Vašek Kokeš | Články / Rozhovory | 20.10.2016
Japonská skupina Mono patří k otcům zakladatelům tvrdých kytarových „postžánrů“. A díky tomu, že letos slaví sedmnácté výročí od založení, můžeme nahlédnout celý její vývoj. Od intuitivních začátků přes experimenty s noisem, dronem až po příklon ke klasické kompozici. Mohlo by se zdát, že Mono jsou jednou z mnoha žánrových kapel, ale při chronologickém srovnání dat vydání jednotlivých alb se ukazuje, že byli vždy na špici a žánr utvářeli, místo toho aby mu byli poplatní. Pomyslný kruh uzavřeli albem Requiem for Hell, které působí dřevním dojmem, jako záměrný návrat ke kořenům. Zároveň však odráží zkušenosti, jež kapela za dobu své existence nasbírala. Jak chápou Mono žánr a svou pozici v něm? Jak se vyvíjel a jaké jsou jeho současné trendy? Jsou post žánry mrtvé nebo pootevřely i dveře, do kterých stále ještě nikdo nevstoupil? A co přijde dál? Odpovídal Takaakira „Taka“ Goto.
Právě jste vydali Requiem for Hell. Znamená to pro vás konec jedné epizody nebo proces vzniku hudby pokračuje tím, že skladby hrajete naživo?
Když jsem tohle album skládal, tak jsem nepřemýšlel o tom, co musím nebo mám udělat. Zkrátka jsem psal a psal tak, jak mě unášel proud inspirace. Když jsem dopsal jednotlivé skladby, ani jsem neuvažoval, jestli je vydáme nebo ne. Tentokrát tu nebyl žádný zbytečný tlak, a proto jsem mohl psát úplně svobodně a pořádně si to užít. Také jsem si nenastavil žádná pravidla, ani nevytyčil směřování, skládal jsem kdekoliv a kdykoliv jsem chtěl. Když jsem pak dopsal základy alba, dostala se ke mně Dantova Božská komedie. Poté, co jsem knížku dočetl, jsem měl pocit, jako by se mi najednou otevřely všechny brány dokořán. Všechny dílky se zničehonic poskládaly dohromady a vytvořily zcela nový svět. Ten příběh mě mimořádně fascinoval – cesta skrze posmrtný život. A porozuměl jsem osvícení duše skrz peklo, očistec a nebe. Navíc mě uchvátila řemeslná stránka knihy, to, že jde o poezii psanou z lásky k jedné ženě. Sám se snažím žít svůj každodenní život s vědomím, že máme jen omezené množství času. To, co si můžeš vzít s sebou po smrti, jsou jen pozitivní vzpomínky, nikoli pozice nebo sláva. Paměť a vzpomínky jsou to skutečné bohatství, které tu vždy bude, dodá ti sílu a ukáže, kam se vydat dál.
V poslední době se objevuje parafráze populárního „punk is dead“, která zní „postrock is dead“. Je to pravda?
Myslím, že punkem dneška je hip hop. Punk je jen vyprázdněný styl, často spíše vtip.
Mně je osobně jedno, jestli je postrock mrtvý, nikdy mě to nezajímalo. Když jsme před lety začínali jako kapela, nic jako postrock neexistovalo. Sledovali jsme svojí cestu instrumentální kapely a naše umění.
Na poli postrocku nebo postmetalu se objevilo mnoho nových tendencí. Vlivy elektroniky, příklon ke klasické hudbě... Ale vaše nejnovější album se zdá být retrospektivní, vrací se ke kořenům. Je tady ještě co objevovat nebo jste se snažili udělat co nejlepší žánrovou věc bez větších inovací?
Snažili jsme se, aby Requiem for Hell znělo jako album kapely, která spolu hraje sedmnáct let. Chtěli jsme docílit něčeho jednoduchého, organického, bez postradatelných serepetiček. Aby zůstala čistá chemie, která mezi čtyřmi členy na jejich deváté desce funguje. Byl to náš pokus fungovat trochu jako Led Zeppelin.
V jednom z rozhovorů jsi zmínil, že hudba musí překračovat žánry, aby byla smysluplná.
