Medvědovo Psychrockové Okénko XVI: Na slovíčko s Residual Echoes

Po deseti letech existence se Residual Echoes poprvé podívají do Evropy. Neexistuje ideálnější klub, kde si odbýt evropskou premiéru, než strahovská Sedmička. Tam se 17. září za asistence TJ Praha a Unkilled Worker Machine rozpoutá sonická bouře, ve které se bude čerpat z žánrově hutného základu uvařeného z proto-metalu, Detroit rocku, 80's punk rocku a nepochybně i psychedelie, space rocku a dalších žánrů. Kytarista a vůdčí osobnost kapely Adam Payne po většinu svého života pracoval v knihkupectvích či obchodech s deskami a filmy a jako houba nasával inspiraci ze všech koutů. Jeho životní projekt Residual Echoes je toho dokonalým manifestem. Na deskách Residual Echoes nelze nikdy přesně určit, jakým se pojede směrem, ale vždycky je to parádní jízda.

Novinka The Middle Path právě vyšla ve vinylové edici 500 kusů. Na každé straně najdete téměř dvacet minut dlouhou skladbu, konkrétně A Marriage a Bush Pij. Desku, stejně jako většinu ostatních titulů Residual Echoes, vydal kalifornský label Holy Mountain, založený v roce 1995. Ten má mimo jiné na svědomí alba kapel jako OM, M. Geddes Gengras, White Manna, La Otracina, Moon Duo či Cloudland Canyon. Protože většina podstatných řečí o Residual Echoes je k dispozici www.youtube.com/embed/UqKvC1PVfGE>, pojďme rovnou k věci. Na pár rychlých otázek odpovídal Adam Payne.

Jste známí tím, že vaše koncerty jsou nepředvídatelné. Bude tomu tak i na evropském turné anebo se sem chystáte s připraveným setem?
Očekávejte rock a očekávejte jam! Kapela, se kterou se k vám chystáme, patří k těm nejflexibilnějším, s jakými jsem kdy hrál. Takže se chystáme hrát spoustu materiálu ze všech našich desek napříč desetiletou historií, včetně poslední desky The Middle Path. Máme s sebou klasické power trio, basa (Sam Potrykus), bicí (Matthew Clark), já na kytaru a vše doplní flétna a druhá kytara (Maxx Katz), což nám otevírá spoustu možností.

Momentálně jste usazeni v L.A. Je to ideální město k životu a tvorbě?
V L.A. jsem vyrostl a žije tu celá moje rodina. Tady jsou moje kořeny. Počasí je většinou super, ale jen těžko bych to označil za ideální místo, pokud hraješ v trošku zvláštní a malinko komplikované rockové kapele. Poslední dobou to pro nás nebylo nejlehčí, policie doráží na spoustu diy/undergroundových míst a mnoho poloilegálních klubů bylo nuceno zavřít. To nás bohužel nechává napospas velkým klubům, které hledají spíš konvenčnější kapely anebo větší jména jako Acid Mothers Temple nebo Earth. Kluby chtějí, abys do nich natáhnul spoustu lidí, kterým prodají pivo, je to jednoduché. Z 90% je to o vydělávání peněz, 10% padne na vytváření hudební komunity a bohužel spousta muzikantů tomu podlehne a doufají, že „na to mají“ a že je „podepíše“ nějaký větší label. Pořád je tu spousta vynikajících excentrických umělců, ale zdá se, že jejich publikum je spíš někde jinde. A co se ideálního města týče, nemyslím, že jsem tam už byl. Každé město má svoje výhody a nevýhody. Loni jsem byl v Berlíně a bylo to super, měl jsem pocit, že lidi tam tuší, co se právě děje. A těším se do České republiky, zatím jsem o ní od ostatních kapel slyšel samé skvělé věci.

7. září se slavil první Cassette Store Day. Bylo to taky výročí padesáti let audiokazety. Jaký máš k tomuto médiu vztah?
Kazety jsou nádherná věc a mám pocit, že cassette store day je skvělá příležitost, která pomůže tuhle kulturu udržet naživu. Má to pro mě malinko kýčovitou atmosféru, ale i tak tomu fandím. První dvě desky, které jsem kdy měl, byly na kazetě, Best of Chuck Berry a Thriller od Michaela Jacksona. Sám jsem jich vydal tak půltuctu. Pro umělce je to velice tvárné médium, dobře se s ním manipuluje. Na druhou stranu je limitující, což je vlastně dobře, protože já sám mám problém po sobě cokoliv opravovat a editovat. Z tohoto pohledu je pro mě ideální pracovat s médiem, které je definitivní.

