějné audiovizuální umělkyně žijící a studující FAVu v Brně. V létě vystoupila na řadě festivalů včetně Besedy a Moody Moon Noize v Chomutově, aktuálně pracuje na novém EP. Pojďme se na její tvůrčí svět a spolupráce podívat blíže v rozhovoru, který můžeme vnímat jako teaser k obsáhlému interview v čísle #151.

Jaké jsi měla dětství a propsalo se do tvojí tvorby?
Určitě. Pocházím z orlicko-ústeckého regionu, v podstatě z malého města Letohradu, který je pospojovaný z částí, které se vnímají autonomně jako vesnice. Takže moje dětství je lození po kopcích, po polích, bytí venku. A to je i hlavní klíč k mé tvorbě. Domů se pořád vracím a vracím se tam moc ráda. Moje dětství je asi vlastně pokračující křivka, které se účastním.

Máš nějaký rituál, jak se přiblížit kreativní vlně?
Pro mě je důležité ponořit se do zvukové krajiny. Jsou to hodně solitérské okamžiky, kdy jsem v klidu a neexistuje nic jiného než jen já a počítač. Většinou mám představu, že bych chtěla něco vytvořit, začnu se zasekávat na určitých zvucích a od té chvíle to jde samovolně. Prolézám knihovny a hraju na midi piáno. Začne to sypat.

Tvé první nahrávky jako Drips na Bandcampu s Jullie Bijoux a série Forest na Soundcloudu jsou ambientní cesty někam za oponu každodennosti, hledající jakousi zahradu ve zvuku a vyjádření, jak vzpomínáš na to období?
Ty jo, úplně krásně, nevěděla jsem, jak se cokoliv dělá, ale byla jsem naprosto nadšená, že to můžu dělat. Objevuju, co je možné. A s Jullií Bijoux jsme hodně jamovali, kde jsem hrávala na synťáky a ona do toho zpívala. Má překrásný hlas. A já jsem v té době začala produkovat na počítači v Daw. Na skladby Forest vzpomínám moc hezky, jsem ráda, že jsi to vytáhl, mám teď v hlavě ty obrazy, to byla hodně zelená nahrávka. Hezké vzpomínky na čistou exploraci neznáma.

K EP Dream Life píšeš: „Je jako Genshin Impact – saturovaný svět, ve kterém sbírám hrušky radši, než plním questy. Tam, kde umím létat.“ Kdo učil Kláru Wodehn lítat tak vysoko?
Moje sny, moje snové prostředí. To, kam se ukládám, a to, co se mi zobrazuje. Pracuju se sny, zapisuju si je. Mám hodně živé a lucidní sny, ve kterých si uvědomuju samu sebe. Připadá mi, že můj mozek si moc neodpočine, že by neměl tolik pracovat.

Člověk prožívá lucidní sny, pak se probudí a cítí to, jako by to zažil. I únavu a vypětí, že?
Ano, je to často tak silné. Myslím, že to je hodně v návaznosti na psychedelické zážitky, že se člověk zastře realitou, která najednou není tím, co by normálně očekával. Ale ten prožitek je silný, často ve spojení s ostatními lidmi, kteří prožívají to samé, a já nemám důvod tomu nevěřit, nebo nepokládat tomu takovou váhu jako realitě. Stejným stylem přistupuju i k těm snům. To, co prožívám tam, je pro mě stejně důležité jako to, co prožívám tady. Má to rovnocenný význam.

Tvorba dokáže být únavná a vytěžující, máš místa a rituály, které tě dobíjí?
Určitě, aby tvorba mohla být skutečně dobrá pro mě samotnou, tak je důležité, abych já sama byla v pohodě a mohla předat to nejlepší ze sebe. Musím se starat o to, jak se cítím a co prožívám mimo tvorbu. A nikdy to není tak, že bych tvořila přes svoje hranice. Hodně dám na odpočinek a nicnedělání, z toho vychází moje tvorba. Prožívám obyčejné věci a pak přichází ta introspektivní část, kdy se zavřu doma a z toho něco udělám. Prvotní impuls je ten život, je stěžejní. A odpočinek taky. Hudba by nestála za nic, kdyby se dělala jen pro hudbu.

O rituálech jsem zrovna přemýšlela. Když jdu hrát, tak si dávám jógu, na určitou čakru, kterou chci podpořit. Když se hodně stydím před hraním, tak dávám na solar plexus, na čakru sebevědomí. To je hodně rituální, když se snažím nacítit na to, co mi chybí, a podpořit to.

Spolupracovala jsi se jmény jako Toyota Vangelis, Edúv syn nebo Badfocus. Jaké to bylo?
Tak s Vaškem jako Toyotou Vangelisem máme nejdelší, nejtrvalejší formu spolupráce. Je to pro mě hodně cenné a inspirativní, ta setkání mě vždycky nakopnou. Já si jeho hudby moc vážím. Hodně dlouho jsem si přála s někým dělat, myslela jsem si, že další krok na scéně je spolupráce, začít se napojovat na nějaké lidi. Já nevzešla ze žádné scény, teprve ty lidi poznávám, tím, jak jsem mimopražská. Nějakým způsobem mě tamní scéna adoptovala, třeba Vašek. Byla jsem za to moc ráda, protože jsem si přála najít místo mimo klasický rap, vůči kterému jsem se vymezovala. To, že mě objal hyperpop, je podle mě úplně skvělé a sedí mi to.

Pak přišel Edúv syn, skrze kterého jsem se dostala více ke klasickému rapu, ale pořád dostatečně alternativnímu. On vychází z punkové scény, to je skvělá věc. Já vyrostla spíš jako emo a punkové dítě a rap jsem začala poslouchat docela pozdě, až kolem roku 2016. Spolupráci na jeho desce projekt 2023, která je plná ženských interpretek, jsem si moc užila. Nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, že nějaký mužský interpret vyzdvihuje ženskou scénu, protože to vytváří power imbalance, který není nutný, zároveň to ale podtrhlo ženská jména, která tu jsou a je jich pořád víc a víc.

Máte klip Shoto s raperkou zzai, s ní máš vůbec blízký vztah. Budete spolupracovat dál?
Se zzai jsme minulou zimu vydali EP, klip je k jedné písničce. Točili jsme na stejném místě, na kterém jsme fotili cover, Na Planýrce na kopci, nad královopolským Tescem. V té době jsem tam bydlela, a tak jsme se rozhodli při prvním sněhu to tam vyfotit. A s klipem jsme se tam vrátili. Točili nám to lidi z FAVu, Daniel Rajmon a Tamara Spalajković. Oni náhodou točili film o Planýrce, tak se propojil kruh. To místo je pro mě důležité, často jsme tam chodili na západy slunce, pouštět draka. Je to jedno z brněnských míst, kam se dá dobře zašít.

A co se týče zzai, určitě spolu budeme dělat dál. Zzai je mi hodně blízká, důležitá přítelkyně, i velká hudební inspirace. Mám její hudbu moc ráda, stejně jako to, co jsme spolu schopné vytvořit. Jezdí se mnou i na koncerty. Vždycky, když spolu hrajeme, je to úplně jiná energie. Sice si říkáme shygirls, ale když jsem s ní, tak nejsem taková shygirl. Když hraju sama, se stydlivostí bojuju.