Myslím, že jakékoliv umění, včetně hudby, překračuje bariéry jazyků, kultur a náboženství. Stejně jako filosofie a ideologie. Právě opakujeme cyklus destrukce a konstrukce, věci, které by se měly změnit, se nemění. Právě jsme oslavili naše sedmnácté výročí, ale nechceme měknout, chceme být naopak vyhraněnější.
VZOR? BEETHOVEN
Kudy podle tebe vede cesta k posunu? A mění vaše japonské kořeny způsob, jakým přistupujete k vývoji?
Nemá cenu se snažit být jiný jen proto, abys byl jiný. My se třeba nikdy nezměnili tak, abychom byli prodejně úspěšnější. Zaměřujeme se na vyobrazení něčeho, co je poctivé a čisté a co vychází z nás. Od svého japonského dědictví jsem se oprostil už na albu For My Parents. Takže si nemyslím, že už mě nadále jakkoliv ovlivňuje. Vůbec o tom nepřemýšlím. Samozřejmě jsme Japonci, ale chceme za sebou nechat umění, které bude globální a které může ovlivnit kohokoliv, kdo cestuje po světě.
Na poslední nahrávce jste pracovali s rozsáhlou orchestrací. Bylo to z lásky ke zvuku nástrojů nebo jste chtěli experimentovat s klasickou kompozicí? Kdo je pro vás největším vzorem v klasické hudbě?
Z nějakého důvodu byly zvuky těch nástrojů v mé hlavě. Klasická hudba je velmi duchovní. A vzorem je jednoznačně Beethoven. Jeho hudba zní, jako kdyby se snažil postavit most mezi naším světem a rájem. Je to pro mě podobný pocit, jako kdybych byl impresionistou nebo žil v období romantismu.
Japonská klasická hudba a autoři jako Takaši Jošimacu nebo Maki Išii jsou v Evropě stále populárnější. Můžete doporučit další skladatele? Ovlivňuje vás i současná klasická hudba nebo jen ta stará?
Vůbec nevím. Ale velmi se mi líbil soundtrack k filmům Babel a Revenant od Rjúčiho Sakamota. Jsou úžasné.
Když už jsi zmínil soundtracky, tak mě napadá, že máte bohaté zkušenosti se spoluprací s významnými hudebními osobnostmi jako John Zorn nebo Steve Albini. Můžeme v budoucnu očekávat třeba spolupráci na soundtracku?
Cítíme se ohromně poctěni, že jsme mohli na tak vysoké úrovni skládat hudbu s takovými producenty a našimi hrdiny. Velmi by mě potěšilo, kdybychom mohli spolupracovat například s Danielem Lanoisem, Brianem Enem, Eddiem Kramerem anebo Enniem Morriconem.
Vnímáš vaši hudbu jako odraz života nebo jako umění, které existuje samo o sobě?
Dostáváme hodně zpráv od fanoušků, kteří píší, jak je naše hudba zachránila, pomohla přežít náročné období a tyhle zprávy nám dělají radost. Protože jsme mohli trochu pomoct z hloubi našich srdcí.
Zajímá mě to také proto, že se hodně hovořilo o soundtracku, který vytvořili 65daysofstatic pro hru No Man’s Sky. Co si myslíš o propojování hudby a her? Jde stále o hudbu?
S hrami se to má stejně jako s filmy. Je jich kolem tolik, že se dá jen těžko soudit. Co se týče nás, nemyslím si, že kdy napíšeme doprovod, který by byl tak silný, aby přesáhl hru samotnou. Na druhou stranu, pokud si sedneme s autorem hry, myslím, že může vzniknout něco nádherného.
Kam až může propojení těchto žánrů dojít? Už se objevilo pár multimediálních projektů, které staví hru a hudbu na stejnou úroveň. Je to cesta, jak dostat hudbu progresivních kapel do širšího povědomí?
Letos jsme spolupracovali s francouzským umělcem Nicolasem Buffem. Šlo o soundtrack ke hře na základě ilustrované knihy Poliphilův sen z roku 1499, která zachycuje italskou renesanci. Je to příběh Poliphila, který hledá svou lásku Polii a setkává se s podivnými tvory a vílami. Myslím, že se nám projekt velmi povedl, a rád se o něj podělím, s kolika lidmi jen budu moci.
Mono (jp)
28. 10. 2016 19:00
Palác Akropolis, Praha
Libor Galia 26.11.2024
Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.