Labely, které se vyplatí sledovat, 5. díl (Editions Mego, Ninja Tune etc.)

EDITIONS MEGO
Rakouský label datuje své počátky do roku 1994. Tehdy vzniklo ve Vídni vydavatelství Mego, které chtělo zvěstovat slávu experimentální elektroniky. Přestože jména jako Fennesz, Merzbow nebo Kevin Drumm byla dostatečně silnými pilíři, Mego v prosinci 2005 skončilo. Slzy na tvářích fanoušků ještě ani nestačili oschnout a v lednu následujícího roku jeden z původních zakladatelů Robert Rhenberg label resuscituje pod názvem Editions Mego. Minulý rok opanovala dvě jména – Emeralds a Oneohtrix Point Never. Oba interpreti byli věrni digitálnímu hluku, který je u Editions Mego jako doma, a oba dokázali nahrát desky, které se ve výročních žebříčcích frekventovaně objevovaly. Clevelandské trio Emeralds vydalo svou nejpřístupnější, nejpopovější a nejlepší nahrávku Does It Look Like I’m Here?, když do vykřičených synťáků pustili i akustické a překvapivě melodické pasáže. Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never si z No Fun Production odskočil a u Rakušáků vydal skvělé album Returnal. Na tom se opět schoval mezi sonicky útočné samply, které loví dávné prohřešky z jeho minulosti. Mimochodem, titulní skladbu Returnal předělal Antony Hegarty, jehož verze s tou původní nemá téměř nic společného, ale skvělá je pořád stejně.

Oneohtrix Point Never - Returnal (2010)
King Tubby by měl být blahořečen jako Jah všech hudebních krčivých modelářů, bez ohledu na (druhou) dobu. The Books, Phonophani, kánon začíná jamajským opravářem rádií, později průkopníkem soundsystemů. Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never je v linii nerdství taky jeho pokračovatel. Hromadí staré samohrajky, a to doslova.
Sám svou tvorbu fundovaně označuje coby „vertikální“. Élevation/fuga, stairway to heaven nebo patra v Duplexu? Analog vládne. Lindstrøm před šesti lety (!) rehabilitoval pro dancefloor všechna ta italská a jiná diska pomocí ikariovského „arpeggiatoru“, o pár roků později Holy Fuck proliskali krautrock, Oneohtrix Point Never na albu Returnal stoupá, jedno kam.

Malíř, sochař, architekt. Formální nálepky, které může upřesnit třeba zřejmý cit pro skandinávský melancholický kolorit, průvan od ECM po The Knife. Sourozenci Dreijerovi asi disponují stejným obstarožním vokodérem, jaký používá Oneohtrix Point Never, což dokládá titulní track, technicky i melodicky. Jeho zvukoplastiky však nejsou jen rubový pop, byť nastavení některých syntezátorů vyvolává dost freudovsky unheimlich vzpomínky. Jean Michel Vangelis, jak říká Petr Fiala už 20 let, Daniel Hůlka se svým hommage za slavíka. Není jasné, jestli je Returnal označení pro místo nebo časovou jednotku.

Replikant Lopatin vždycky přiměřeně štípne, třeba IDM výboji. V Preyouandi jsou momenty jak od trepanovaného Squarepushera, ovšem ne tak, jak je louhuje FaltyDL. Lopatin tu maže každé předchozí nahozené téma, tam podkuřuje náladě repeticí. Flow mraků ve Stress Waves, noční zrychlený záběr na jeho domovský NYC v Pelham Island Road. Ilustrační hudba pro experimentální dokument o Gagarinově výročí.

Hudební koutek časopisu Epocha: Hypnotická elektronika byla do zvukové stopy Stalkerova příjezdu do zóny přidána až dodatečně na DVD.

Za zmínku by jistě stála celá řada dalších a vydavatelství, která v uplynulém roce vyslala do světa nahrávky, před jejichž kopiemi se řada fanoušků stále rituálně klaní. O Hyperdubu, Brainfeederu i Ninja Tune jste si nedávno mohli přečíst v poměrně obsáhlých článcích, takže spíš jen rekapitulačně.

