Na okrajích internetu: Fiordmoss (+ Kamp!)

Kamp! je jedna z prvních polských mladých kapel, která pravidelně koncertuje i u nás. Do MeetFactory přijela po tříleté smíchovské pauze, mezitím jsme ji mohli vidět hrát i v Roxy v rámci United Islands a jejich další tuzemská zastávka je plánována na festivalu Fingers Up. Za své časté zahraniční výlety můžou poděkovat exportní kanceláři Don’t Panic! We’re from Poland, která si klade za úkol prohloubit povědomí o polské hudbě. Což se jí daří, když se podíváme na úspěchy krajanů, jako jsou Bokka, The Dumplings nebo Xxanaxx.

Realizace podobné instituce u nás začíná dostávat konkrétnější obrysy. Více informací se dočtete v článku Pavla Turka v květnovém Respektu, ve kterém se o potřebě vytvořit podobnou kancelář bavil i s tuzemsko-norskou, v Berlíně usazenou kapelou Fiordmoss. Ta zahrála svůj set před Kamp!, a tak jsme i my dostali možnost si popovídat se zpěvačkou Petrou Hermanovou. Například o tom, jak to vypadá s avizovanou deskou: „V naší situaci nelze k desce říct nic konkrétního. Navíc labely nemají jediný důvod hledat kapely v Česku, protože tahle země na hudební mapě světa prakticky neexistuje, takže se hlavně učíme být trpěliví. Byli jsme zvyklí desku z masteringu dát rovnou na net a během hodiny o tom věděli všichni. To už ale teď neplánujeme. Máme hotové písničky už delší dobu a zjišťujeme, že ti, s kterýma bychom na tom chtěli spolupracovat, nepřemýšlí v hodinách, ale v měsících... Proto jsme se teď zaměřili na intenzivní práci na koncertech. Půlka našeho setlistu jsou nevydané věci, takže je často obměňujeme, a lidi tak můžou slyšet nové příběhy. Skutečnost, že můžeme křtít, vraždit a křísit písničky přímo na pódiu se projevuje na následných nahraných verzích. To je totiž proces, který nás toho naučil opravdu hodně.“

V MeetFactory zazněl i nový singl, který je sice už hotový, ale zatím zůstává tajný: „Ano, v létě vydáme novou písničku s videem, na kterém jsme tentokrát nedělali sami, ale s jedním z mých nejoblíbenějších lidí na světě. Ta písnička bude mít víc vrstev, ani nevím, jestli už jsem sama všechny odkryla. Je v ní křehkost a síla zrození a odpuštění.“

Fiordmoss jsou vítězové prvního ročníku ceny Vinyla a v minulosti vydali dvě EP. Mezi nimi a avizovanými novinkami ještě stojí tři měsíce starý singl Madstone, který otevírá novou éru kapely. Stejně jako starší kousky ho kapela mimo jiné otagovala na bandcampu nálepkou „darkpop“. V čem je jiný? „Vnímám v něm otevření nového prostoru pro naši existenci, kde můžeme pokládat i jiné vrstvy než doposud, hlavně pak na koncertech. Označování hudby je trochu znouzectnost. Darkpop pro mě nefunguje jako označení formální stránky, ale příběhů, a proto třeba Miss Tate je daleko temnější než Madstone. Zvukově to ale samozřejmě chápu. Jsme ovlivnění hudbou, která hraje v místech, kde kapely běžně nehrají, a to se zpětně promítá do toho, co se děje u nás ve studiu. Madstone vznikl ze dvou fragmentů, které ve mně žily dlouho samostatně. Od začátku byl navíc postaven na několika vizuálních obrazech a touze do něj dostat velmi starou univerzální energii.“

