Labely, které se vyplatí sledovat, 4. díl (Wolf + Lamb Music, Planet Mu)

WOLF + LAMB MUSIC
Label Wolf + Lamb Music je sympatický už jen proto, že mi objevil Nicolase Jaara. V osmnácti letech tu vydal The Student EP a loni přispěl dvanáctipalcem A Time For Us/Mi Mujer, když v té době zvukově osciloval mezi temnou akustickou vizí Nicka Cavea a houseově tanečními podklady Matthewa Deara. S odstupem času tvrdí, že z velkého množství skladeb, které měl připravené, vytáhli hoši z Wolf + Lamb Music jen ty tanečnější kousky, na úkor ostatních. A když si zkontrolujete jeho debutové LP Space Is Only Noise, které vydal na Circus Company, bude vám jasné, o čem mluví. Wolf + Lamb Music schraňují další zajímavá jména, přiživující zvěsti o „nejvíc cool party v Brooklynu“, které Wolf And Lamb pořádají. Projekty Zev, No Regular Play, ale i duo Wolf + Lamb umí vytvořit sexuální výboje mezi jednotlivými vrstvami houseu. Bude to možná znít jako stupidní PR text, ale tahle parta ví, jak s housem naložit, aby se na párty bavila i ochranka stojící u vchodu.

Nicolas Jaar - Space Is Only Noise (2011)
Co baví Nicolase Jaara? ptala se česká divize Electronic Beats blogu. Otázka má v téhle podobě nádech povšechného „baví“, podle lajfstajlu Vice Dos & Donts. Baví mě latte venti, radši než „mám rád“, řeknu „baví“, nejblíže k tělu se mi dostanou moje vintage kostěné obroučky. Sladký život bez kalorií a bez bublinek. Student komparativní literatury. Jako by se z toho stalo Jaarovo druhé jméno, něco jako přídomky soutěžících v Prostřeno!: motorkář Mirek, intelektuálka Lea. Svou pověst potvrdil ten-študovaný i v baví/nebaví výslechu. Od boku bych ho tipoval na Herbieho Hancocka, ale Jaar míří výš a vyznal se, že na pustý ostrov by ho nedostali bez opusu Karma saxofonisty Pharoaha Sanderse. Oblíbené umělecké dílo? Socle du Monde Piera Manzoniho. Intelektuál skutečně zgruntu.
Zatíženost na umění 60’s není náhodná, Space is Only Noise dýchá swinging London opojením. Podvratný titul desky je zároveň její nejradikálnější podobou. Když v úvodním Être odkapává voda a do zádumčivého klavíru zní existenciální rozmluvy, v ohledu na imič studenta naskakují vzpomínky na kvazikunderovský román Slabost pro každou jinou pláž. Trápí Jaar serpentinama filozofující pózy? Spíš je celá deska přes předesílanou chillout linii nečekaně mnohovrstevnatá. Jak byl citován Mahler v oné knize Tam se ani nedívejte, to všechno už jsem zakomponoval.

Zázračné dítě Jaar využívá učenou hru na klavír hlavně v intru a outru, input output. Na dříve typické, měkčeji od podlahy tracky nezanevřel, jen je posunul do salonnější podoby, než jak se profiloval na microhouseových EP. Na posledním z nich v tracku Time for Us se beat finálně zpomalil a kousnul a vypadá to, že Jaar už nemá náladu ho roztlačit. Syntezátory zůstaly, tepají však čitelněji a tím pádem chytlavěji, jako v titulním tracku. I na něm jde vidět, nakolik si Jaar cení typických robo-soul vokálů. Daisy, give me your answer to. Jen občas upřednostní sampl, jako v hitu I got a woman, s vystřiženým a roztahaným Rayem Charlesem, kterému zase sekunduje francouzská deklamace. Efektní práce s hledáním ztraceného času, možná je fanouškem antikvárního blogu ghostcapital. Výmluvně jeho tvůrčí mechanismus ilustrují remixy, spíš covery, např. ten na albu Ellen Allien: Dust remixes. Dupačky Flashy flashy se ujal důkladně, přitom s ležérností elektronického veterána. Latino nejen bubny, ale celá rytmika beatu, živé plác plác a – zpěv. Většina ostatních producentů trackům bpitch divy Ellen Allien ponechala její vokál, ne tak Jaar, který z extatické disco mantry udělal opět zastřenou, ryze kavárenskou pohodku. Např. i další aktuální jméno, John Roberts, spřízněn popově plochobeatovou volbou, zvolil střídmější úpravu v duchu svého LP Glass Eights, kde se dá vypozorovat hold Detroit technu.

Jak bylo řečeno, Jaar holduje jiným a jinému a jeho budou zřejmě na oplátku oceňovat Samotáři, pro které trip-hop a nu-jazz představují ztracené mládí. Nicolas Jaar mě baví, já se jenom dívám, jak je tam zaháknutej.

