Články / Rozhovory

Lightning Glove: Svoboda! Rovnost! Nikoliv bratrství!

Lightning Glove: Svoboda! Rovnost! Nikoliv bratrství!

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 16.05.2013

Jistě že to není normální, aby vznikly dva rozhovory v tak krátkém časovém horizontu s tak výjimečnou (okrajovou) kapelou, jakou jsou Lightning Glove. Ale tak už to ve světě paradoxů chodí. Ondřej Hlaváč je na svém blogu Freakshow zpovídal před krátkým časem, ale zbylo pár otázek, které chtějí navázat tam, kde skončil, rozvést některé témata. Protože je to kapela s vyhraněným politickým postojem, protože koncert berou jako audiovizuální celek, protože budou vydávat na labelu GNOD a protože: „Musíme se podívat zpátky, protože neexistuje jiná cesta, jak se z toho bordelu dostat, než se prohrabat všema těma sračkama, a zjistit, na čem ty starý zlatý časy byly postavený a proč se nám to teď kurva hroutí, když se vlastně nic moc nezměnilo.“ Aha? Zrušil jsem závorky kurzívou (smích), protože to sranda není, je pořád. Čtveřice Ondřej (Head in Body, Sister Body), bratři Jan (snsbr) + Ondřej (Dizzcock) a VJka Andrea (Aka 47). Zítra hrají s KVB v K4.

Jaký máte vztah k ravu? Distant rave je ze své podstaty odstupem, nahlížení druhé strany, a obecně se dá tahle dichotomie vztáhnout ke všemu ostatnímu, k nahlížení na skutečnost a na věci, které nejsou vidět, nechceme vidět. Vím, zní to blbě, chci říct: jsou dva feťáci – jednoho zajímá euforie drogy, druhého spíš kocovina.
HB: Ten vztah je opravdu hodně vzdálený. Nevyrostli jsme v rave kultuře, spíš je to něco, co nám jako by chybí – v té ideální podobě, která je samozřejmě iluzí nebo snovým obrazem. Držet si odstup znamená se s tou iluzí euforie smířit – ztrácet ji a zároveň si ji udržet. Na kocovinu někdy zabírá vyproštění, na post-trauma se jeden čas testovala MDMA...

snsbr: Head In Body to vyjádřil docela trefně. V čem se možná lišíme, je to, že mě poměrně irituje nostalgie a melancholie, tesknění po starejch dobrejch časech. To je taky jeden z důvodů, proč mě začala zcela míjet debata o hauntologii. Zpočátku – když se objevil Ferraro a Skaters – vypadalo všechno nadějně. Konečně tady byl někdo, kdo řekl dost! Musíme se podívat zpátky, protože neexistuje jiná cesta, jak se z toho bordelu dostat, než se prohrabat všema těma sračkama, a zjistit, na čem ty starý zlatý časy byly postavený a proč se nám to teď kurva hroutí, když se vlastně nic moc nezměnilo. Vím, hovořím tady o jeho hudbě, jako by to byla nějaká sociologická studie. Tak to ovšem nemyslím. Clarkovi s Ferrarem se podařilo uvolnit nějaký stavidla, díky nimž najednou nebylo nic přirozenějšího než poslouchat hudbu z teleshoppingu a supermarketů, sledovat namakaný akční bijce, jak to smažej do všech možnejch sviní a hájej demokracii. Udělat z něčeho takovýho uměleckej projekt, je pro mě vysoce politickej čin – estetizovat zavržené, a tím ho postavit do středu pozornosti, protože jenom tak se o sobě a vlastní kultuře můžeme dozvědět něco podstatnýho. Dlouhý entrée k odpovědi na otázku. Abych odpověděl alespoň trochu v duchu tvý otázky: dlouhodobé hýčkání kocoviny ve mně vzbudilo touhu po rauši. Nemá totiž teď cenu postávat, koukat se na starý vhsky rave parties a říkat si: no jo, to musela bejt nálož, to už se nikdy nevrátí. Ano, nevrátí, ale je důležitý si uvědomit, že ani není o co stát. Už v samotným začátku je vždycky zašifrovanej zánik. Tímhle zpětným pohledem se ho snažíme nahmatat, uchopit a zničit.

