Melanie Martinez + Alvarez Kings, 12.11.2016, Lucerna Music Bar, Praha

Když jsem se blížila k Lucerně... rychle jsem se blížit přestala. Ono nebylo kudy. Asi jdu pozdě. Asi je vyprodáno. Sakra, úplně všichni se blejskaj. A já se neblejskám. No kam jsem to vlezla... Fajn. Snad je to jen pocit, že mám v kapse u kalhot něčí ruku. Trnu pokaždý, když dívka přede mnou pod přívalem náhlého nadšení poskočí a zabodne si můj objektiv přímo do hlavy. Au. Pardon. Jsme si tu všichni tak nějak blízko. „Já se tyvole normálně asi zamilovala!“ ozývá se odněkud zpovzdálí, když zpěvák předskakujících Alvarez Kings prosí diváky, aby dotvořili atmošku světýlkama svých mobilních telefonů. Báječný. Romantika. Mám křeč v noze.

A když jsme u tý křeče... na pódiu právě štelujou obří maketu dortu. Se svíčkama. Hezky jednu po druhý tam znaveně přináší týpci, kteří vypadaj, jako by právě nyní probíhala jejich první a těžce nedobrovolná konfrontace s popovou hudbou a růžovou barvou. Ach, ti laxní bedňáci! Přitom minimálně devadesát pět procent publika by dalo cokoli za to, aby si místo nich mohlo šmátnout na látkovou šlehačku... No a konečně Melanie. Melanie, kterou nebylo vidět, jelikož každý napřáhl ruku a jal se pořizovat kvalitní audiovizuální záznam koncertu. Melanie, kterou nebylo místy ani moc slyšet, protože měla problémy s hlasem. Melanie, která by asi potřebovala dovču, ale to nejde, z něčeho ty dva chlapíky v kostýmech oslíků přeci zaplatit musí. Páč ti budou dozajista požadovat i speciální oslí přirážku za újmu na cti... Melanie, která se snažila, ovšem trochu to celý drhlo. A telefony. Telefony všude. Ukamenujte mě s nima, ale prosím, ať už je konec...

V pasáži před sálem posedávají desítky zpruzených rodičů. Ze dveří vychází rozzářená skupinka divactva, která se jednohlasně zajíká radostným: „Ona je úplně BOŽÍ!“ Byl to koncert, kde primárně a možná ani sekundárně nešlo o hudbu. Nic víc, nic míň.