Krátce po výhře Vinyly se kapela přesunula do Berlína, kde sídlí do dneška, ovšem původní duo se rozrostlo o další dva hudebníky. Když vydávali video k singlu Madstone, tak si odbylo premiéru na stránkách idnes.cz, kde se objevila i citace tom, že kapelu baví zachycovat atmosféru a příběhy tragické krásy. Berlín samotný můžeme vnímat „tragicky krásně“, funguje však jako zdroj inspirace pro kapelu? „Tragickou krásou odkazujeme k tomu, co se děje v našich životech, a také k tomu, že máme určitou představu o tom, co je romantické. Dost často jsou to věci, od kterých spoustu jiných lidí odvrací tvář, a říkají, že jsme morbidní nebo depresivní. To je ale přesně ta stránka věci, na kterou neukazujeme. Berlín inspirativní je, ale asi trochu jinak, než myslíš. Mým hlavním zdrojem jsou okraje internetu.“

Berlín je plný přistěhovalých umělců napříč Německem i Evropou a často se o něm mluví jako o anonymním městě, ve kterém se toho míchá příliš mnoho. Igor Bruso z tuzemské kapely Deaths, který do Berlína nedávno přesídlil z Prahy, říká, že anonymita se změnila ve chvíli, kdy tam začal aktivně působit s kapelou. „Berlín není taky velký, aby se v něm člověk úplně ztratil. Pokud ji ale chceš, tak tady anonymita je. Scéna, v níž se lidi drží při sobě, je důležitá, ale přílišné sepětí je živnou půdou pro ego, a to je pro spoustu talentovaných lidí špatně. Asi by to bylo ještě úplně jiné, kdybychom bydleli v nějaké z vyhledávaných lokalit a na ulici potkávali lidi, kteří o nás vědí, to je trochu děsivá představa...“

S Berlínem je spjatý i klip k singlu Madstone, který se natáčel na dálničních odpočívadlech kolem velkoměsta, tedy po městských periferiích. Ty se vyznačují odtažitostí a to je slovo, které často padá ve spojitosti s Fiordmoss: „Nerozumím tomu. Naopak moje přání je vplést se lidem do vlasů, vyrýt jim hlasem do kůže obrazy a pak jim slízat slzy. Doufám, že někdo už něco podobného na našem koncertu zažil, ale pokud ne, tak si na toho člověka počkám klidně do konce života.“

Soudě podle zaujatých a procítěných výrazů diváků onen střet dost možná už proběhl, dokonce přesně tak, jak jej Hermanová popisuje. Koncerty Fiordmoss totiž bývají naprosto elektrizující, obzvláště pak v momentech, kdy se zpěvaččin zpěv někdy agresivně, jindy zas láskyplně zakusuje do posluchačů. Elektronický živý podklad sice dnes už na plné čáře válcuje akustickou linku, přesto si i ona čas od času uzme malý kousek prostoru. Tyhle skromné momenty slouží jako přímý odraz euforických stavů, do kterých vás dovede vygradované finále jednotlivých skladeb jako Maud nebo Paris versus Sarajevo.

Neméně důležitá je pro Fiordmoss i vizuální stránka. Příkladem je zmiňovaný singl Madstone, který byl vrcholem klubového napětí. Tajuplná estetika z vizuálů byla v MeetFactory vytvořena díky přesně načasovanému barevně sladěnému osvětlení, které kapele svítilo do zad, a k publiku se tedy dostaly pouze izolované paprsky, jež navíc tlumila hustá mlha. Fiordmoss se podařilo přenést emoce svých skladeb na pódium, přesto je rovnou neservírovali hladovému publiku, ale nechali ho, aby si je samo našlo a zpracovalo – dost návyková hra.

Ačkoli hudba polských Kamp! obstojně pracuje s žánry jako new wave, synthpop nebo indietronica, po estetickém výkonu Fiordmoss působila vyprázdněně. V dané situaci však nejlepší možná volba. Nevýrazný a bezbarvý zpěv byl nakonec výhodou, když se schovával za udřenější osmdesátkové retro taneční melodie. Hudba Kamp! umožnuje vypnout, uvolnit se a bezmyšlenkovitě tancovat, což v publiku nejlépe dokazoval Petr Marek z Midi Lidi svými pověstnými tanečními kreacemi. Velkou roli pak opět sehrála světla, která tentokrát prorážela dým s větší vervou. Hodně dobrá diskotéka, přesně taková, po které se nemusíte cítit trapně. Nic víc, nic míň, i takové kapely bodnou.