NINJA TUNE
Největší událostí na Ninja Tune byla bezesporu gigantická kompilace oslavující jejich dvacetileté působení. Poslech na dlouhé zimní, jarní, letní i podzimní večery, ve kterých se bude mísit minulost s Coldcut a budoucnost s Jokerem. Takových návrhů dostanete při poslechu asi milion. Aby taky ne, když kompilace Ninja Tune XX: 20 Years Of Beats & Pieces... no, kompilace. Pro označení tohoto šestikvéru je i slovo BOX trochu malé.

Various Artists: Ninja Tune XX (2010)
Sbírka, které jste už před vydáním mohli přidat přívlastek „klasická“. Obchodní nálepka? Kolik fajnšmekrů se dívá na dvacetiletý label Ninja Cuts coldcutovských démonů Blacka a Morea skrz prsty? Komu není shůry dáno, u Coldcut nekoupí… Což platí i pro tuhle kolekci, po které se zaprášilo a cena 200 dolorů nemohla být překážkou, sběratelská hodnota je každému kupci jasná. Box o šesti kusech plus plus plus? Šest kompaktů, šest sedmipalců, kupony, členství ve VIP klubu, kniha, plakát, plus plus. Tohle je skoro tak dobré, jako Helena v krabici.

Jistě, většinu všech položek zabírají remixy, a nové skladby nutně neznamenají zásadní zásek. Pamětníci ninjovské historiografie pravděpodobně nebudou nadšením bez sebe nad trackem Mr. Scruffa Believe, který je už na hony vzdálený jeho starší tvorbě a namísto podmanivě najazzlých funky breaks dneska ladí do nezáživné analogové diskoherny, proti gustu žádný diskostát. Naopak skladba Synchronise Your Watches od Jagga Jazzist je přesně tím, čím by měla chvilka hudby v předsíni léta být: vícevrstevnou skládankou o elektronice a živých nástrojích, s retro odérem i ambivalentními samply, s tušenou temnou brankou masa do horké, temné noci. Floexovské, avšak úzkostnější konsekvenci nejsou překážkou, zn. hledám ženu něčích snů. Pokud je libo ještě hlubšího ústraní, ba noční dekadence, dobře poslouží dvojblok remixů Amona Tobina v podání King Canibal (zádušní barovka s vypouklým beatem) a Kronos Quartet (pomalé ladění smyčců ve třinácté komnatě doprovází prapodivná drobenka zvuků, kterým v jejich podání nechci říkat samply, protože cítím, jak tam sedí na židličkách a hnětou nástroje až uvnitř).

První čtyři disky doplňují další dva, které zvlášť nebudou k mání a které jsou nejschopnější, i když v tomto případě je to hodně subjektivní, dáno i výběrem: Roots Manuva vs. Modeselektor resp. Cut Chemist, The Bug vs. Prefuse 73. Nebo Coldcut vs. Grasscut, něžná dekonstrukce pohlaví, glitch’n’bass. Pojmout jako celek? To snad ani ne. Velmi dobrá kompilace, sbírka s přidanou hodnotou, tovar exkluzivnější než nějaké best of, kulturní dědictví. Marketingová násada, která neurazí. Ninja Tune XX is a week-long bender of a box. Fucking cheers.

HYPERDUB
Label Steva Goodmana se vyplatí sledovat z mnoha důvodů. Ale pokud bych měl vybrat jen jeden, řeknu Darkstar – North. Nejpopovější deska, kterou v katalogu Hyperdubu najdete. Navíc má tak málo společného s UK garage kulturou, že by člověk ani nevěřil, že vyšla právě tady. Nepoddajné syntetické prvky a prázdné pohledy do ještě prázdnější budoucnosti pomohly vytvořit jednu z nejsilnějších desek loňska. Krom jiného tu vydali vydařené kousky Terror Danjah (Undeniable), Ikonika (Contact, Love, Want, Have) nebo LV, jehož singl Boomslang/Zharp dal vzpomenout na famózní track Township Funk od DJe Munavy. A Kode9 chystá na jaro 2011 svoji druhou desku, těšíte se? Já jo.

