Rejžák #17: Kusturica na Kubě a Vec jako Coelho

The Avalanches vydali svůj debut před šestnácti lety. Beck vydal Odelay dokonce před dvaceti. Někteří z nás si oboje dokonce pamatují. Jsme starý. A máme děti. Ale ne všichni, takže jsou hodnocení v dnešním Rejžáku poznamenána rozdílnými životními zkušenostmi. Je to tak v pořádku, prožitek z hudebního díla nejde úplně oddělit od osobnosti toho, kdo to dílo poslouchá a hodnotí (a koneckonců ani od osobnosti tvůrce, jakkoli se vám kdekdo bude snažit tvrdit opak).

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) The Avalanches: Frankie Sinatra

karl: The Avalanches vždycky dělali hudbu, jako když vařili pejsek s kočičkou, Frankie Sinatra je ale jako první singl po šestnácti letech trochu frustrující zážitek. Bigbeatový podklad zestárl nejvíce, divné samply atakující hranice vkusu už po letech s YouTube nepůsobí tak divně a klip je trochu moc pubertální. Pořád ale věřím, že nová deska bude geniální! (3)

lenka m: That boy needs therapy. Jsme čekali pěkně dlouho a jejda, první není úplně trefa. (3)

blueskin: Super! Skladba, která vám začne lézt krkem už během prvního přehrávání. Věřím, že se všichni zúčastnění u jejího nahrávání královsky pobavili, bohužel se ale to pobavení nepovedlo přenést přes dveře studia. (1)

maxim: Jedna z mých nejvíc nejoblíbenějších kapel a desek svého času, k nim se budu vracet vždycky. Ale tady pustili trochu málo gramofonů najednou? Kusturica na Kubě. Rád bych řekl, že jsem se šestnáct let těšil, ale o tomhle se mi zdálo. Smutek zalévá mou sinalou tvář. (0)

jakub: Coo? To je to fakt tak blbý? Asi sem trapnej no, nechodil sem v devadesátkách do Belmonda ani k Amritovi do Kotelny. Nebo je to tím, že nemám žádný očekávání? The Avalanches jsou pro mě kult, co sem nikdy nezažil, akorát zpětně docenil. Panebože, dyť tohle má groove jak blázen! Mrzí mě akorát to, že sem je na Primaveře nestih´. Naštěstí tam těch škarohlídů nebylo tolik, co tady. Přál bych vám vidět aktuální podobu LCD Soundsystem, to by vám teprv hnulo žlučí! (4)

2) Kelsey Lu: Dreams

karl: Rádioví dramatugrové z toho asi nebudou moc nadšení, ale ty první ambientní čtyři minuty skvěle navnadí na moment, kdy Kelsey konečně začne zpívat. Prý to celé nahrála na jeden pokus v kostele v brooklynském Greenpointu. Chtěl bych tam v ten okamžik být, protože to muselo být něco, jako když bůh udělá zázrak. (5)

jakub: Radost z toho nemám ani já a to bohužel nejsem ani dramaturg. Možná bych neměl psát Rejžák potom, co se vrátím z piva. Oukej, dám si ještě drink a počkám. Čekám. Pořád čekám. Mám to přeskočit? Ne, budu na sebe přísnej. Hele, tohle je fakt hrozivý. Připadám si jak v nějakým dementním filmu s Kevinem Costnerem (ne ve Vodním světě, toho si cením). A dost. Počkat, už se něco děje! Hele ne, na tohle sem moc blbej. Naivně sem si myslel, že mi četba Angažovaného pozorovatele od Raymonda Arona pomůže, ale nenapadá mě nic víc, než - chudák kůň. (1)

maxim: Indiánská baletní epopej? Řekl bych „panečku“, ale to by bylo genderově nekorektní. Takže „dámičko“? Musím se zeptat Mary C, do háje, když už nechci psát o tom úžasném ohonu vlasů... Na rozevírající se květ po ránu se v rádiu nepodíváte, to je jasný. A epopeje dávaj na Vltavě, jen dílované. Já mám času dost. (4)

blueskin: Nějak se nám s těma klipama natočenýma v Mohavské poušti poslední dobou roztrhl pytel. Tahle paní aspoň nesprejuje kaktusy ani nezvedá jeřábem palmy i s kořeny! Hudba je zajímavá i bez doprovodných obrázků, minimalistický doprovod skvěle pasuje k celkové náladě skladby. Jsem zvědavý, do jakých směrů se Kelsey Lu vydá na EP Church. Možnosti i potenciál tu vidím značné! (4)

lenka m: Úvod je tak dlouhý, že u mě vyvolává akutní frustraci. Chápu, gradace. Jen jsem ten pomyslný vrchol nenašla a katarze u mě absentuje. Že by byl na vině záměrně nepřesvědčivý vokál ve výškách? Tak aspoň jednou se pořádně nadechni a spoj frázi! (3,5)