Není tomu tak dávno, co se zdálo, že jediné kapely, co vydávají na kazetách, jsou noise/industriální spolky a black metal, takže mám velkou radost, že teď na kazetách vychází i jiné věci. Na nadcházejícím turné budeme mít novou kazetu, která obsahuje něco raritního materiálu – část nahrávky tvoří záznam jednoho z našich raných vystoupení před deseti lety.

Loni jsi objel Evropu s kapelou King Tuff. Jak k tomu došlo? Bude se to opakovat?
V roce 2010 jsme jeli turné jako předkapela Happy Birthday, byl to boční projekt Kylea (King Tuff), který neměl dlouhou životnost, a náš bubeník v té kapele hrál na basu. King Tuff se pak přesunuli do L.A. a Kyle jednou přišel do knihkupectví, kde jsem tou dobou pracoval, a zeptal se mě, jestli s ním chci jet na evropské turné. Okamžitě jsem souhlasil, protože jsem nikdy nebyl v Evropě. Turné bylo skvělé, ale teď už budou asi pokračovat pouze jako trio. Mám pocit, že jejich hudba nepotřebuje druhého kytaristu. Nicméně sám sebe považuju za dočasnou bouchačku k okamžitému pronajmutí, tedy pokud mě baví muzika. Za poslední dva roky jsem hrál ve dvou dalších kapelách, na kytaru ve Fictional Boys a na bicí v Hepa/Titus.

Jaká je teď tvoje nejoblíbenější hudba?
Poslední dobou jsem poslouchal spoustu elektronické muziky a heavy-riffových kapel. Baví mě Stellar Om Source, Anders Ilar (desku Elva jsem měl na repeat několik měsíců, otevřela mi úplně nový a hluboký vesmír), Christian Vogel (Inertial Dubs), Tweakbird, kteří hrají groovy rock a jsou z L.A., hraje jim to skvěle a já jenom nechápu, že ještě nejsou větší než Black Keys, potom White Manna, taky Günter Schlienz skládá skvělou meditativní elektroniku/ambient/zvukové koláže anebo musím vzpomenout desku Details od Wildildlife, která má v sobě všechno, co bych na desce já chtěl mít.

Máš nějaký oblíbený obchod s deskama?
Jasně, internet! Neumím si představit lepší obchod, kde můžeš kontaktovat umělce i vydavatelství během pár vteřin a rozkliknout si úplně nový svět zvuků. A pokud jde o to vzrušení při nekonečném probírání se skrz krabice vinylů a hledání pokladů, takové obchody jsou v L.A. dva – Freakbeat a Record Surplus.

Můžeš jmenovat pár oblíbených knih a filmů?
Jak jsem už zmiňoval, většinu života jsem pracoval po knihkupectvích, videopůjčovnách a v obchodech s deskama, takže vším tím jsem byl vždycky zaplaven. Ale je tu pár kousků, ke kterým se vždycky rád vracím. Vonnegutova Kolíbka a Hesseho Stepní Vlk jsou bezpochyby mými nejoblíbenějšími knihami. Četl jsem je snad desetkrát. Dokonce jsem se pokoušel naučit němčinu, abych si mohl přečíst Hesseho originál, ale to je náročný jazyk, zvlášť když se nacházíte ve středním věku. Nicméně na tom stále pracuju. Denis Johnson je můj nejoblíbenější žijící autor, americká beznaděj a katolická vina na vrcholu. A cokoliv o Charlesi Mansonovi. Ohromným středem zájmu v pubertě pro mě byl Kafka, takže se nemůžu dočkat, až navštívím Prahu. Co se filmů týče, moje nejoblíbenější éra je Amerika v letech 1969 – 83. Z tohoto období si můžu pustit prakticky cokoliv. Ale moji nejoblíbenější režiséři jsou post-hippie Evropané: Kiéslowski, Herzog, Fassbinder, Makavejev. Cokoliv od nich.