Marek Dočekal: Žižkovská Noc je víc komunita než festival

Noc padá na pražský Montmartre, bohémskou čtvrť, kde je všude a ke všem blízko. Místo s různorodou minulostí se na tři dny stává (časo)prostorem s jedinou přítomností. Devátý ročník multižánrového festivalu Žižkovská Noc se kvapem blíží a opět za ním, mimo jiných, organizačně stojí Marek Dočekal. Neúnavný promotér, hudební nadšenec a aktivista se rozpovídal o kouzle žižkovských ulic, pořadatelských radostech i strastech nebo o letošním festivalovém vizuálu.

Žižkovskou Noc beru víc jako komunitní festival než ten městský. Ulice dýchají, hloučky lidí pendlují z místa na místo, diskutují, potkávají se, poznávají se. Sleduješ, jak tohle „dítě” roste, učí se chodit. Čím je pro tebe právě Žižkárna?
To podepíšu, Žižkovská Noc je pro mě víc komunitní záležitost než fyzická kulisa pro kulturu. Je to pro mě „safe space”, kde se můžu cítit dobře a bezpečně a kde se snad cítí dobře i naši přátele, co festival pořádají anebo ho navštěvují. Je to pro mě nehmotné místo, kde můžeme hrát podle našich pravidel. Místo, kde nemusí platit všechny tržní principy z toho velkého světa tam venku, který dle mého kulturu neskutečně deformují. Preferujeme kooperaci a koordinaci místo konkurence. Devátým rokem se to daří a dělá mi to radost. Co snad může být lepší než trávit čas s přáteli? Jedinej důvod, proč festival existuje, je jen a pouze přátelství. A komunita.

Ta akce roste, rok od roku. Nejen programově, ale taky svým významem. Rostou i ambice mít na festivalu některá všeobecně velká, známá jména?
O akci je rok od roku větší zájem a snažíme se toho našeho otesánka trochu kočírovat, aby nás nepřerostl a nesnědl ke svačině. Ve slovech je velká moc, proto spíš než že festival „roste”,říkávám „rozšiřuje se”, je to příhodnější. Nerosteme do výšky a počtu scén, ale spíš prorůstáme do základů a do šířky, aby byl kvalitní, ne co největší. Chceme být ne největší, ale pokud možno pestrá a hlavně kvalitní akce.

Naše ambice je nemít ambice. Viděl jsem více pozoruhodných akcí plných ambicí, které se během let nedařilo plnit, a zůstaly tak jen vzpomínky. Ambice Žižkovské Noci se od prvního ročníku tolik nezměnila: propojit nepropojitelné a vytvořit jedinečný časoprostor pro všechny zúčastněné. A s tím mohou pomoci i všeobecně velká a známá jména. Mohou na akci dostat ty, které by jinak Žižkovská Noc nezajímala. A skrze zájem o známější kapelu si snad fanoušci najdou čas i na ty neznámé, co jsou teprve na začátku. Ale abych se nevyhýbal otázce – ano, chceme mít na akci zajímavá a známá jména, ale program nikdy nestál jen na známých jménech. Základ festivalu spočívá v žánrovém rozpětí, ne na tzv. headlinerech.

Když bys měl jmenovat několik interpretů, bez ohledu na fakt, jestli jsou ve vašich možnostech, která jména bys sám na Žižkovskou Noc vybral?
Bez ohledu na možnosti bych vybral System of a Down. Kapela kombinuje žánry, kriticky se vyjadřuje k dění ve světě a dává tak hudbě přesah, který míří přímo k lidem a k emancipačním bojům, a zároveň se to zkrátka dobře poslouchá a není to šílené klišé. Ze stejných důvodů bych vybral třeba Irie Revoltes, Rage Against the Machine, The World/Inferno Friendship Society, Chumbawamba… takové kapely by pomohly šířit přesně to, o co nám jde – spojovat lidi a inspirovat se.

Pokud bych se překonal a nechtěl etické přesahy, tak Queens of the Stone Age. A to jen z toho důvodu, že tu kapelu mám rád. Jenže staré okřídlené pořekadlo říká, že „ten festival neděláme pro sebe”, to by tam jinak bylo jen třicet blackmetalových scén.

Full Moon je už druhý rok namočený do tzv. kurátorovaných programů. Věc, která je na zahraničních akcích vcelku běžná, v případě tuzemských festivalů spíš ojedinělá. Plánujete nějaké další spolupráce tímhle směrem? Je to pro Žižkárnu žádoucí oživení?
Čtvrtým rokem je součástí festivalu promotérský kolektiv Heartnoize a s jeho připojením se zvedla jak kvalita programu, tak jeho organizace i prezentace. Šlo v jejich případě o první kurátorovanou scénu, i když jsme program připravovali společně. Otevřelo mi to oči v tom, že existuje model spolupráce, který je win-win, a že existuje mnoho mladých promotérů a promotérek, kteří by se na festivalu rádi podíleli. A z kuchyně Heartnoize přišel i nápad na širší kurátorovaný program pro předchozí i nadcházející ročník.

Návštěvníci festivalu si zaslouží ten nejzajímavější a nejpestřejší program, který je k dispozici. A já opravdu nemůžu znát všechny kapely světa, i když si to někteří myslí. Kurátorované scény jsou to nejzajímavější, co se na festivalu děje – jde vždy předně o kvalitu, ne o kvantitu. Osobně mě přípravy těchto scén nejvíce baví. Zároveň tím zpřístupňujeme festivalovou produkci zajímavým projektům, nechceme si jen jet na vlastní triko. Pro letošní rok chystáme několik kurátorovaných scén, jedná se zhruba o pětinu programu. Několik z kurátorovaných scén je navíc věnovaných regionům. Chceme představit program třeba z Karlovarska, Plzeňska, Kolínska nebo Ústecka. Spolupracujeme s promotéry přímo z regionů a chceme vybrat to nejzajímavější. Mimo Prahu se děje tolik zajímavých věcí…

A podobně to je i s žánrovými scénami. Jako s Full Moonem spolupracujeme s dalšími význačnými promotéry. Své scény budou mít vedle zmíněných promotérské kolektivy Jednota, Na scénu, Dada Booking, Onyx, kolektiv okolo klubu Punctum, pomáhá nám několik DJs z festivalu Let It Roll, nad dvěma scénami bdí Prokop Holoubek z Bumbum Satori… a tak bych ještě mohl chvíli pokračovat.

Žižkovská Noc nabírá kontrasty a stále více prohlubuje taky doprovodný, nehudební program. Divadlo, performance, autorská čtení, slam poetry, loni došlo i na stand-upy. Ještě ti v nabídce něco chybí? Nemáš strach z programového přesycení?
Sousloví doprovodný program nepoužíváme, žádný takový na festivalu není. Divadelní i básnické formy jsou si s těmi hudebními zcela rovnocenné, neupozaďujeme literární a divadelní program, jestli to tak lze označit u jiných festivalů. Vývoj festivalu směrem k divadlu, čtení, slamu, site-specific a performanci je přirozený. Není snad jedno, zda chce někdo něco vyjádřit skrze kytaru, syntezátor či skrze báseň nebo alternativní divadlo? Jde nám o obsah.

Strach z přesycení nemám, ale uvědomuju si, že se to může stát, pokud budeme opakovat jen zaběhlé vzorce a pokud bychom se tvářili, že to uděláme tak, jak to „dělají ostatní”. Nehudební program koordinuje Petr Dlouhý, zkušený dramaturg a nejlepší člověk, co znám. Přesycení máme na paměti a snažíme se mu důsledně předcházet uvědomělým výběrem – nejde o to oslovit co nejvíce lidí, ale nabídnout co nejbarevnější spektrum současné scény. Pokud to budeme dělat tak i nadále, nemám se čeho obávat.

S láskou vzpomínám na předloňský ročník, který vyvrcholil DJskými sety na vrcholku žižkovského vysílače. Žižkovská Noc vážně není jen o muzice, ale nechává poznat zajímavá, netradiční místa. Má Žižkov stále kam (pře)růst, kam návštěvníky zavést?
Každý den je pro mě dobrodružství, i procházka pro rohlíky se na Žižkově může zvrhnout v malý sitcom, kdy omylem najdu geniální kavárnu na akustické koncerty či úplnou náhodou objevím zcela zařízený klub v ulici naproti Vystřelenýmu oku… Žižkovská Noc je i o těch zajímavých místech a příbězích, které se tam dějí. Nejedná se jen o odosobněné zmrdské kavárničky, ale o místa s historií, duchem a identitou. Je v tom magie, kterou snad pak návštěvníci cítí. Každý rok hledáme vedle klubů i taková netradiční místa, několik jich máme přichystaných i pro tento rok. Nepřestávám se divit, kolik těch kouzelných míst Žižkov stále nabízí. Kavárna na Vítkově nabízí nejlepší výhled v Praze, ze sálu Venuše ve Švehlovce se tají dech a v Žižkovšišce si člověk opravdu není jistý, zda je v Praze, či na druhé straně světa.

Festival už dávno není jen o Žižkově. Ale o „žižkovském” stylu života – propojování, přátelství a touze udělat něco zajímavého. I proto nemáme problém na akci přizvat kluby ve Vysočanech (Modrá Vopice), na Vinohradech (Carpe Diem, Vinohradský Pivovar) nebo v Holešovicích (Cross, Centrála, Alta, Fusch 2, galerie Lítost). Pokud má festival mít šanci přežít, musí se přestat vázat na hranice Žižkova, které jsou umělé jako snad každé nakreslené hranice. No borders, no masters. O Žižkov mám zároveň strach. Gentrifikace si z této nádherné čtvrti ukusuje velký sousta a sám se divím, jak se mé oblíbené ulice proměňují ze dne na den. Tímto tempem jednoho dne budeme mít Prahu rozparcelovanou developery a spekulanty, bez jediné hospody, zato pěkně čistou, aby šla co nejlépe prodat. Jenže bez života a místních obyvatel. A tím dnem zanikne i „žižkovský” festival.

S tím se pojí i má další otázka. Majitelé a provozovatelé prostor už o vás ví. Je stále těžší (případně snazší) domluvit některá další či stávající místa? Víc byznys nebo ještě taky prestiž?
Každý rok několik klubů zanikne a na nás pak je najít náhrady. Klasické kluby o nás více méně ví, ale to naši pozici nikterak nezjednodušuje, protože se jedná stále jen o jeden víkend z těch dvaapadesáti, které rok má. I tak si troufám říct, že s většinou majitelů-provozovatelů na Žižkově jsme přátelé a na pořádání festivalu se těšíme jako na společně strávený čas na dobré věci. Občas jméno festivalu pomáhá ke snazší dohodě. A občas to funguje přesně naopak – při představě Žižkovské Noci, desítek a stovek lidí v ulicích, se někomu protočí panenky a s díky odmítne, že takovej bordel nemá v hospodě zapotřebí.

Několik míst na Žižkově jsme si sami vyškrtli ze seznamu – například Zahrádky Žižkov anebo legendární metalové kluby Kain a Exit Chmelnice. Všechny tři místa měla z našeho pohledu v minulosti problematické vazby na rasisty a xenofoby. A to je něco, s čím nechceme a nebudeme mít nikdy nic společného. Raději najdu klub v Holešovicích a budu k němu řešit autobus ze Žižkova, než abych se musel snižovat ke spolupráci s lhostejnými lidmi, kterým je fuk, že jim v klubu hrajou rasisti, popřípadě hudebníci s vazbami na rasisty.

V motivu letošní grafiky jsou skutečná žižkovská graffiti. Kdo s tímhle zajímavým nápadem přišel? Máš mezi těma „malůvkama” nějakého svého favorita?
Autorem je Vašek Kokeš, náš festivalový grafik ale hlavně kamarád a skvělý glosátor. Myšlenka byla jednoduchá. Zbavit se kníratého Žižky jako loga festivalu, zkrátka trochu dorůst. A druhá myšlenka je ještě jednodušší – prezentovat to, co je Žižkov. Co dělá Žižkov Žižkovem. I když je pro mě festival spíš myšlenka než prostor, tak v tom prostoru se stále musíme pohybovat a v něm vznikají naše lásky i stesky. Graffiti k tomu místu patří a všechny z plakátu jsou ze Žižkova. Neříkáme tím „Žižkov je špinavá díra plná graffiti”, ale že Žižkov je zajímavý časoprostor, který svojí jedinečnost projevuje třeba i skrze graffiti.

Má nejoblíbenější je „Odpouštěj a miluj”. Chci si to nechat vytetovat. Je to furt lepší než být plný nenávisti. A to bohužel umím až moc dobře.

Ke chvále samozřejmě patří i kritika. Na co fanoušci vloni poukazovali, kde si sám viděl největší rezervy a co bude letos jinak? Nějaké zásadní či zajímavé novinky?
Kritika se roky nemění. Málo místa v klubech je evergreen, kterému se snažíme vyhnout důslednou dramaturgií. Klasicky slýchávám kritiku směrem k načasování koncertů, že v jeden moment hraje více kvalitních interpretů a nejde to vše stihnout, ale o tom ten festival je. To vše lze ale naštěstí řešit. Fronty před kluby už nejsou tak obrovské, jako v minulosti, i kapacitně se to zvládá. To byl ostatně důvod, proč jsme trochu riskantně přidali v roce 2016 třetí festivalový den, který tyto kapacitní problémy řešil komplexně. Ročník 2018 byl ve znamení zkvalitnění produkce a jsem rád, že si toho interpreti i návštěvníci všimli.

Najdou se interpreti, kteří účinkování na festivalu odmítají. Důvody jsou různý, někdy relevantní, občas mimo mísu. Možná vypadáme jako obrovská akce, možná v tom hraje roli to naše žižkovské Beverly Hills. I tak jsem rád, že stále jsou kapely, které přemýšlejí, kde hrát a kde ne, a rozhodují se na základně oduševnělé úvahy. Že to nejsou bezmozci, co berou za cestou ke slávě každou akci. Takže i když to pro mě znamená, že některé dobré interprety si na akci nepozvu, tak jsem stále rád, že se to děje a že se svobodně rozhodují, i když v můj neprospěch.

Největší rezervy vidím v nás samých. Kenzo z Crossu nám v minulosti dal několik cenných rad. Nejvíc mi v hlavě zní ta, že je důležité najít pro přípravu akce ty lidi, kteří jsou ve všem lepší a schopnější než ty sám, a těm začít důvěřovat. Jinými slovy jsem si uvědomil vlastní limity a letos jsme poskládali organizační tým, z něhož mám opravdu radost. Vládne nejlepší nálada v historii festivalu a třeba i nakonec tušíme, co a jak plánujeme a uděláme. To je ideální moment, aby se všechno posralo, ne?