10+1 = Post-hudba

„Abstraktní hip hop, smutní kluci a holky, hyperpop, emo a Bourek. Největší umění je dokázat obalit hezkej pop do hučícího bordelu,“ dodává Post-hudba k výběru skladeb, které inspirovaly jejich nadcházející album Svět na konci roku nula, na kterém se odráží širší žánrový záběr stejně jako období zimní karantény, ve které byla napsána. Výběr písniček komentuje za svého souputníka Tomáše Havlena kapelní grafoman Dominik Zezula. Digitální release alba proběhl 1. března a pár dní nato byl spuštěn i předprodej fyzických nosičů běží Bandcampu kapely a na našem e-shopu.

Bonus – Okovy
Skladeb od Bourka bychom asi mohli vybrat víc, takže tohle je stand-in za všechny. Hlavně Emems, který posloucháme furt. Zásadní inspirace po všech stránkách.

These New Puritans – Attack Music
Kombinace výrazných vrstvených rytmů, lowkey vokálů a bizarně chytlavých melodií prostě funguje. Existuje důvod, proč je tahle deska takovej kult a proč se občas přistihneme, že z ní taháme inspiraci.

Health – Slaves of Fear
Žádná jiná skladba nemá takhle perfektně propojený animální hlukový stěny s čistokrevnou popinou uprostřed. Tohle je totální zvuková předloha, Tomáš to pořád pouští ve studiu na bednách a sní o tom, že to taky takhle bude někdy umět.

Death Grips – Hustle Bones
„Why black man screm,“ ptá se v nějakém komentáři na YouTube zmatený posluchač Death Grips. Taky nevím, ale zní to přesně tak, jak má. Divnej abrazivní post-hip hop. To album je starý devět let, wtf?

Lorenzo Senni – The Shape of Trance to Come
Přemýšlím, jestli jsem v EDM slyšel někdy nějakej radikálnější nápad než vyndat beat, vyhodit vokály, vysrat se na drop a opřít celý skladby jenom o holej tranceovej synťák. Proč to funguje? Tohle nemá fungovat, nedává to žádnej smysl. Proč to funguje?

Charli XCX – Forever
Je Charli pořád jedinej člověk, co napsal fakt dobrou „pandemickou desku”? Už to bude brzo rok. „Musíme tam dát nějakej hyperpop,“ říká Tomáš, „ale nějakej fakt dobrej.“ Tady je.

Mitski – First Love / Late Spring
Existuje konkrétní okamžik, kdy tě tahle skladba kopne přímo do břicha. Je to v 68. vteřině. Tlustý varhany, jeden basic akord, ale máš při tom podobnej pocit, jako když ti 67 vteřin trvá vlézt do studené vody a pak se ponoříš a zjistíš, že je vlastně hrozně příjemná.

La Dispute – Such Small Hands
Mám slabost pro tohle „spoken word screamo“, kde týpek je schopnej jít z nuly na sto prakticky bez jakýkoliv opory v zádech – žádný kytarový stěny, žádný breaky, harmonicky je to plochý jak holandskej venkov, ale právě díky tomu z toho trčí obnažený hroty opravdové bolesti. Když už emo, tak ať je to ale fakt emo.

The National – I’ll Still Destroy You
The National byla vždycky kapela, která se soustředila na jednu věc (písničky). A uměla to fakt špičkově, ale rozhodně se nedá říct, že by nějak experimentovali nebo zkoušeli nový věci. A pak najednou bam, song složenej z abstraktní anti-sloky, refrénu jako kráva a greenwoodovskýho outra, co sloupává omítku ze zdí. Krása.

Yung Lean – Red Bottom Sky
OG sadboy tam samozřejmě pod tím vším je schovanej taky. Pořád.

Paperi T - Paniikki

Anyway, Hemingway.