Moon Crew #37: Marek Kolařík

Do světa Full Moonu přilákal Marka Kolaříka jednoho podzimního dne Trent Reznor. Před třemi se ze čtenáře proměnil na přispěvatele, aby mohl zásobovat naše stránky fotografiemi lokálních akcí a kapel. Jeho oblíbeným zázemím byl náš spřízněný brněnský klub Kabinet Múz, pak se Marek přestěhoval do Prahy. Pracuje ve Vojenské nemocnici na oddělení péče o válečné veterány – jeho hlavním cílem totiž vždycky byla pomoc jiným. O náročné práci, důležitosti momentek a pozoruhodných knihách vyprávěl v Moon Crew.

Pocházíš z Brna, ale teď už nějakou dobu žiješ a pracuješ v Praze. Jak bys porovnal atmosféru a rytmus těchto měst? Jak se v nich cítíš?

Každé město má určitou symboliku, kluby nebo místa, kam chodím s přáteli. Obě města jsou na kulturní život bohaté: během týdne se toho všude děje tolik, že by se člověk musel naklonovat, aby to stihnul. Brno mám nejvíce spojené s Kabinetem múz - miluju ten klubový odér, večerní návraty z koncertů. Podobně na mě působí pražské Café V lese.

Jak trávíš volný čas během lockdownu?

Poslouchám nové desky, čtu a hlavně skládám nové písničky.

Kdy ses seznámil s Full Moonem?

Bylo to na podzim 2017. Tehdy jsem v jednom brněnském kiosku objevil černobílou obálku, na které mě Trent Reznor zval do světa Full Moonu. A bylo jasno.

Kdy jsi začal fotit pro Full Moon? Fotíš i pro jiná média?

Začalo to focením koncertu Houpacích koní v Kabinetu múz v únoru 2018, kdy propagovali své “kerouacovské” album Desolation Peak. Předtím jsem fotografoval koncerty Kalle a Teepee, které sloužily spíše samotným kapelám pro propagaci. Kromě focení pro Full Moon spolupracuji s olomouckou kapelou Dirty Old Dogs, se kterou jsme měli točit v říjnu videoklip, ale pandemická situace nám to zatím nedovolila. Rovněž spolupracuji s labelem Red Mode. Jejich Red Mode Fest, který měl proběhnout letos na podzim, byl bohužel taky zrušen.

Focení máš jako hobby?

Přemýšlel jsem o focení jako o potenciálním zaměstnání, když jsem začínal. Teď to beru jako hobby, ve kterém si občas přivydělám.

Fotíš primárně černobíle. Co tě na tom bere?

Těžko se na to odpovídá. Pro někoho je černobílá symbolem smutku, pro mě je způsobem, jak zvýraznit detaily, které v barvě můžou uniknout.

Nejradši fotíš portréty nebo momentky? Nebo koncerty?

Momentky jsou nejlepší, protože zachycují něco, co se už nezopakuje. Vlastně i při focení koncertů se snažím snímky z pódia proložit momentkami, třeba vyfotit kapelu v zákulisí. Zkoušel jsem to třeba loni s Kafka Bandem na Flédě anebo v Akropoli s Kittchenem a Post-hudbou. Samozřejmě když připravuji galerii na web, zakládám ji na třech nebo čtyřech fotkách hudebníků v akci, ale vždycky se je snažím doplnit o snímky ze zákulisí. Každý koncert je jiný a zákulisní fotky to pomáhají zvýraznit.

Pracuješ na oddělení péče o válečné veterány ve Vojenské nemocnici. Jak jsi k tomu přišel a čemu tě to naučilo?

Pracuji ve Vojenské nemocnici rok, předtím jsem dělal sociální práci v Brně. Pohyboval jsem se mezi neziskovými organizacemi, až jsem nakonec skončil ve zdravotnickém prostředí. Práce je to náročná, zejména po psychické stránce, ale člověk se tím nesmí příliš zaobírat, jinak by se z toho… Naučilo mě to pokoře, naučilo mě to pomáhat lidem, kteří toho dost zažili. Nepracujeme jen s veterány, ale i s politickými vězni nebo lidmi, kteří prožili válku v temnotě svých bytů. Spousta z nich žila ve strachu a ze dne na den, někteří aktivně podporovali domácí odboj, což bylo přísně perzekuováno. Rodina jedné klientky například pomáhala českým parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, skončila v koncentračním táboře v Mathausenu. Setkávám se s opravdu zajímavými příběhy, sociální práci jsem si ale vybral proto, že jsem vždycky chtěl pomáhat druhým.

Nechal ses slyšet, že každé číslo Full Moonu přečteš celé. Přijde ti, že má časopis silnější a slabší místa? Jaké rubriky tě většinou zaujmou nejvíc?

Vše má své silnější a slabší stránky. Já jdu za tím, co mě zajímá nejvíc, což je hlavní téma, rozhovory, recenze a tipy na nové desky. Všechno se ale ani za ten měsíc nedá poslechnout.

Rád čteš. Jaká literatura tě baví? A oblíbený autor?

Nejraději čtu světovou a českou prózu. Hodně se mi líbí knihy od Jiřího Hájíčka, Jana Němce a dalších. Občas mám náladu i na poezii, třeba od Bezruče nebo Cohena.

Aktuálně čtu Hraběte Monte Christa od Alexandra Dumase. Bylo to sice v povinné literatuře, ale já se k té knize dostávám až teď. Ale jestli můžu doporučit něco z posledních knih, tak je to titul Nikdy nevystoupat na vrchol od Paola Cognettiho. Je to cestopis autora, který se vydal do Nepálu a popsal tamní údolí skrze příběhy lidi, kteří v nich žijí.

Věnuješ se i hudbě, hraješ na kytaru a zpíváš. Na čem aktuálně děláš?

Mám vlastní projekt, který jsem pojmenoval někde/mezi. Nedávno jsem umístil na YouTube první píseň Racek, jde o pracovní verzi, základ. Je pravda, že teď se své hudbě věnuji intenzivněji. Uvidíme, kam mě to zavede.

Oblíbená deska za posledních deset let?

Priessnitz - Beztíže. Jeseníky, české texty, krásná hudba.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Do tance, mládeži.