„Hudba je otázka estetiky, politiky a hlavně stylu a určité životní pózy,“ říkáte. Jaké jsou vaše politické postoje a jak souvisí se životní pózou. Maska a jedinec. Dělali byste muziku bez politického náboje?
Aka 47: Myslim, že naše hudba se odvíjí ne od umělý pózy, ale od našich vrozenejch povah. My asi neumíme nemít „názor“, postoj nebo si něco nemyslet. Ne vážně, odpověď na tuhle otázku je – představ si jak kočička a pejskové vařej dort, vrazej tam všechno ze sebe bez nějaký extra cenzury a výsledek ti může pěkně pomotat bříško a taky hlavinku, ale ať se ti to líbí nebo ne, tenhle eintopf je suma všech vědomejch i nevědomejch faktorů v nás. Z mýho pohledu se jedná o hodně intuitivní až naturalistickou záležitost, čili opak masek, a to mě baví. S politickym nábojem to pro mě má společnou jenom revolučně-euforickou jiskru a že to myslíme upřímně.

snsbr: Mimo politiku se člověk jen tak nedostane, není to snad ani otázkou volby. Každý náš pohyb nebo čin je politickým postojem. V tomhle ohledu nemůže dělat hudbu bez politického náboje ani takovej Seal. Mojí hlavní politickou ambicí je to, aby se nám podařilo strhnout masku apolitičnosti – to aby nebyla maska neustále zmiňovaná jenom v pozitivních konotacích. K základnímu politickýmu postoji: „Svoboda! Rovnost! Nikoliv bratrství!“ Současná situace v tomhle českým pekle, ve kterým žijeme, je už dávno zralá na revoluci. Pokud se nám podaří jakýmkoliv způsobem k tomu přispět, budu neskutečně šťastnej.

HB: A aby to bylo ještě šílenější: Jakýkoli politický názor v hudbě je póza. „Autentický“ straight-edge je póza, punk je póza, „jsem bolševik“ stejně jako různý jiný adorace svobody, rovnosti, revoluce atd. V tomhle smyslu budem vždycky politický i my.

snsbr: Je to nekonečná komedie umění, která se nemůže přelejt do reálna – osahávání průhlednýho skla.

Dizzcock : Jak říká snsbr, každej náš pohyb, gesto má politický rozměr. V hudbě je de facto všechno dáno do roviny pózy, se kterou se posluchač ztotožní, nebo neztotožní. Na některých lidech pozoruji, že naši pózu vnímají. Předtím nad ní nepřemýšleli, ale když začali, tak se s ní postupně, nenásilně ztotožnili. Z vlastní svobodné vůle. To mi přijde jako malé vítězství.

Na bandcampu, kde je celý Interiér Fantasmagorie (sick), nejsou texty, i když mají svoji roli. Dá se pracovat s češtinou? Jsou nějaké české angažované/aktivistické texty, které vás oslovují?
snsbr: Nevím, jestli se dá s češtinou pracovat, ale pracovat se s ní musí. Beru to spíš jako svůj závazek do budoucna. Několik tracků už česky je, ale zatím žádný nahrávky k poslechu. Je to výzva, dá hroznou práci vymyslet v češtině něco, co nezní trapně, pateticky nebo užvatlaně. Člověk by se o to ale měl pokoušet, je to zbytečný trápení, který nemá skoro nikdy jakejkoliv pozitivní efekt, ale asi právě proto mě to zajímá. Jaký aktivistický texty mě oslovují? Půjdu chronologicky: Karel Sabina, Jaroslav Hašek, Záviš Kalandra, Kurt Konrád, Egon Bondy, Karel Kosík, Ivan Sviták, často Milan Kozelka, Jakub Polák. Safra, dalo to docela práci. Je vidět, že neumatlanejch vod hoven je a bylo vždy jen málo jedinců. Chápu, žes myslel asi hlavně kapely, ale to bych byl už úplně v prdeli. Sorry.

Jak velkou roli u vás hraje improvizace? A jak v tomhle ohledu fungují obrazy Aka 47?
Aka 47: Vnímám, že improvizace lehce ustupuje do pozadí, alespoň vzhledem k tomu, jak vypadaly naše koncerty před rokem. Je to něco jako špatná a dobrá zpráva, ale vzhledem k hudební plodnosti hochů se nějaký zastydlosti při lajvcích nebojim. A co se mě týče – hodně tvrdě se bránim přiřadit si videosmyčky ke konkrétním songům, ještě pořád jedu na první dobrou a totální freestyle. Protože potom se VJing rovná meditaci, musim bejt furt přítomná, naslouchat a nechávat se unýst. Je to supr, protože se člověku rozbuší srdíčko a cejtí, že je ještě stále mlád.

Dizzcock: Zezačátku jsme si jeli hlavně improvizaci, protože nás nebavily vykomponovaný tracky. Byla to záliba v šílenství, rytmu-nerytmu, chuchvalci zvuků, který tě měl rozkopat a poslat do hrobu. V tom jsme se trochu zklidnili a začali víc přemýšlet o tom, jak danej track vyladit, co přidat, co ubrat. Ovšem pořád tam zůstala určitá dávka improvizace, a to ve způsobu, jakým vůbec ten track vzniká. Jeden něco zahraje, druhej se na to napojí, snsbr si mezitím zkouší vokály. Tak vznikne základní kostra, kterou už jenom velmi jemně a lehce upravujeme. Především snsbr si musí počkat, až se my dva vyblbneme a zahrajeme mu něco, čeho by se mohl chytit...

