Nejlepší texty Full Moonu 2020

Navazujeme na loňský experiment a i letos pouštíme do online prostoru to nejlepší z jednoho roku časáku. Co letošní výběr z hroznů ukazuje? Dávno nejsme jen hudební magazín. Letos jste si u nás mohli udělat solidní přehled třeba o českých fotografech, kterým jsme věnovali letní dvojčíslo a ze kterého vybíráme rozhovory s Libuší Jarcovjákovou a Julií Hrnčířovou. Když mluvíme o hudbě představujeme ji v kontextech i skrze nejniternější záležitosti, které v nás oživuje. Ve Full Moonu tak můžete třeba podniknout ponor do tatarské kultury v profilu dua Aigel, udělat si podrobný přehled o ženách neměcké hudební avantgardy, ale taky si třeba přečíst o dospívání v pozdním socialismu ve vzpomínkovém textu o kapele Michael's Uncle. O věcech intenzivně diskutujeme mezi sebou, důkazem budiž rubrika Duel, ze které jsme sem vybrali text o loňské desce Jehnny Beth. A taky chodíme do galerií, třeba na Martina Zet.

Buďte s námi dál, není to nuda. Díky.

Královny krachu (Ženy německé hudební avantgardy)

Několik ženských hlasů se vrství přes sebe, šeptají, křičí, recitují, lamentují v němčině, v angličtině, místy zní oba jazyky zároveň. Basa a bicí jdou jako ruku v ruce, pomalým, funebráckým tempem. Doprovází je kvílení saxofonu. "And we're in pa-ra-dise! Have you ever heard about paradise?" Svým způsobem to byl ráj. Zpustošený a obklopený betonovou zdí. Kdo neměl vysoké materiální nároky, mohl v uzavřeném prostoru Západního Berlína najít nebývalou osobní a kreativní svobodu. Nízké životní náklady a oproštění od vojenské služby přilákalo do města obehnaného zdí řadu volnomyšlenkářů a umělecky založených lidí, kteří se tváří v tvář nejisté budoucnosti mohli věnovat kreativním experimentům bez ohledu na jejich ekonomické zhodnocení. Mezi nimi byly Gudrun Gut, Bettina Köster, Beate Bartel, Karin Luner, Eva-Maria Gößling, Manon Pepita Duursma, Christine Hahn, Susanne Kuhnke a další. Číst dál

Co je to ještě dneska videoklip? (Na vlastní oči David Kořínek)

„První klipy jsem viděl v Tuzexu, kde běžely za sklem ve výloze, takže jsem neslyšel zvuk, ale viděl jen obraz. Tady možná začala moje fixace na obraz,“ vysvětluje David Kořínek, vedoucí katedry Centrum audiovizuálních studií na FAMU, teoretik současného umění a člen umělecké skupiny Rafani. Při formování jeho zájmů hrála zásadní vliv rakouská televize: „Kdybych se tam v osmdesátých letech nedíval na videoklipy, tak nedělám to, co dělám. Byla to pro mě jako učebnice.“ Potkali jsme se kdysi na „černém“ koncertě Autechre v Brně a pak ještě na spoustě akcí a vždycky mě udivoval šířkou svého hudebního zájmu: od Pet Shop Boys po undergroundové techno. Současnou hudbu sleduje se stejným zájmem jako umění a to mu dává šanci oba světy, které se v mnohém ovlivňují, zodpovědně srovnávat. Co mají společného videoart a Oneohtrix Point Never a proč jsou PC Music soundtrackem k postinternetovému věku? Číst dál

Z okraje společnosti do kulturního kánonu (Grime)

V článku o grimeu, který vyšel ve Full Moonu #66 konstatuje Karel Veselý, že tento hudební žánr je na dobré cestě dostat se zpátky na výsluní, které koncem první dekády nového milénia začal vyklízet. Při pohledu na padesát pět zastávek aktuální Stormzyho světové tour nezbývá než souhlasně pokývat hlavou. Grime během takřka dvaceti let existence prošel vzdorem, úspěchy i několika přešlapy a pády. Prošel cestu, na které dokázal dát hlas lidem z okraje společnosti, aktivizoval je a nabídnul vzory, s kterými se mohli ztotožnit. Cestu, kterou se mnozí nebojí přirovnat k tažení punku v druhé polovině sedmdesátých let. Číst dál

Ani si, neumíš představit, kolikrát jsem zemřel, než jsem to dokončil (Martin Zet)

"Je ostuda, že mi trvalo 23 let, než jsem konečně něco napsal o svém otci. Byl to fantastický umanutec, který v období, co pamatuji (když jsem se narodil, bylo mu už 39 roků), prakticky nevycházel z ateliéru - místa intenzivní práce, bouřlivých diskuzí, oslav i tryzen, mariáše, technologických, kovoliteckých experimentů i pálení slivovice - kam, když jsem s tátou potřeboval mluvit, nebo si jen sednout, kouřit a dívat se, jak modeluje, jsem mohl kdykoliv bez předchozího telefonátu přijít s jistotou, že ho tam zastihnu." Číst dál

Akordů máš sedm - a dva jsou na píču (Tomáš Tkáč)

Tomáše Tkáče jsem potkal v jeho pětadvaceti, teď si ke třicetinám nadělil druhou sólovou desku a navrch debut dvojice Něco něco, kterou tvoří s Alžbětou Trusinovou. Pět let života, který se mi právě Tomášovou zásluhou změnil k nepoznání. My dva spolu hrajeme v Pris, kam jsme vtáhli i Tomášova dlouholetého kamaráda Jonáše Kucharského. Zrovna jeho vyznání lásky k albu Starz od Yung Leana čtu v tramvaji na Maniny, kde jsem s Tomášem sice rok bydlel, ale vlastně s ním probíral vždycky jen přítomnost - kdy dáme zkoušku, jak nazvučíme rozklížený klavír, co uvaří k večeři. Nikdy mě nenapadlo se zeptat, proč se mnou vlastně do kapely šel, odkud pramení jeho vášeň pro aranže, a kde se naučil vařit. Přemýšlím, kudy se dobrat k odpovědím od člověka, který zpívá o "kočičích bříškách" a "klucích citlivých", ale pro většinu věcí na tomhle světě má univerzální pojmenování "hovna". Číst dál

Buď řeznickej pes (Michael's Uncle)

Někdy v jednadevadesátém kdosi zazvonil za dveřmi v paneláku uprostřed hornického sídliště. Byl jsem puberťák v trenkách, švidral kukátkem, kdo to je, myslím, že tou dobou už jsem nechodil za školu, takže to musely být prázdniny. Stál tam divnej, škrobenej chlápek, který se do těchhle míst nehodil. Chvíli jsem uvažoval, jestli chci být konfrontovaný s někým, kdo mi neodpovídá věkem ani pohledem. Jehovisty jsem poznal z voleje, ale tenhle nenabízel spásu, smrděl úřadem. Dveře zůstaly zavřené, ale on se vrátil, dokonce několikrát. Nakonec jsem vyměkl a chlápek od policie mi předal papír s adresou služebny. Před revolucí jsme sháněli dobrou muziku na černých i povolených burzách v Ostravě a polském Těšíně, po ní se rozjely kšefty s kazetami na dálku. Objevily se inzeráty nabízející jakoukoliv hudbu, napříč styly a žánry. Všechno probíhalo prostřednictvím pošty, dopis prodávajícímu, od něj xeroxovaný seznam, pak objednávka, záhy balíček. Dalo se schrastit cokoliv, nekonečný studijní materiál, zlatý důl. Samozřejmě i pro ty, co množili kazety ve velkém. Kriminálka si na pár podnikavců došlápla, a protože jsem figuroval v některých adresářích, měl jsem podat vysvětlení, hledali „svědky“. Dělal jsem blbýho, tak mě nechali být. Číst dál

Dan Bejar (Destroyer): V tu chvíli to poznáš

Představte si, že je vám čtyřicet sedm let a vydáváte svojí dvanáctou desku. Jaké jsou vůbec šance, že bude jedna z vašich nejlepších? Moc velké ne. V nejlepším případě bude srovnatelná s tím lepším, s čím už jste přišli. Stárnout alespoň trochu důstojně, tak nějak se tomu říká. Dan Bejar jde na své novince Have We Met proti všem předpokladům. Vnímal jsem ho nejvíc někdy kolem roku 2004-2006, pak jsem o něm vždycky nějak věděl, registroval ho, ale už mi nepřišlo, že by přišel s něčím nějak zásadním. Takové to poslouchání ze slušnosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem začátkem roku slyšel písně, co zní jako kdyby Scott Walker vstal z mrtvých, zašel si na osmdesátkovou diskotéku (kde se ovšem pouští výhradně Cohen v období I´m Your Man) a pořádně se odvázal. Měkne mi s věkem mozek nebo Dan Bejar opravdu nahrál svojí nejlepší desku za posledních patnáct let? Číst dál

Naléhavost, která neotráví (Jehnny Beth)

Punková ženská čtyřka Savages oslnila svět dvěma deskami a aktuálně hibernuje, jejich frontwoman Jehnny Beth se ale rozhodla vydat na sólovou dráhu. Témata i drajv zůstávají stejné, přesto se hudebnice pouští do trochu jiného hudebního prostoru. Písně o lásce a spalující touze tentokrát doprovází elektronika, klavír i smyčce nebo dechové nástroje. Jehnny Beth říká, že jí k jejich napsaní inspirovala poslední deska Davida Bowieho Blackstar. Fascinovaná hudbou, která zní jako konečné zúčtování se životem, se rozhodla natočit album To Love Is To Live tak, jako by měla co nevidět zemřít. Nejde ale o žádný recept ani manifest, ačkoliv by tomu název napovídal. Hudebnice tu kromě věcí, které jí ženou každý den dál, citlivě sčítá i své omyly a bolesti. Číst dál

Sednu na náměstí a čekám, co přijde (Libuše Jarcovjáková)

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian v prosinci loňského roku fotografickou výstavou roku, většina snímků, které expozice obsahovala, přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové zůstávaly dlouhá léta utajeny nejen široké veřejnosti, ale i stovkám studentů fotografie, kteří prošli jejíma rukama na grafické škole v Hellichově ulici. Krátce poté, co se její emotivní a vášnivé fotografie začaly dostávat na povrch, jejich síla vybuchla jak časovaná bomba. Úspěch loňské výstavy na přehlídce Les Rencontres d'Arles v Provence doplnily ovace věnované stejnojmenné knize, která byla pokřtěna těsně před začátkem pandemie. Pohnutý životní příběh dnes osmašedesátileté fotografky začal psát svou další podivuhodnou kapitolu. Začátkem června ve svém podkrovním bytě na Novém Městě vyprávěla o fotografování menšin, kterým se zabývala již začátkem osmdesátých let, důležitosti komunikace a nočních výkřicích, které se celý život snaží zachytit. Číst dál

Fascinace chaosem (Julie Hrnčířová)

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea. Ve šlépějích opěvujících kouzlo všedního dne kráčí i mladá fotografka Julie Hrnčířová, která má za sebou studium na ústecké Univerzitě J. E. Purkyněho a řadu zahraničních stáží. Používá specifickou barevnou paletu, se kterou vytváří fascinující portréty, pozornost zaměřuje na objekty, detaily a osoby, které mohou na první pohled působit banálně a zachycuje jejich pomíjivý půvab. Scenérie někdy jen zaznamenává, někdy je ale i sama vytváří. Krása je ve všem, stačí ji najít. Číst dál

K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Jednoho večera, zhruba před třemi lety, mi bývalý přítel ukazoval video na YouTube. Sdílel ho s ním starší bratr – sourozenci jsou po tátovi poloviční Tataři. Občas si z toho dělají srandu a video s tím mělo souviset. Sedli jsme si k počítači a z reprobeden zazněla řízná melodie tatarské harmoniky, kterou pouštěl ve svém autě taxikář. Jeho pasažérem byl holohlavý chlapík ve sportovním oblečení a podle výrazu jeho tváře jste mohli tipovat, že jízda asi nedopadne dobře. Scéna skončila záhy – auto nabouralo do sloupu, zamračený chlap vytáhl z kapsy zkolabovaného taxikáře peněženku a šel vstříc dalším dobrodružstvím, zatímco se tatarská harmonika zacyklila ve smyčce a spojila s rázným elektronickým beatem. „Můj přítel je Tatar, v lásce je autoritářský,“ opakovalo se v refrénu skladby. Číst dál