NapalBlob uvádí: Papalescu

Kurňa, to je „mazák jako prase“. Po podvratných podzemních letech (Gun Dreams), po období úkroku k vyššímu populáru (Nihilists), po opatrném našlapování s „novými“ elektronickými projekty v různých formách (Die Alten Maschinen, Magnetik, Dioda Boy) je tu Papalescu, tedy Moimir Papalescu aka Míra Papež s osobní výpovědí. Největší český elektrikář na své samostatné (a to doslova) desce představuje vše, co umí, co za bezmála pětadvacet let zúročil, co ho baví, co se mu líbí.

Celý titul je, řekl bych skromně – perfektní! Neštítíte-li se elektronické muziky, dostane se vám více, než byste čekali. Čistoskvoucí bílý kartonový obal se stříbrnou ražbou, šestnáctistránková knížečka s texty ve speciální typografii (Petr Krejzek, Ondřej Kahánek a ReDesign) a čtyřmi stylizovanými fotkami od Václava Jiráska – ručičkylíbám!

A muzika? Schválně, co byste čekali od maníka, který se vyžívá ve sběru elektronického haraburdí a nástrojového harampádí? Od člověka, který na své hudební cestě zkoušel kdeco, spolupracoval s kdekým. Na své prvotině naplno přiznává inspiraci Karlem Čapkem, Kraftwerk, Rayem Bradburym a Davidem Bowiem. Záviděníhodný rozptyl však i přesto přeze všechno drží pohromadě a není namachrovanou přehlídkou. Jsou tu příjemně plynoucí prostá místa, bublající vlnění, objeví se neskromné svištící vodopády, zástupy stalagmitů, popové melodie, chytré i jednodušší rytmizování. Když už mám pocit, že rozumím sdělení, rázem Papalescu vše utne a začne odjinud. Přepestrý výčet mašinek působí velkohubě, ale umění hudebníků/elektroniků je právě v tom, použít v rámci celku ten který zvuk a barvu přesně určeného stroje. A v tom je deska mistrovská, stejně jako samozřejmá, když třeba v toku Sound and Decision zazní kytara nebo saxofon. Jsou nástroje skutečné, nebo jsou imitovány? Je skladba Dobij si baterky poctou, cover verzí nebo prachsprostou vykrádačkou Kraftwerk? Otázek se vtírá nepočítaně, odpovědi lze jen tušit.

V Každodenním chladu si uvědomuji člověka operujícího s hudbou. Ono je vůbec zajímavé sledovat a přijímat vazbu člověk-stroj. S každým dalším poslechem se objevují nové písničky. Vídeňský disko dort je navršen šlehačkou, ovšem až dohromady s rytmickým korpusem si lze vychutnat celek. Očekával jsem přesládlost, ale nic takového se nedostavuje, v uších se rozplývá příjemná chuť, jakou uměli japonští YMO. U Petra Pana je mi líto, že skladby mají názvy. Tušená hravost je ku prospěchu věci nesentimentální a díky krátkému textu i uspokojivě vysvětlena. Rytmus 154 BPM a ševelící synťáky mě lákají k poslechu Gun Dreams z regálu. Zde v civilizovanější poloze, ač stroze tupé, jsou oživovány všelikými ozdobami. Bradbury je, se vším tím střídáním hlasů z řídícího střediska a kosmického modulu, prolétáváním hvězdokupami, symfonicky rozmáchlou poctou vesmíru. Nebo snad marťanskou kronikou? Japonská zahrada už byla vydána coby singl a na něm také šestkráte „pokřivena“, tedy remixérsky uchopena. Jako relativně nejnormálnější plocha z desky si to právem zasloužila. Kruhy se uzavírají. Mírně zadumaný Svět zítřka je vzpomínáním. Oživováním zapomenutých. A čím zakončit, pro někoho chladnou, sbírku písní? No přece písní milostnou. Sentiment stranou! Milé signály, robotická vyznání – i za přespřílišnou porcí techniky hledejme člověka. Já věřím, že tam je. Jsem si jist.