První nahrávka vyšla na kazetě – je to pro vás to „správné“ médium?
HB: Vypadá to tak. Myslím, že to celkem věrně kopíruje náš vztah k dokonalosti (třeba ke zvuku taneční scény) i naše představy o vydávání hudby obecně. Už i euforická hudba se zakukluje do šumu a zavírá do krabičky. Zároveň je kazeta jen jeden z možných artefaktů, kterýma se definuje label nebo scéna; stejně může posloužit jakejkoli jinej objekt, na kterej narazíš na koncertech nebo akcích. Co se týče materiálnosti, kazeta nabízí ze všech médií asi nejvíc vnitřních záhybů, a v tom momentě nám to sedělo i k názvu desky.

Vaše obliba raného dubstepu – vyvinul se ten styl podobně jako další hudební styly, směrem od podzemí k mainstreamu, nebo má nějaká specifika? Byli jste na Skreama v Roxy?
snsbr: Ne, v Roxy jsme byli na Ramadanmanovi, a to všichni krom Aky. Lepší odpověď nevymyslím. Mně teda už od úplnýho začátku vůbec nezajímal dubstep, kterej si jel na stupidním wobblingu a masivní bassy byly tak všechno, na co ses v takový produkci moh těšit. Hrozně mě tenkrát vzaly úplně první nahrávky Buriala, Kode9, Zombyho, Peverelista, Appleblima, Shackletona, TRG, hltal jsem to po gigabajtech. Do mainstreamu už se samo dávno probojoval, ale především jeho wobblingová mutace, která už snad nemůže bavit nikoho. Máme tady ovšem ještě skřípací mutaci (tzv. Skrillexovská větev), která se stále z nějakýho důvodu drží. Nedávno jsem poslouchal kompilačku labelu Keysound Recordings (kterej provozujou pánové z Dusk and Blackdown) a našel pár věcí, který navazujou na to, co mě na dubstepu vždycky fascinovalo. Jména jako Wen, Visionist, Beneath budou za chvíli zase znát všichni a je to tak dobře.

Dizzcock: Já si ještě pamatuju, jak jsem si hrozně ujížděl nad první deskou Starkeyho, kterej ten zkurvenej wobbling taky používal. U něho jsem to dokázal překousnout. Hlavně ty pasáže, kde žádnej wobbling nebyl, mě dostávaly. Nejdůležitější jsou pro mě v dubstepu a jeho různých větvích masivní, extra giga bassy, nebo takový ty podprahový, který cítíš jenom velmi jemně, jak rotují okolo tvýho ucha a vpijou se do tvýho pohybu. Momentálně si v tomhle ohledu ujíždím na trapu, trill shit, southside bass music, bounce nebo jak to chceš ještě jinak nazvat. Slyšel jsem prvních pár věcí z připravovaného alba Zombyho, které má vyjít zase pod 4AD, a ten kluk trapu taky podlehl. Hrozně se na tu desku těším.

Jak se to má s KLaNGundKRaCH a jakou roli kolem něj hrají další vaše buňky?
HB: KK se vždycky definoval jako noisovej label, paradoxně ale až v poslední době se to naplnilo tím širším, nejen žánrovým významem. Není vůbec jasné, kdo to je, komu na tom ještě záleží a komu už ne, jako by to byla volná značka, která je k dispozici pro náhlý impulsy, nápady nebo související aktivity. Určitě svou roli hraje to, že klamm s Elsou Aids přesunuli těžiště do časopisu A2, kde dál pořádají koncerty pod hlavičkou A2+. Další paradox je, že ve chvíli, kdy label jako projekt zeslábl, začínají se objevovat ohlasy z různých stran a lidi, kteří na něj odkazují. Možná to je přesně ono. Mě v posledních letech vyhovovala víc forma blogu a představa rozložit věci v širším kontextu (prostor písmen KLaNGundKRaCH se sám o sobě ukázal hodně sevřenej). Možná proto jsme kazetu nakonec i vydali pod Red For Colour Blind; jiné spřízněné věci se zase objevují na labelu Blood in the Boat, dalším efektu ono tříštění. Z aktivních projektů zůstavají pořád No Pavarotti, Rouilleux, Core of the Coalman, Sister Body, RUiNU, přibyl White Wigwam... V plánu je kazetová kompilace, která by mohla současnej stav osvětlit asi nejlíp.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Jakub Nový (Prague Music Week): Velkou mezeru vidím ve vzdělávání

redakce 30.09.2024

Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.

Midirama (Fuchs2): Musí tam být oheň!

Libor Galia 26.09.2024

Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?

Mikuláš Svoboda (HYB4): Přivézt Sungazer je splněný sen

Mariia Smirnova 24.09.2024

Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace