Medvědovo psychrockové okénko XIV: Zprávy z Noise Party V.

Na pátou Noise Party vyrážíme z Pardubic, hodiny ukazují půl druhou. Stihneme první kapelu, nestihnem? Alespoň máme vyzklizenou garáž, ne? Za náma pytle s tunou harampádí, které otec vyskladnil z garáže takovým stylem, že už to prostě v sobotu ráno nešlo dál. Část osazenstva se po třech minutách jízdy začíná ládovat tajemnými perníčky. Někde uprostřed Vysočiny to začíná fungovat. Co nefunguje určitě, je pružná doprava. Snažíme se to odlehčit sestřihem toho nejlepšího z dabované verze Komisaře Maigreta.

Po třech a půl hodinách projíždíme Prachaticemi. Prodavačka v tabáku hlásí za prvním kruháčem doleva, na dalším doprava a pak už to nějak najdete. A je to tak. Po deseti minutách sjíždíme do míst, do kterých by se sjíždět ani nemělo. Výška trávy na lukách stoupá, kopec je strmější a cesta neupravenější, au, výfuk. Potkáváme kamarády, co si jdou zavolat na kopec, dole není signál. Jestli prý máme dobrý brzdy, tak to zvládneme. No to si piš, že máme. Před náma konečně kemp jak z foglarovky, ale když se rozhlédnu kolem, myslím, že Jaroslav by tohle neschvaloval. V údolí několik chatek, velká trempská jídelna, kde probíhá muzika, kolem pár stanů a po areálu se šourá bandička vyčazených pohodářů.

S plzeňskou crew se přivítáme poslechem Kábátů – demo Orgasmus, prověřená klasika. Prosvištíme ještě pár hitů od Kryptor, Míra přeparkuje náklaďák a spustí plošinu, ze které už bude po zbytek večera takzvaně „číhat“. Jdeme dovnitř. V jídelně asi 40 platících, ach jo. Těžko říct, jestli za to může nedostupná lokalita nebo výše vstupného. Bar je solidní, ale nikoliv v režii pořadatelů, takže tímhle se provar lepit nebude.

Zrovna hrají VELO (též Velikonoční Ostrovy). Jestli se nepletu, jsou z Chebu. Už napohled vypadají jako parta ostřílených veteránů, vinyl si vydali sami bez velkého haló, z pódia duní undergroundem ovoněný 90's emo hardcore. Poctivý oldschool. Takhle ho tu od časů Ember moc kapel nehrálo, navíc s trubkou v sestavě.

Ostravští At Bona Fide patří (společně třeba s Manon Meurt, kteří hráli na Noise Party warm-upu den předem) k nepříliš početné skupině kapel, která u nás hraje pravověrný shoagaze. Kytara, basa, bicí, ledabylé vokály. Kytarista si zapojil dva aparáty, hlukem zaplnil celou místnost a pokud by vás při poslechu napadlo první EP Ecstasy of St. Theresa, jste na správné adrese. At Bona Fide hrají s punkovým nasazením a bubeník, který drtí jen kopák, virbl a pár želez, se zvláštně opožďuje, což vytváří podivnou halucinogenní náladu.

I následující Sheeva Yoga patří k zástupcům ostravské (a vydatné) ug scény, v tomhle případě se dá mluvit o klasicích. Nepamatuju si, jak dlouho už hrajou, ale s ohledem na dvě patky, které drží na hlavách basáka a zpěváka, bych si tipl, že minimálně od roku 2000. Sheeva drtí power violence/fastcore a momenty, kdy to začnou sypat, stojí za to. Já bych asi ocenil méně vyhrávek a více sypaček, ale i tak se jednalo o hodně slušné vystoupení. Dekáda po evropských pódiích holt udělá své.

Nastupují Black Tar Jesus. Dnes v sestavě i s druhou kytarou, kterou drží v rukou (ano, další!) ostravská legenda Bejbiš. Několik vystoupení BTJ už jsem zažil (dvě desítky?), tohle patří k těm nejlepším. Zazní pár klasik z debutu a pár nových věcí, mezi nima i jedna špičková instrumentálka, Bejbišova kytara všemu dodává ráz, ostatně jedná se o jednoho z mála mladých českých kytaristů, který si vybudoval osobitý a nepřeslechnutelný styl.

Plzeňští bubáci ██████ naservírují porci epického screamo/black metalu (to je škatulka!), pár skladeb z debutového EP, několik novinek. Předposlední skladba dává najevo, že NICky stagnovat nebudou a do jedné škatulky se zakopávat nehodlají – dlouhá gradující skladba s occult rockovým riffem nepřipomíná nic z jejich předchozí tvorby a značí posun dopředu. Těším se, co přijde.

Následuje jihočeská legenda extrémního hardcore Gride. Delší zvukovka, bubenické sólo, srovnat hladinu řvoucích kytar, menší průtahy, ale stojí to za to. Za dvacet let existence si Gride umí udělat dobrý zvuk téměř v jakýchkoliv podmínkách. Dvě kytary, basa, bubeník se dvěma kopáky, ale bacha, žádná prvoplánová exhibice, a do toho klátící se postava dvoumetrového zpěváka Inyho, člověka s jednou z nejpozitivnějších stage appearance v extrémním hardcore vůbec. Civilní vystupování Gride nemění nic na tom, o jak šílenou mlátičku se jedná, hranice grindcore, fastcore či power violence se tu stírají a výsledkem je precizní koncert od kapely, která patří mezi světovou špičku, aniž by se někam kdy srala. Jedním z důvodů, proč tu Gride hrají, není jejich domovská lokalita (částečně pochází z Prachatic, pravidelně účinkují na akci Rechle a zběsile), ale i vůle a chuť kapely koncertovat i za hranicemi hardcore scény.

Finále mají na starost Don Vito. Ty nárazově potkávám už zhruba deset let a jsem zvědavý, kam se jim podařilo jejich speed noise rock posunout, a neradostně zjišťuju, že hlavně do „důchoďáku“. A teď mě neberte za slovíčko, ale pamatuju si, když jsem je viděl jako puberťák a na pódiu byla živelná partička ve věku dvacet/třicet let, o dekádu později je znát, že nekonečné koncertování po kontinentech a roky v dodávce se na lipském triu podepsaly. Samozřejmě, jejich vyhranost a technika je precizní a Don Vito jsou v Evropě rodičema stop-and-go-speed-ratatatatata stylu, ale já bláhově čekal, že po dlouhé pauze (naposledy roku 2008?) mě pořádně překvapí. Nepřekvapili, odehráli dobrý koncert, kvůli kterému publikum čekalo až do pozdních hodin, a kdo měl v tu chvíli berle, směle je odhazoval anebo s nimi diktoval tempo, které, pokud ho udávají Don Vito, není snadné spočítat.

Pro přeživší si ve finále zadýmil DJ Náruč Aster, který set natáhl až do pozdních ranních hodin a kolem desáté finišoval experimentálním drone setem na Micro Korg syntezátory, prohnané přes stereo soustavu svého osobního vozu, a při dojezdu v Prachaticích nám všem předvedl, jak se za znělky Nemocnice na kraji města provádí poctivý macho parking.