Labely, které se vyplatí..., 3. díl (Hotflush Rec. a Olde English Spelling Bee)

HOTFLUSH RECORDINGS
Německý label je jedním z těch, který na průběh dubstepového vývoje agilně reagoval katalogem. A stal se tak jeho součástí. Už v roce 2009 vydáním dvojice EP Maybes a Sketch On Glass od Mount Kimbie nebo megaúspěšného singlu Hyph Mngo od Joy Orbisona nastínil, kterým směrem se v následujícím roce vydá. Paul Rose aka Scuba, coby zakladatel, se tak stává jediným interpretem, který v ruce ještě drží otěže k tradičnějšímu dubstepovému zvuku. Mount Kimbie si vynutili před slovíčko „dubstep“ předponu „post“, Joy Orbison leccos ulehčil pro debutujícího George Fitzgeralda, který při prvním poslechu evokuje náhradu Orbisonovy vize future garage a snivých samplů. Orbison do nového roku vstupuje jako Joy O a novým singlem Wade In/Jels se pokusí zopakovat úspěch Hyph Mnho, ale z úplně jiné strany. Z temnější, tvrdší a ořezanější. Za zmínku stojí projekt Sepalcure, pro mě jeden z velkých objevů minulého roku, který vpustil do něžné soulože 2step a house. Vzniklé mezery vyplnil ambientem a nazval to „lovestep“. Celkový zvuk má být opozitum k tomu temnému, těžkému a nepřátelskému, dubstepovému. Perfektně jim to vychází. Oproti loňskému EP Love Pressure se víceméně zbavili „burialovského“ stigmatu a více se soustředili na přidávání ambientních ploch. Jeden z největších příslibů do budoucna. Rozhodně se vyplatí sledovat, stejně jako celý label Hotflush Recordings.

Sepalcure - Fleur EP (2011)
Hudba v „music traileru“ k filmu Black Swan je stejně efektní jako celý Aronoffsky. Vábení na obrazové vydírání zprostředkovávají Sepalcure, přerušení diskotékovou scénou s Chemical Brothers, což není žádný rozpor. Travis Stewart (fungující jinak coby ortodoxnější glitch-hopový projekt Machinedrum) a Praveen Sharma, dva NYC zvukokolážoví tvůrci předvedli už na prvním EP Love Pressure slabost i cit pro houseovou fatálnost, „everyday of my life“ a podobné confessions on the dancefloor. Disco, světlo, dech, magie tak nějak poučeně. Vydřené beaty, na které se nabalují různé sladkobolné ruchy, tvoří, jak se říká, organický celek, se samply záznamů z kabinky New Yorkeru (na whosampled.com to nicméně není). Dobře to vystihuje jimi vymyšlený termín lovestep, obsáhne atmosféru ze záchodu klubu a podrží ji i do následujícího rána, neřkuli na cestu domů nočním autobusem (už asi ustálená charakteristika Burialovy hudby). Důležitý je i déšť. Ten je v groovu Sepalcure obsažený samozřejmě a bezpečně, za deštníkem nebo sklem. Šumivé, skoro witchhouseové nazvučení budí dojem, že track každou chvíli přeruší moderátor rádia. Zmíněná pachuť tanečního smooth rauše zůstává, na druhém EP Fleur prosvítá kompozicemi i larisová tajemnost, tvořená pestrým hladce-obrace v jinak easy listening vyznění celku. Je v tom bohatost zvuku celého labelu Hotflush Recordings. Pableskující syntezátory např. v Your Love zase povšechně připomenou to, co už cca 15 let dělá berlínský minimal tím, čím je. Takže byť jde o hudbu, která si nárokuje reflexi současnosti, neubráním se radikálnímu flešbeku. Ten feeling připomene tradici slavnostních remixů Jazzanovy, světlejší instrumentální chvilky Massive Attack, a dokonce domácího samorosta Floexe Pokustóna.

S PC hrami ale Sepalcure nic společného nemají, Black Swan byl výhodný, i když pro většinu anonymní zářez, pevnější vazby tvoří vázaný steh s „dvorní“ výtvarnicí Sougwen Chung. Ta pro ně vytvořila i video k lednovému EP Fleur, teď už vyprodanému. Jak je vidět, vyplatilo se to nejen obchodně, protože nejde o nějaké nepůvodní vykořisťování cizího umění. Střídmý self promo klip s papírovými stroboskopy (připomene tvorbu rukodělných Pfadfinderei, srostlých s BPitch Control) a speciálním synth-ambientním doprovodem udělá ve své neokázalosti víc muziky, než když Jared Leto vstupuje na scénu s Carminou Buranou v zádech. Záhyby ve jméně Sougwen Chung samy napovídají, jaká tvorba vychází z jejích rukou. Své pero/fixokresby obnažuje i v některých oficiálních klipech Sepalcure, zrychleného záznamu jejího kreslení, kreslení samotného tracku, chce se říct. První plán – ornamenty a květnatost, druhý plán – nezaschlý sítotisk, fetiš šustění fixu po drahém papíře. A ne nutně jen po něm. Rozpuk obrazů Sougwen Chung evokuje orientální kořeny, fantasy draky a runy, ale ve své rozvolněnosti i estetiku tradičního graffiti. Ostatně slovo „lovestep“, včetně těch uvozovek, je jako nějaký tag na kachlích v metru. Všední velkoměstská romance.