3) Vec: Misia života

blueskin: Od té doby, co se mi narodila dcera, mám pro podobné cíťoviny pochopení. Tahle navíc není vůbec špatná, byť bych si ji dokázal představit ozvláštněnou nějakým tím refrénem. Ty klávesy jsou každopádně boží! (3)

karl: Vymyslet dětem dárek může být docela fuška. Vec svému synovi k druhým narozeninám natočil tenhle track, který je tak „easy“, až ho chvílema přestávám poslouchat. Ale je to vlastně dojemný, to jo. Vec je nejinteligentnější rapper široko daleko, ale tady mu - mám pocit - občas scházela slova. Vůbec se mu nedivím, otcovství je někdy dost děsivá věc. (3)

lenka m: Tak tady odtud to mám. Zdálo se mi totiž, že jsem se dala do kupy s dacanem v měkké prohulené mikině, co si říkal Wich. No jo, pak jsem si vzpomněla, že to už tady bylo. Fotbal je podle mě jenom a hlavně o fotbale a dítě nepotřebuju, aby zo mňa urobilo ženu, mám to v občance. Tak jo. (2)

maxim: „Spravil si zo mňa chlapa, ja z teba spravím človeka“? No, nevim. Obávám se, že takhle to moc nefunguje, možná jako vroucí přání. Jen kdyby k tomu nebyl tak protivně pseudo-jazzy-kokotský podmaz mistra Wiche. Možná je to jen tím, že otcovství prožívám méně easy. (1)

jakub: Jdu se nechat sterilizovat. „Nejen plytká slova, která straví každej trouba?“ Hmm. To, že je něco od srdíčka, neznamená vůbec nic. Moudra jak od Haliny Pawlovský. Ten track by se měl jmenovat Vec Coelho: 1+1=2. (1)

4) Beck: Wow

karl: Kdy jindy se vrátit k Odelay než právě po dvaceti letech. Beck už ale není ten rozverný eklektik plný života jako kdysi, spíše starší pán, který se snaží sám sebe přesvědčit, že život má smysl. Má. Dík za připomenutí. (4)

lenka m: Moc pěkně výstižné, jen já nechci poslouchat o stupid společnosti a mít z ní pocit, jaký vyjadřuje tahle písnička. Všude kolem někdo žvejká a dělá wow a :D :D :D. Chci něco, co mě stimuluje. Když už ne mozek, tak aspoň chuť k jídlu. (2)

jakub: Haha, zní to jako kdyby Becka parodovali The Lonely Islands. Na tohle se bude twerkovat o sto šest. Mrkající parodie na cosi ztracená sama v sobě. Smí vůbec scientologové kroutit prdelí? (2)

maxim: Jestli je tohle reminiscence na Odelay, tak jsem zdrcen, tak jsem čínský bůh Hongkongu. Až s tou klávesovou linkou se to někam pohne, jinak je to zvukově a beatově tak vyvařené, až mi hrkaj slzy. Asi záměr. Což já odmítám. (1)

blueskin: Davida Bowieho jsem docenil až po jeho smrti. Obávám se, že Beck to se mnou ještě za života taky nebude mít lehké. Zvlášť, když občas dokáže znít jako někdo, kdo se zoufale snaží znít jako Beck. (1)

5) Melanie Martinez: Alphabet Boy

lenka m: Jak se změní naše hodnocení, když zjistíme, že vyhrála American Idol? Spoustu věcí to vysvětluje, že? Je mi poměrně záhadou, jak vlastně na tak omezeném rozsahu dokáže vytvořit melodii, ale faktem je, že si ty její popíčky zpívám už třetí den. Problémů je tu spousta, nůž a stříkací pistolka nejsou vtipné ani trochu. Největší přínos vidím v propagaci barev na vlasy. Jsem pro všechny odstíny duhy. Nevěřte rodičům, děti. Všechno odroste a je to krásný. (2)

karl: Písniček o ženské emancipaci není nikdy dost, tady to ale trochu zavání umělou hmotou. Melanii nevěřím ani ty tetovačky na nohách. (1)

maxim: Každá holka má právo na své neštěstí, jen si nejsem jistý, co tahle vlastně cítí. Nejlepší část je, když v textu běhaj jen ty notičky. Neúnosná stopáž, pěkně notující umělá hmota. (1)

jakub: Vybavila se mi Natasha Bedingfield a její These Words. To taky bylo tupý, ale dodneška to mám hrozně rád. Ach jo, Melanie. Nesnaž se tolik. Tetování má dneska každej. Hezkej módní doplňek, gratuluju. A co dál? Koupíš si ještě nový prádýlko z Oysha, že jo. You´re not my daddy? Co si to dovoluješ?! (1)

blueskin: Dneska je to tu skoro jako nějaká soutěž o to, kdo napíše víc iritující skladbu. Tomuhle druhu popu říkám „omyvatelný“ a mám pro něj vyhrazené nejnižší patro pomyslné skříně s veškerou hudbou, která kdy dolehla k mým uším. (1)