Když se svět dusí, nejde přitopit (Post-hudba)

Pojďte na procházku po Praze s Dominikem Zezulou a Tomášem Havlenem. Uslyšíte zvuk sbíječky z Nuseláku, projedete se přecpaným metrem, proberete podobné prášky, jaká zvířata sledujete na Instagramu, jak se místo opíjení v nonstopech na Letné opíjíte sami doma a v co se chcete proměnit, aby vám bylo líp.

Dostáváme se do období, kdy se pandemie plně otiskuje do umění. Na deskách slyšíme stesky z karantény, na plátnech sledujeme filmy, v nichž jsou herci v rouškách, uzpůsobuje se architektura nebo vzniká spousta tematických muralů. Třetí dlouhohrající deska Post-hudby Svět na konci roku nula vyšla přesně rok od prvního potvrzeného případu koronaviru v Česku a sdílí, s čím se pereme uvnitř sebe během tohoto bezčasí. Pryč je přemýšlení nad tím, jestli říkáme dost chytré řeči na vernisážích, teď by stačilo, kdyby byl člověk prostě obyčejně šťastný. Protože hrát pro patnáct lidí v Berlíně může být fakt krásné.

Oproti předchozímu albu Není se na co těšit (2019) se posunulo uvažování nejenom v textech, i hudební složka dostala preapokalyptický nádech. Tomáš Havlen důvtipně kombinuje chladnou elektroniku, trap, řev, ale taky základní popové melodie, u kterých máte pocit, že jste je slyšeli už nepočítaněkrát. Přebíhání mezi žánry a zvuky, i v rámci jednotlivých skladeb, evokuje změny emocí, kterými teď procházíme často během jednoho dne. Chceš zabetonovat dveře, ale stejně si každé ráno řekneš, jestli to třeba dnes nebude lepší.

Singl Bezpečí a klid představuje tu největší popinu na desce, je to jediný lovesong , což umocňuje refrén postavený na jednoduché líbivé houpavé melodii. Hraní se zvukovými motivy je hezky slyšet v Myšlence na bezpečnější svět, kde se bije diskotékový rytmus a nihilistický text – ocitnete se na osmdesátkové party a tam křičíte, že se všeho bojíte. Vedle toho ve skladbách silně rezonuje pocit izolace skrze odkazy na online život, který demonstruje především písnička Digitální popel. Jak moc věříte tomu, co lidi sdílí do storíček?

Zmatení muži a vyčerpané ženy sice stále bloumají městem jako na předchozích albech Post-hudby, ale svá osobní dramata a smutky zasazují do traumat spojených s omezením života takového, jak ho znali. Jejich problémy se přetvořily do hmatatelné podoby. Vystřízlivěli z malicherného pobíhání mezi bary a čekání na odpovědi na zprávy. Ocitli se v chaosu, který jim vzal jistoty, jež považovali za samozřejmé, a ani si nedovedli představit, že by o ně mohli přijít. Protože je to pro mnohé první omezení svobod, s nímž se musí poprat. Kdy se bude na co těšit? Při čekání se nezapomeňte ozvat mámě.