Ikonika - Contact, Love, Want, Have (2010)
„Myslíš jungle? Já tomu říkám drum’n’bass nebo jungle.“ Odpověděl bezelstně na otázku o dubstepu James Murphy, LCD Soundsystem osobně. Tázající byl zmatený dvakrát víc, je to totiž rozhovor s NME. Murphy je alergický na drobení stylu „house music“ a dubstep je prý vysloveně fousatý styl. Ouha, tím pádem se nesetkal se Sarou Abdel-Hamid (-ovou se asi fakt nehodí) alias Ikonikou. Úděl ženy v (z podstaty) maskulinním žánru by asi vydal na delší pojednání. A vůbec, jaká je tradice žen v taneční hudbě? Když na Ikoniku v roce 2009 upozorňoval Guardian jako na žhavý tip, zaznělo, že kombinuje pro žánr typické ničivé basy s recesistickými melodiemi Aphexe Twina. I would like some milk from the milkman’s wife’s tits.

Recesí se v tomhle kontextu myslí její videoherní zvukové reminiscence spíš než to, co domácí vzbouřené divy Čokovoko popsaly jako „zábavu fousatých strýců“ (opět). Maskulinní ghetto se nejlíp podkopává jeho vlastními zbraněmi. They are losing the war – vzkaz? Protože track zní jako Grabag, archivní hit virtuálního macha č.1, Duka Nukema, který se má podle nerdských kuloárů po letech už nadobro vrátit z hospicu. Ale zprohýbaný digidubstep Ikoniky rozhodně není jako nějaké 8bit covery Rondo alla Turca. Její skoliózové beaty ženou rozsáhlé loopy, příběhové melodie. I akčnější scénické floorfilly nesměřují ploše k infarktovým gradacím, i když se beat občas narovná. Hrany minimalu navádějí zpět k té ženskosti skryté v BPM. Minimalistické sochařství bylo také kritizováno jako „oslava maskulinity, ovládání a moci“. A v každé druhé Vlastě teď září „minimalistické“ kuchyně. Tím neoslavuju „jihočeskou selku radši než pražskou intelektuálku“, ale je zřejmé, že Ikonika vážně může se svým citovým přístupem k ortodoxnímu žánru nabrat úspěšný, osvobozující směr samorosta AFX.

BRAINFEEDER / WARP
Tyto dva labely svádím dohromady, neboť to nejlepší, co vydali, se až záhadně prolíná. Šéf Brainfeederu a jeden z největších machrů na US beatové scéně Flying Lotus vydal na Warpu mezigalaktické, jazzem nasáklé, IDM provoněné, beaty prokládané a geniální album Cosmogramma. Kromě toho produkoval lobotomicko-hypnotické album A Sufi And A Killer od mistra jógy a pouštního zabijáka Gonja Sufiho. Při poslechu Lorna, kterého pro Brainfeeder produkoval Clark (jeden z pilířů současného zvuku Warpu), mě napadalo, proč to vlastně na Warpu nevyšlo. Lorn má přesně to, po čem je u warpáků největší poptávka.

Jinak za Brainfeeder je třeba zmínit jména jako Teebs (Ardour), Tokimonsta (Midnight Menu), Dr. Strangeloop (jednoskladbové EP) nebo Gaslamp Killer a jeho EP Death Gate. Legendárnímu Warpu dále vévodili autisti z Autechre (Oversteps i dodatek Move Of Ten), Flying Lotus si tradičně kromě LP střihl ještě EP (Pattern+Grid World), taky se pomocí Compass(u) našel Jamie Lidell, pošuci převlíknutí za kapelu s názvem Nice Nice vydali po pseudoslávě dychtící album Extra Wow a kdybychom něco měli označit za jako že událost loňského roku, bylo by to určitě album Small Craft On A Milk Sea velkého mága Briana Enoa.

Výčet labelů v tomto článku je velmi zúžený, mimo elektroniku lze s nadšením nakouknout pod poklici labelům Woodist (Real Estate, Ducktails, Sun Araw), Mistletone Records (Toro Y Moi, Beach House), IamSound Records (Salem, Rainbow Arabia, Men) nebo Disaro, které se staly v loňském roce okultistickou základnou žánrové vlny witch house (White Ring, Modrn Witch, oOoOO a další umělci, jejichž názvy jsou jen složeniny znaků).