OLDE ENGLISH SPELLING BEE
Jedna ze dvou ne striktně elektronických zastávek. Už jsem to psal v recenzi na virální desku Dagger Paths od Forest Swords – Olde English Spelling Bee se v roce 2010 reformovali z provinčního zájmového kroužku na skutečně velký pojem mezi nezávislými nahrávacími společnostmi. A přestože sám majitel OESB Todd Ledford popisuje u sebe podepsané umělce jako lidi, kteří „hrají a nahrávají alba jen pro sebe a své kámoše“, po loňském roce už ani sebevětší domácí kutil, vydávající u Ledforda, neunikne všeobecné pozornosti. Těžko říct, jestli tenhle monstrózní úspěch vzešel pouze z vývoje labelu nebo jim to vyšlo díky novým trendům, jako byla hauntologie. Interpreti na tomto labelu totiž pomocí svých instrumentů podnikají výlety do dětství, které jim připomínají bezstarostnost a bezpečí. Čili atributy, které jsou dneska potřeny tvrdou realitou.

Pojem hauntologie byl v loňském roce na americkém kontinentě nebývale rozšířen, ale lidé motající se kolem OESB svým hypnotickým pojetím popu vzpomínkové výlety okořenili velmi poutavou přidanou hodnotou. Navíc ukázali další podobu popu, která získává stále serióznější kontury a může fungovat i mezi intelektuály či hudebními snoby. Je to zvláštní oxymóron, protože pop vždy působil jako něco čistého, nablýskaného, ale lidé jako Rangers nebo Autre Ne Veut si zakládají na jeho „zašpinění“. Možná největší prznitel je v tomto směru James Ferraro. Todd Ledford byl zvyklý vydávat pět až deset alb ročně, nyní to je pět až deset alb měsíčně. Jeho interpreti nekontrolovatelným způsobem znásilňují hudební minulost, kolem které budují velmi silné kontextuální příběhy, jež si zastaralý zvuk bez problémů obhájí. Pro mě je největší hvězdou Forest Sword, viz minulé číslo.

Matrix Metals - Flamingo Breeze (2011)
Mám za to, že hudba v Kauflandu se hraje živě. Někde za plentou se prohýbá žesťový otrok, klávesový veterán ze zaoceánského parníku honí přesčasy, aby stimuloval chuť k nakupování tklivými melodiemi. Stejně tak bych chtěl být u natáčení té nové, vlastně už tak tříleté hudby do pořadu Panorama. Jako tento gaučový opus, i mixtape do auta je specifický žánr, musí být bendig, schnell, ausdauernd und robust. Všechny tyhle požadavky splňuje cédéčko – mnozí to ještě pořád používají jako nějaké samozřejmé synonymum pro desku – Flamingo Breeze od Matrix Metals. Potíž je v tom, že tahle půlhodinová (fakt nevím co) je vydaná původně jenom na MC, teď i na vinylu.

O renesanci formátu, který nikdy úplně nevymizel, nemá cenu něco vypisovat, snad jen, že z těch dvou hlavních polí působností kazet nespadají Matrix Metals do kategorie old school black metal, ale patří jim spíš označení hipster freakout. „Ray ban meltdown“. I v ohledu na label Olde English Spelling Bee je to výjimka, hauntologie ad absurdum. Archivní funky disco se značně soundtrackovým odérem. Od Alfa po Miami Vice, jakoby všechny 80’s znělky rozmixované a podávané jako přiznaně nesourodý produkt zářivých barev. Assorted cocktail. Projekt Sama Meringua (má ještě mnoho dalších hudebních identit jako Explorers či Flashback Repository) hraje přesně na sentimentální strunu zázraku, který se může stát při návštěvě zvukového oddělení antikvariátu. Má pro Flamingo Breeze i slušivý štítek: „alien lounge“.

Ve filmu Vše pro dobro světa a Nošovic varuje domorodé návštěvníky mluvčí firmy: „Hudba, kterou tady slyšíte hrát, tak jejím účelem není vytvářet tady příjemné prostředí, ale je to signál pro všechny, že ta linka je v provozu, a ani oprávněný pracovník nesmí vstoupit dovnitř, jinak by ho ten robot mohl zabít.“