Medvědovo psychrockové okénko XVII: Destruction Unit živě

Destruction Unit živě. Kauza sama pro sebe. Pětice lidí na pódiu vypouští démony, ale není to žádná póza. Tihle chlapíci je evidentně mají a živé hraní je pro ně katarze. Nejedná se přitom o partičku bubáků ze severu Skandinávie, které zmátla nekonečná noc a přiměla je k páchání obscénností s warpaintem na ksichtě. Takové by si Destruction Unit nejspíš dali k snídani – jen kdyby měli tu potřebu.

Destruction Unit pochází z Arizony, ze státu, který chcete vidět maximálně z dálnice. A ideálně z dobře klimatizovaného auta. Pokud vám tedy nevadí nelidské dusno, teploty nad čtyřicet stupňů a kamioňáci smyslu zbavení, vyvalení na odpočívadlech a ládující se burritem z Taco Bell, ze kterého v lepším případě dostanou pětidenní sračku. Horizont měst, často starých něco málo přes sto let, tady většinu roku halí mlžný opar a ruská droga Krokodil, notoricky známá pro nepříjemný vedlejší efekt (trvalé a ve výsledku terminální rozežrání tkáně), je ze všech padesáti států Ameriky dostupná snad jen v Arizoně. A z takového města pochází i tato pětka – Tempe, Arizona.

Ryan Rousseau založil Destruction Unit jako bokovku k The Reatards (ad 2000). Ti s odchodem Jaye Reatarda z pozemského světa pochopitelně nehrají, takže Destruction Unit dostali volný prostor. Pozornost jim věnoval populární lovec lebek, label Sacred Bones (deska Deep Trip, 2013), který koketuje s každým, kdo dneska za něco stojí a kdo s trochou kultovního oparu vyčnívá. Nedávný sedmipalec jim vyšel na labelu Suicide Squeeze, kazety vydávají na domovské značce Ascetic House, kterou má pod palcem především JS Aurelius (sólo jako Marshstepper).

Ryan Rousseau je vůbec zajímavá postava. 15 let pracoval jako řidič FedEx kamiónu, má vstřícný vztah k drogám a chlastu a na první pohled působí jako zvláštně nesmělá, ale nevypočitatelná postava Caseyho Afflecka z filmu Killer Inside Me. Je v něm ale přesně to, co dělá z Destruction Unit tak živou a uvěřitelnou kapelu. Přetlak. Mimo Destruction Unit vydává ještě jako Dismal Lights (synth, elektronika, ambient) a něžné psychedelické sólovky šíří pod vlastním jménem na dobře utajené značce Cactus Man Records.

Pokud si dáte dohromady všechny indicie, asi vás napadne, že Destruction Unit jsou v podstatě stejná kapela jako třeba australští Cosmic Psychos. Pochází z podobně magorské lokality (Austrálie nebo Arizona, to je jedno) a koncerty jezdí hrát hlavně proto, že se tam můžou zadarmo ožrat. Chyba lávky, tihle klamou tělem.

Když jsem potkal Destruction Unit před koncertem v Berlíně, nervózní pocity dosahovaly až brutálně sžíravé intenzity. Bývalá zubařská ordinace, dnes klub West Germany. Chlapíci si nervózně prohlíží škopky a zbytek aparátu. Nikdo z nich skoro ani necekne, maximálně se pohádají na pódiu, když dojde na to, jestli zapojit všechny pedály do cestovního měniče napětí, který možná ani není měnič napětí. Elektrizující, nepříjemnou a podivnou atmosféru jdu raději uvolnit do vietnamského bistra za rohem. Když se vrátím, na jejich merch stole leží papírek s nápisem GIVE US DRUGS, trocha trávy jim zjevně udělala největší radost za celý den. Předkapela P.U.F.F. konečně mizí ze scény, byla to hrůza. Jediným poznatkem je, že v tomhle až teatrálně špatném projektu hraje někdo ze Stereo Total.

Kolem půl jedenácté se za velmi strohého osvětlení začnou na pódiu klátit čtyři chlapíci, které pohání bubeník s image black ops. První hrábnutí do strun jedné ze tří kytar dává tušit, že tohle bude kurevsky nahlas. Bum. Začne první song. Nadšení. Publikum asi o sto lidech sebou začíná mrskat. Rytmická sekce je neuvěřitelná, nonstop tepající bubeník v ideální souhře s basákem a jeho hrou à la Black Flag na speedu s razancí šicího stroje. Energie je asi desetinásobná oproti desce Deep Trip (zvukově si Destruction Unit zařaďte do kolonky „energeticky našláplá psychedelic-garage-punk-jízda“), z níž zahrají první tři a poslední song. Zhruba po patnácti minutách chytne Ryana rapl. Rozmačkám kytaru. Rozmačkám sebe o zeď klubu. Rozmačkám kotel bicích. Udělám všechny tři věci najednou a ještě se u toho pokusím uškrtit kabelem od mikráku. Nejlepší možná bude, když se na všechno vyseru a jen vyhulím zesík na max a opřu o něj kytaru. Za chvilku se to podobně rozhodne řešit i Aurelius a vazbící kytaru začně modulovat horou efektů. A třetí kytarista se pokouší přizabít stojkou na zesilovači. Rytmická sekce jebe pořád stejně. Konec. Destruction Unit se konečně začíná rýsovat úsměv na rtech. Tak to byla rychlovka. 20 minut maximálně.

Takhle rychle se občas s koncertem nevypořádá ani power violence mlátička, natož kapela s klubem narvaným fanoušky a skladbami o průměrné délce čtyři minuty a třicet sekund. Ale Destruction Unit tady nejsou kvůli vám. Ale kvůli sobě. Takže si naserte a dejte jim svoje drogy!