PLANET MU
Leckdo už „planeťáky“ přestal posledních pár let sledovat. Když Mike Paranidas v roce 1995 label zakládal, měl romantickou vizi vydávání „krásné, emotivní a náročné elektronické muziky“ a od té doby se do jeho katalogu umístilo více než sto jmen. Ta opravdu zásadní přišla až s eruptivním nástupem UK garage na začátku nového tisíciletí. Na Planet Mu vyšlo jedno z prvních dubstepových (Vex’d – Degenerate, 2005) i grimeových (Virus Syndicate – Work Related Illness, 2005) alb. Čímž se sice Paranidasova vize „krásného“ rozsypala, ale kladné ohlasy přibývaly. Po letech, kdy se dobré střídalo s méně výrazným, se zdá, že Planet Mu v roce 2010 opět našel zlatou žílu. Vydal druhé album předáka ujetých wonky beatů Starkeyho (Ear Drum And Black Holes) nebo osmibitovou verzi dubstepu, kterou jako jedna z mála žen prezentuje Ikonika a její EP Dckhdbtch, ani se skvělým EP Phreqaflex od Falty DL nestřelil vedle. Ale na Planet Mu kralovala tři jména. Tropics a jejich EP Soft Vision, na kterém IDM navlékli do snivých polštářových ataků. Pak se stala trhákem debutová deska She Was Coloured In od vesmírných retro futuristů Solar Bears. Ti se zvukově vrátili do sedmdesátých let, aby si meziplanetární cestování se space diskem, ambientem a krautrockem vysvětlili po svém, z retra udělali nástroj futurismu. Troufám si ale říct, že tím nejzásadnějším byly desky od DJ Rashada, DJ Nata nebo footworkové kompilace, které tak (s několikaletým zpožděním, ale přece) reagovaly na stále populárnější jukeovou vlnu. Ta v Chicagu, respektive ve zbytku světa zaznamenává konečně „úspěch, který si zaslouží“ – slova Neema Nazema, majitele labelu Gettophiles, který se vydávání jukeových věcí věnuje už dvě dekády. Juke stojí někde mezi hip hopem, housem a roztomilou švihlostí. Hudba je dělaná hlavně k jakýmsi „footworks battles“, což je obdoba rapových soubojů. Kruh povzbuzujících černochů, uprostřed kterého se střídají dva tanečníci, kteří soupeří v „kmitání nohou“. Kdybych mohl, hodím vám sem odkaz na jůtub, ale když zadáte „footwork, juke, battle“, jste tam.

Solar Bears - She Was Coloured In (2010)
Je zajímavé (?), asi to vypovídá něco o lidském charakteru založeném na tradici a jistotě známého, že když se řekne „space disco“, futuristické penzum ponese sedmdesátková elektronika. Není v tom žádný rozpor, stačí dát předponu retro. Nedávno měl výročí Jurij Alexejevič Gagarin, ale navzdory někdejším očekáváním mapujeme vesmír spíš zpovzdálí, i když kosmická turistika je už na papíru a finanční těžaři se těší. A to je tak všechno. Zlobit se na Solar Bears, že pod rouškou futuristické elektroniky podávají velmi chutný vývar měkčeného, archaického ambient/krautrocku, by nemělo smysl. Paralely nejsou přímky. Mezinárodní kosmický výzkum měl možná vizi, ale tuzeplanetární ekonomické zájmy vědí, že vycucat planetu do mrtě už není na dlouho a nejsytější kobylka možná stihne odletět černou dírou zoufalství. Elektronické duo z Dublinu?

Krautrock je mladším bratrem ambientu a spolu se vždycky rádi dívali na černobílou kinematografii. Výhony téhle dekády měly blizoučko k filmovým soundtrackům, chutě se s nimi pracuje, a to jak ilustrativně, tak v kontrapunktu, použití je široké a dává dojem niterné spektakulárnosti. A vědecký dušezpyt jde dobře k martenskám i cvičkám, je nadžánrový, spolehlivý overcross, hodí se k psychedelickému westernu i psychologické studii betonové urbanizace. Když jsem hledal adekvátní obrazové paralely k temnému sídlištnímu dubstep/houseu mistra Pinche, narazil jsem na sedmdesátkovou tvorbu fotografa Rona Rodeca a jeho psychografické koláže. Problém s metaforou slepé ulice je ten, že je aplikovatelná na cokoliv, a tudíž na nic – dead end.

Záleží, jak přísní jste na hudební výboje. Jestli hledáte potěšení a jste spíš hédonisti, pak nebudete mít problém, Solar Bears mají tolik předností, že by se z nich dala ušít medvědí kůže, rysí předkožka. Pokud jste pronásledovatelé progresu, tohle je převlečená žízeň. Jistě, analogy především, možná některé poklidnější projekty Moimira Papežiána. Bez dechů a bez dechu. Solar Bears mají stálý tranceový odér, ale zároveň je tam krautrockové pižmo, které se přirozeně přelévá do ambientu, mile a účelně odkazujícímu k triphopu. Navíc nejde jen o letmý závan nápadu, She Was Coloured In je dlouhohrající deska. Pracuje s klasickými citoslovečnými zvuky mňau, je poslechová i jindy než ve dvě ráno, kdy jsi utahaná těžkým večerem a mrtvou půlnocí, kdy ti v hlavě zní všechna ta klišé o návratu nad ránem, s dubstepovou demencí v zádech. Sladkobolná Dolls vyrukovává s ženským sborovým vokálem a v tušeném finále alba to má efekt odhalených kalhotek. Že tam slyším tradiční japonský strunný nástroj? Imitace touhy.